Zatímco se hrdinové zabývají podružnostmi, užívají si sexu ve sprše a uklízejí ve sklepě staré haraburdí, schyluje se k totální civilizační krizi. Lidé, Gerdánci i Össeané jsou ohroženým druhem. Ale možná je tu způsob, jak se zachránit – chce to jen víc obětí na oltáři Hmyzího boha!
Kam se hrabe proslulý blackout! Tohle je globální elektrická smrt! Naprosté vymizení fyzikálního jevu, známého jako elektřina. Nenastartujete auto, nerozsvítíte si, nikomu nezavoláte. A kdože za to může? Přírodní katastrofa, mimozemšťané, rozzlobený bůh? Kdepak.
Sborník z literární soutěže obvykle zůstane tím, čím je – sborníkem z literární soutěže. To však není případ Mloka. Ten už si vydobyl své prestižní místo nejen mezi soutěžemi a prodává se jako každá jiná kniha. Znamená to, že se nedá nic vytknout?
Jaké jméno vám automaticky naskočí, když řeknu verneffky, arkádský cyklus, digitální fotografie? Ovšem, jenom naprostý ignorant by neznal našeho předního autora sci-fi. Moje setkání s tvorbou Ondřeje Neffa představovalo počítačové romaneto Pole šťastných náhod. Možná to byla právě ta kniha, která ve mně upevnila lásku ke sci-fi, byť se o její žánrové zařazení vedou literárněvědné spory. Teď však do mého života vstoupila Tma. Osud tohoto románu je poněkud spletitý. Nejprve vznikla pohádka Potíže s elektřinou, později rozšířená na novelu. Pak teprve spatřil světlo světa román, který byl označen za autorovo nejlepší dílo. Paradoxně on sám mu vytýkal až příliš laciné mimozemské vysvětlení elektrické smrti, brzké zabití klíčové figury a nedostatečně rozvinutý potenciálně silný motiv. Od původce pro mě nesmrtelného spisovatelského desatera trochu nečekané nedostatky… Tma mě tudíž inspirovala k řadě otázek, na které mi Ondřej Neff laskavě odpověděl.
Možná bych na Parcon/Istrocon vůbec nevyrazila, kdybychom tam v sobotu neměli s přáteli vlastní vystoupení. Do Bratislavy je to i z Hradce Králové, odkud počínala naše společná cesta, přeci jen kus cesty a kdoví, jestli bude někdo na skupinu, která hodlá propagovat nový subžánr re-pre, vůbec zvědavý. Ale nakonec jsme vůbec nelitovali.
Svět jako jeden velký bizarní lunapark, plný příšerek, dinosaurů, oranžových ufonů, guruů, kyborgů, oblud s chapadlem, poloptátků, mluvicích rostlin a hladových vlaků. A někde mezi nimi se potuluje i neočlověk, možná chodí, možná se plazí, možná jenom smrdí nebo teče.
Lenona Štiblaríková vtrhla na česko-slovenské fantastické nebe jako kometa. Během uplynulých tří let stihla vydat tři romány (Šťastlivec, Astrálny pútnik, Bratislavská bludička) i řadu povídek (např. ve sborníku Fantastická 55), vyloupit poklad z moravského sklepa a uchvátit Mloka. Co stojí za tajemstvím jejího úspěchu?
Na sklonku 60. let 19. století se schylovalo k válečnému konfliktu mezi Pruskem a Rakouskem, jen se čekalo na tu správnou záminku. Málokdo však ví, že do historických událostí tajně zasáhla česká parapsychologická společnost. Že jste o ní nikdy neslyšeli?
Po přečtení téhle knihy se můžete jít tak akorát opít (a nemusíte být zrovna ženská). Kdo se ale nebojíte se svým oblíbeným hrdinou prožít také chvíle úzkosti, pochybností a bezmoci, a nejen okamžiky, kdy je úžasný borec, třetí díl Mycelia si rozhodně užijete do sytosti.
Kdo chcete slyšet jen samou chválu, nečtěte dál. To, co následuje, byste tím pádem nesnesli. Kdo čeká tradiční stručný nástin, o čem jednotlivé povídky v knize jsou, tak toho taky zklamu. Jednak to už snad všichni vědí a mohli by jejich autory vyjmenovat o půlnoci ze spaní, jednak mě sám editor vyprovokoval pojmout recenzi úplně jinak.