Seriál Řím z roku 2005 se stal v mnoha ohledech milníkem televizní seriálové tvorby a mimo jiné znovu nakopl zájem o historická témata ve filmové, resp. seriálové tvorbě. Zanedlouho na Řím navázal Spartacus, televizní diváci se mohli podívat také do doby renesance díky úspěšným seriálům Tudorovci nebo Borgiové. Poněkud stranou stálo z pohledu příznivců fantasy období středověku, na něž dala vzpomenout snad jen Hra o trůny. V letošním roce však byl tento deficit napraven, a to v podobě velice zajímavého seriálu s názvem Vikingové.

V roce 1986 zformuloval komiksový guru Alan Moore naprosto zásadní otázku: Kdo bude střežit strážce? Superhrdinové jsou tu od toho, aby chránili klidný spánek lidstva – co jim ale brání, aby podlehli vábení moci? Lze se spolehnout jen na morální profil? Platí automaticky, že každý superhrdina je Captain America? Jedním z těch, kdo na tento klíčový problém nabídli odpověď, je další žánrový klasik Garth Ennis. Leccos naznačil už Hitman a naplno problém superhrdinů řeší Ennisův nejnovější zářez, Banda.

Tip na fantastický víkend? Tentokrát není potřeba dlouho přemýšlet. Z Crwe totiž zrovna tento týden přišla toužebně očekávaná zpráva: na náš hladový nedočkavý trh byla vržena velehorká novinka – třetí díl famózních mýtů Billa Willinghama (jojo, to je to, co jste viděli v dubnové Pevnosti) s veskrze romantickým názvem Láska jako z pohádky.

Živí mrtví jsou jednoduše fenomén. Pokud o tom snad někdo pochybuje anebo poslední roky strávil na expedici v Patagonii, měl by asi nejprve začít článkem kolegy Rabyniuka, který mu osvětlí, jak se věci mají. My ostatní víme své. Zombie už na naše mozky s úspěchem útočí ze stránek komiksů, z televizních (ehm, počítačových) obrazovek a nejnověji také z knižních stránek. Naděje, že jejich úder bude méně zdrcující, než ve výše zmíněných případech, se přitom jeví jako chabá. Stačí totiž říct jen dvě slova: Robert Kirkman…

Na sklonku minulého roku zaútočil na území Čech, Moravy a Slezska frontálním útokem Ultimátní komiksový komplet. Ze všech marvelovských superbijců stanul v čele osvědčený Spider-Man, následovaný X-Meny, Avengery a Iron-Manem. Čeští komiksoví závisláci za sebou mají v tuto chvíli prvních pět čísel, což už stojí za letmou úvahu nad výhledy do budoucna.

Historická fantasy se u nás těší konstantní oblibě. Je možné rozjímat nad tím, jestli dědictví Františka Palackého a Aloise Jiráska skutečně tkví tak hluboko v národním podvědomí, anebo jestli je to tím, že předmoderní doba středověku, případně raného novověku s fantastikou až tak dobře ladí. Jedním z vrcholů, které česká scéna skýtá, je bezpochyby volný cyklus Fantastická historie, zaštítěný osvědčeným jménem Ondřeje Jireše.

Pro řadu fanoušků domácí fantastiky přišly letos vánoční svátky o poznání dříve, už na přelomu října a listopadu. Místo Ježíška, Dědy Mráze, Santy Clause, Otce prasátek (dosaďte si klidně jiného vobejdu) ale tentokrát dárek na svých křídlech přinesl páv z hvozdu Brokilon. Tím dárkem je leckým toužebně očekávané druhé vydání knihy Orcigard Vladimíra Šlechty.

Předcházející česky vydaná kniha Connie Willisové s názvem Kniha posledního soudu si vysloužila více než pozitivní recenzentské ohlasy a tak se zdá, že napodruhé se autorce vstup do povědomí českých čtenářů zdařil. A jelikož železo je třeba kout, dokud je žhavé, na knižní pulty právě přichází nový titul této americké spisovatelky. Bude spanilá jízda českými, moravskými a slezskými SFF luhy a háji pokračovat? Odpověď se pokusí nabídnout následující řádky.

Zbav nás řádění Seveřanů, ó Pane… To byla slova, která počínaje sklonkem 8. století zněla v modlitbách větší části raně středověké Evropy. Evropy, která po prvních neblahých zkušenostech s napětím očekávala, kdy se opět rozezní zvony na poplach poté, co se z mlh vynoří drakkary s dračími hlavami na přídích. Čtenáři fantasy však mohou naopak začít jásat, neboť jim dračí lodě zvěstují tolik očekávaný návrat oblíbených hrdinů Rogana a Goryvlada.

Slovníková definice lakonicky říká, že pojmem antologie rozumíme výbor z díla více autorů. Zdá se vám to vágní? Mně taky. Podívejme se proto žánrovým antologiím na zoubek trochu podrobněji ve snaze pochopit jejich popularitu i roli, kterou sehrávají (respektive by měly sehrávat) v životě svébytného živočišného druhu, zvaného čtenář. Zkraje ovšem musím dodat, že následující řádky budou laděny spíše subjektivně jako pilotní referát otevírající diskusní pole, a proto si taky nečiní nárok na úplnost. Záměrně volím příklady těch antologií, které jsem četl nebo alespoň zevrubně prolistoval.

Rudovlasá: Cesta čarodějky. Výmluvnější název snad vymyslet nešlo. Společně se jménem Petry Neomillnerové musí snad každý, kdo byť jen letmo sleduje domácí žánrovou produkci, ihned tušit, odkud vítr vane. Ano, po několika měsících se opět setkáváme se zrzavou čarodějkou Moire i jejími přáteli. A jako obvykle to nebude žádný čajový dýchánek.

Detektivních seriálů a nejrůznějších kriminálek běží v bedně celá řada, jenže málo co dosahuje kvalit starého dobrého House, Dextera nebo 24 hodin (dosaďte za proměnnou dle libosti). Samostatnou kapitolou je pak každoroční letní okurková sezóna, kdy si díky televizním prázdninám můžeme pravidelně nostalgicky vychutnat tzv. prověřenou klasiku. Jenže ne nadarmo se říká „dobrého pomálu.“ Ony i ty nejlepší fláky se časem přejí a třeba na takovou Julii Lescautovou nebo Kobru 11 si člověk dříve či později (no, spíše dříve) vypěstuje něco jako alergii. Proto může být nejen pro našince osvěžující, když se do detektivního guláše zamíchá něco ezoteriky a magie. A výsledkem je… Dámy a pánové, Dresden!

Během minulých dvou dní oběhla svět fanoušků fantastiky velice smutná zpráva. Ve věku 87 let totiž zemřel světoznámý autor sci-fi a fantasy literatury Harry Harrison, který se těšil nemalé popularitě i v České republice. Věnujme tedy jeho památce pietní vzpomínku, jejímž vyjádřením budiž i tento stručný medailon.

Věta, že steampunku u nás vychází tak málo, že každý titul, který do této škatulky lze s trochou dobré vůle zařadit, přitahuje okamžitě pozornost čtenářstva, by byla banálním klišé, kdyby… Kdyby to nebyla pravda. V případě Cherie Priestové nadto konstatování o očekávání platí dvojnásob, neboť už svým předchozím titulem Zemětřas si autorka vysloužila velice pozitivní, až nadšené ohlasy kritiky i čtenářů.

Nejen cesty boží, ale i cesty fantastiky jsou nevyzpytatelné. V objevování tohoto kouzelného světa hrají často (vedle příslovečné náhody, potažmo osvícených rodinných příslušníků či poučených kamarádů) významnou úlohu adaptace knižních předloh, které, jsou-li zdařilé, často podnítí budoucího fanouška, aby se začal pídit také po originálu.

Černý Rogan se bezpochyby těší mezi fanoušky Juraje Červenáka velké oblibě, kterou neodloudila ani konkurence v podobě bohatýra Ilji Muromce či Turkobijce Kornelia Báthoryho. Nežli se však dočkáme nového černokněžníkova dobrodružství, jež nás dovede až k dalekému pobřeží tajemné Rujany, hodí se připomenout si příběhy starší, nakladatelstvím Wales záslužně znovuvydávané v novém kabátě. Založte tedy do přehrávače CD skupiny Silent Stream of Godless Elegy, pohodlně se usaďte s pohárem piva či medoviny v ruce a nechte se patřičně naladěni unášet zkazkami z časů, kdy byly Čechy ještě mladé…

Když se řekne polská fantasy, drtivá většina českých fanoušků tohoto literárního žánru okamžitě unisono vyhrkne: Andrzej Sapkowski! Obliba duchovního otce zaklínače Geralta z Rivie je v českých zemích opravdu neotřesitelná. Větší váhání ovšem nastane, pokud by se měl jmenovat ještě někdo další. Jistě, všichni známe i další velká jména polské fantastiky. Nemalé oblibě se u nás těší např. Andrzej Pilipiuk, Konrad Lewandowski nebo Jarosław Grędowicz. Myslím, že se nespletu, když řeknu, že na žádného jiného autora ale nepřísahá takové množství oddaných čtenářů jako právě na Sapkowského. Položme si proto kacířskou otázku: je vůbec možné, aby byl Mistr z pomyslného trůnu někdy sesazen?

Pyšní-li se nějaká kniha ověnčením proslulými cenami Hugo, Nebula či Locus, resp. oceněním pro nejlepší žánrový titul Německa, Španělska a Itálie a je-li její autorka členkou Síně slávy žánru science fiction, nositelkou Ceny Roberta A. Heinleina a nejnověji i Velmistryní žánru, může čtenář očekávat v podstatě jen dvojí: daný titul je buď naprostá bomba žánrové literatury – anebo totální úlet.

V poslední době se téma elektronických knih stalo velmi skloňovaným, ovšem především ve vztahu k pirátství a jím způsobeným ekonomickým ztrátám a s tím související deformaci trhu. Téma se nevyhnulo ani Fantasy Planet a výsledkem byla poměrně bouřlivá diskuse, tentokrát nad vztahem elektronické a papírové knihy, resp. nad výhodami či nevýhodami obou podob. Znovu mne přivedla k myšlence, jež v mé hlavě už nějakou dobu zrála a kterou rozvíjí následující text. Ze zamyšlení nad e-booky sice vychází, ale cílí jinam, bez snahy o negativní vymezování se vůči nim. Cílem následujících řádek budiž spíše úvaha nad proměnou čtenáře.

Že nevíte, o čem je řeč? Ale no tak… Buď si děláte legraci – anebo jste na tomhle webu omylem. A krom toho vás nejspíš před pár lety unesli ufouni, protože jinak si takovou neznalost, ba ignoranci, nedovedu vysvětlit… Návrat režiséra Petera Jacksona do Středozemě je bezpochyby jednou z nejočekávanějších událostí tohoto roku. A vlastně nejen tohoto, když vezmeme v potaz všechny peripetie, které už kolem filmového Hobita proběhly. Ruku na srdce, kdo z nás odolal a nevrhnul se ihned kouknout na trailer i první zveřejněné fotky…

Co svět světem stojí, každý správný příběh začíná v hospodě. A je jedno, jestli je to hospoda slovutná, jako U Prokopnutého bubnu, U Skákajícího poníka nebo U Prasečí hlavy, či naopak obyčejný zaplivaný pajzl, kam zapadnete téměř proti své vůli jen kvůli tomu, že se venku žení všichni čerti. Typická hospodská atmosféra prostě s vyprávěním nejrůznějších příběhů neoddělitelně souvisí, řada oněch příběhů tu má ostatně svůj počátek. Nejinak je tomu i v tomto případě.

Zatímco v Moiřině světě uběhly dva roky, ve světě našem tomu bylo dvakrát tolik, než jsme se dočkali v pořadí druhé z Písní čarodějky. První část trilogie se uzavřela okamžikem triumfu Moire a jejích přátel nad Vidarovým kultem, jenž se ale stal v konečném důsledku spíše příslovečným Pyrhovým vítězstvím. To, že ani život za hranicemi Ostwegenu nebude prost napětí a zvratů, pak naznačuje samotný titul Hon na lišku. Jaké úkoly a protivenství tedy rusovlasou čarodějku čekají?