První díl Měsíční zahrady se objevil bez jakéhokoli rozruchu a zapadl takřka bez povšimnutí, ignorován dokonce i Akademií SFFH, což na ctihodné akademiky vrhá přinejmenším podivný stín. Druhý díl Dům mrtvých pak vyšel skoro rok a půl po prvním, takže většina lidí úspěšně zapomněla, o čem byl. Ovocem této neblahé vydavatelské politiky jsou zákonitě nízké prodeje. Proto jsem byl značně (mile) překvapen, když se Vzpomínky ledu ukázaly tak brzy. Přesto všem čtenářům doporučuji, aby si znovu přečetli Měsíční zahrady, než se pustí dál. Požitek z četby bude mnohem větší, neboť se k nám vrací někteří hrdinové z první části.

Nedávno mě jeden čtenář zepsul za to, že prozrazuji příliš mnoho z děje knihy. Osobně si myslím, že to není tak zlé, ale u x – tého dílu nějaké ságy je těžké vymyslet něco originálního, a obecně je náš oblíbený žánr zaměřen spíše epicky, takže hledání skrytých významů a filosofování bývá někdy přebytečné. Přesto se raději o obsahu zmíním stručněji. Děj začíná zhruba tam, kde skončil předchozí díl, naší hrdinové nedostanou mnoho času k odpočinku. Před houfci Dujeka Jednorukého stojí nový nepřítel, zlověstné Pannionské impérium. Nevynořilo se jen tak za země, zmínky o něm najdeme už v Měsíčních zahradách. Impérium vede jakýsi tajemný věštec, jehož původ je zahalen tajemstvím. Na jeho uctívačích ale nic tajemného není – je to ubohá banda zbídačelých lidí, živících se převážně kanibalismem, jejich síla je hlavně v množství. Šíři se doslova jako kobylky a zdá se, že je nic nezastaví. Dujekovy síly jsou pro boj s nimi očividně nedostatečné, takže je třeba shánět spojencem, kde se dá. Proti pannioncům nakonec stojí koalice, v níž vedle sebe stanou staří nepřátelé Malažané a lidé Caladana Chmura, starobylé klany domorodců i nemrtví… K rozhodnutí dojde u města Capustan, dorazí mu však pomoc včas?
 
Zdálo by se, že autor úspěšně vykrádá ohrané schéma, které najdeme už u Tolkiena. Na jedné straně jsou dobří hoši, na druhé padouši, k rozhodující bitvě dojde u Minas… pardon, Capustanu, zlo bude poraženo, padouch zabit a zavládne věčný mír. Ale kdo by očekával něco tak přízemního, bude krutě zklamán. Na začátku knihy se zdá být vše jasné, ale situace se rychle začne komplikovat. Vychází najevo, že nepřítelem je ve skutečnosti někdo úplně jiný, že žádný věčný mír nepřijde, protože jde vlastně jen o pokračování jedné prastaré války. Že i bohové mohou zemřít a lidé se mohou stát bohy a  že za každé vítězství je třeba zaplatit krví. Že každé vítězství je jen dočasné a že smrt není zdaleka to nejhorší, co může člověka (démona, boha, atd.) potkat.

Autor se opět vytáhnul a naservíroval čtenářům pěknou porci originální epické fantasy, která nemusí kopírovat provařená schémata, ale stojí na vlastních nohou. Erikson vytvořil velice originální svět a zalidnil ho mnoha podivnými obyvateli. Tento svět má svou historii, všechny události, které jsou popisovány, jde zařadit do jejího kontextu a nějakým způsobem se v budoucnosti projeví. Tento svět zkrátka žije. Druhým předpokladem úspěchu jsou postavy, které v knize vystupují. Jsou věrohodné. Jsou životné. Mají svou minulost, svou motivaci, své ambice. A za těmi často tvrdě jdou. Mají i své pochybnosti a nedostatky, dělají chyby. Z mnoha skvělých postav, které se ve Vzpomínkách ledu objeví, bych zmínil třeba dvojici „gentlemanů zabývajících se magií“, šílené nekromanty Korbala Špičáka a Bauchelaina a jejího lokaje Emancipora Reese. Tahle trojka jako by sem spadla přímo z gotického románu nebo z fantazie pana Gaimana. Nebo třeba paní Závist, ne-zcela-lidskou boží dceru a její segulehžští sloužící.

Oproti druhé části působí Vzpomínky ledu přehledněji – snáze se čtou. Je tu sice více dějových linií, ale jsou zřetelněji odděleny, takže čtenáře předěly mezi nimi nematou. Naopak mi občas vadil trošku přepjatý patos (není to však tak zlé jako u Gemmella) a přehnané filosofování. Jsou to naštěstí jen malé vady na kráse. Pokud chcete vidět, jak vypadá moderní fantasy, zkuste Eriksona. Zapomeňte na Jordana, Eddingse a další, kteří už roky lepí další přiblblé ságy pro nezletilé hráče her na hovadiny (pardon, ale musel jsem to ze sebe dostat), zajděte do Levných knih a kupte si za 69 korun Měsíční zahrady. Zkuste a uvidíte, že fantasy nemusí vykrádat Tolkiena nebo Howarda (nebo v horším případě jejich epigony).

Ještě bych rád řekl pár slov o českém vydání Vzpomínek ledu. Překlad je dle mého mínění kvalitní, opět ho totiž dělala Dana Krejčová. Kniha sice stoji 450 korun, ale myslím, že za více než 900 stran kvalitního textu to není moc. Za své prachy totiž dostanete skutečnou hodnotu, ke které se ještě rádi vrátíte. Je dobře, že kniha nebyla třeba jako v polsku rozdělena na dvě části, pak bychom se už vůbec nedoplatili. Pro čtenáře předchozích dílů je tahle kniha zkrátka povinností, nu a zbylí by mohli alespoň zkusit.

O autorovi

Pokud jste stejně jako já fanoušci této ságy, mohlo by vás zajímat pár informací o jejím autorovi. V jinak skvělém „Slovníku autorů anglo-americké fantastiky“ jsem mnoho nenašel, nezbylo než pátrat na internetu. Hledání nebylo dlouhé, v polském netovém magazínu Fahrenheit jsem našel velice pěkný článek Joanny Kulakowské, ze kterého jsem si dovolil čerpat informace.

Steven Erikson se ve skutečnosti jmenuje Steve Lundi. Pseudonym si zvolil podle rodného jména své matky, milovnice dobrodružných románů.  Narodil se v kanadském Torontu v roce 1959. Vystudoval paleontologii  a 18 let jezdil po vykopávkách v Jižní a Střední Americe. Tak poznal i svou ženu. Spolu se přestěhovali do Anglie, kde však nemohl najít odpovídající místo, takže byl nucen vykonávat různé kancelářské práce. S těmi mohl praštit až ve chvíli, kdy jeho Měsíční zahrady sklidily obrovský úspěch. Autorova popularita (ne u nás, ovšem) má i svou příjemnou stranu – patří k nejlépe placeným autorům tohoto žánru. Nyní se věnuje pouze psaní, jeho cyklus „Malazská kniha mrtvých“ má už pět dílů. Napsal i humornou novelu Krvavá stopa, popisující dobrodružství nekromantů Korbala a Bauchelaina a jejich lokaje. Nevím jak vy, ale já se na ni přímo třesu nedočkavostí…

Jeho oblíbenými autory jsou například Tom Clancy, Rober Ludlum, Stephen King, Glen Cook a Ursula Le Guinová. V oblibě má i RPG hry, vycházející ze systému GURPS.