Do dnešního dne byl u nás nekorunovaným králem komiksového horroru Sandman. Pravda, byl dlouhou dobu jediným. Až za pěknou řádku měsíců se objevil komiks Alice Cooper: Poslední pokušení od Neila Gaimana, autora výše zmíněného Sandmana. Následoval nedávno vydaný komiks 30 dní dlouhá noc Bena Templesmithe. Ty však kvalit sandmanovských příběhů nedosahují.

Nyní přichází Vrána, nakreslená a napsaná Jamesem O´Barrem, aby se s Gaimanovým veledílem o trůn komiksového horroru podělila. Co je tedy na ní tak výjimečného? Už jsem také zachytil názory typu „Vždyť je to stejné jako Sandman.“ Na první pohled je skutečně nápadná podobnost Vrány s příběhy komiksu Sandman. Oba vám totiž ukážou to, co normálně vidět není. Seznámí vás s osudy lidí na okraji společnosti i s těmi mimo ni. Vezmou vás na druhu stranu vědomí. Na tu stranu, kterou neznáte (a ani byste znát nechtěli). Obě díla staví na temně gotické atmosféře města po setmění. Zároveň také dokreslují atmosféru rozmanitými citacemi a odkazy na jiná díla.

Jakmile se ale začnete nořit hlouběji do děje, začnete nacházet výrazné rozdíly mezi oběma kulty. Zatímco Sandman nabízí možnost úniku, jakousi naději, u Vrány nic takového nečekejte. U ní se dočkáte pouze skleslé skepse, místnosti bez východu. A ta místnost se s vámi točí ve spirále deprese, utrpení a smrti. Šanci dostanete, až to skončí. Rozdíly jsou patrné i v oněch zmiňovaných citacích. Tam, kde Gaiman převypravuje příběhy, dodává jim nový lesk a nový úhel pohledu, O´Barr si vystačí s citováním Carrola, Marlowa nebo bible. Mezi jednotlivými kapitolami Vrány také najdete texty písní od The Cure a Joy Division. Na rozdíl od Sandmana však citáty z textu nevyčuhují, naopak někdy se vám může stát, že si nebudete jisti, zda jde o text původní nebo převzatý. Tím pomáhají dokreslit dusnou atmosféru beznaděje.

Před rokem… za chladné říjnové noci… rozbité auto na prašné silnici… muž… dívka… šílenství… bolest… a stíny… můj bože, ty stíny…  Ty stíny se vám vplíží do duše, jakmile otevřete knihu a začnete číst, a zůstanou tam ještě dlouho poté, co ji dočtete. Příběh plný tragiky, deprese a utrpení vás naprosto uchvátí.

O co tedy jde: Jedné říjnové noci je na odlehlé silnici zavražděn mladý pár. On dostane dvě kulky do hlavy. Ale smrt pro něj nebyla koncem, jen jakýmsi mezníkem. Krátce po ní totiž uviděl vránu, průvodkyni mrtvých. Radila mu: „Eriku, nedívej se.“ Ale on se díval. A viděl věci, co následovaly. Dívka zemře krátce po něm. Ale ani ona po smrti nemá klid. Je svými vrahy degradována na kus masa, na objekt jejich nízkých pudů. A Erik to viděl. Motto Vrány zní: „Není to smrt, když ji odmítnete… Je jí, pokud ji přijmete.“ Erik ji nepřijal. A rozhodl se pomstít. O rok později se vrací, aby onu pomstu vykonal.

Příběh se tedy jeví jako velmi poutavý. A přitom, když se nad ním hlouběji zamyslíte, přijde vám velmi jednoduchý. Nicméně to mu neubírá na kvalitě, kterou zajišťují výše zmíněné atributy. Ty jsou tím nehtem, který vás bude škrábat na mozku a na srdci. A věřte, že rýhy po něm jsou zatraceně hluboké.

Ruku v ruce s příběhem jde grafické zpracování díla. Rozhodně nečekejte žádné rozmáchlé kresby velkolepých scén. Naopak jasně dominují temná zákoutí postraních uliček. To vše samozřejmě v černobílém provedení. Pochvalu si rovněž zaslouží Comics centrum za péči, s jakou tuto knihu vydalo.

Abych to shrnul: pokud jste v komiksovém horroru našli zalíbení, Vrána by vám rozhodně neměla uniknout. Určitě vám ukrátí čas z čekání na druhý svazek sandmanovských příběhů, který by se měl v blízké době objevit.