V sousedním Polsku na to - jako obvykle - přišli mnohem dříve a knihy ruských spisovatelů se tam už dlouho prodávají ve velkých nákladech. Po obvyklé skepsi našich nakladatelů se začali spisovatelé z východu objevovat i v naší republice a řekl bych, že Hranice snů by opravdu mohla mezi čtenáři zabodovat.

Pokud bych měl tuto knihu nějak charakterizovat a zařadit, musel bych napsat, že je to klasická dobrodružná space opera, nabitá dějem a spoustou akce. Příběh se odehrává někde v daleké budoucnosti, kdy se lidstvo úspěšně rozšířilo po vesmíru, kolonizovalo řadu planet a vybojovalo své války s mimozemskými rasami, ve kterých si zajistilo místo pod slunci. Lidé tedy mohou do budoucnosti pohlížet s optimismem, a to tím spíše, že existuje technologie, která zajistí těm, kteří si ji mohou dovolit zaplatit, prakticky nekonečný život. Následky se dají předvídat. Bohatí a úspěšní lidé se mohou radovat ze života, budovat své ještě úspěšnější kariéry a hromadit ještě větší majetky. Vojáci pak bojují ještě odvážněji.

Hlavní hrdina tohoto románu, bodyguard Kay Altos (expert na útok a obranu) se této situaci přizpůsobil více než dobře. Své klienty brání doslova do posledního dechu a pokud se něco nepodaří, nevadí, má přece předplacenu nesmrtelnost. Jenže, jak už to tak chodí, jednou mu to nevyjde a je zabit bez zaplaceného znovuoživení. To obvykle znamená definitivní konec, ale on dostane ještě jednu šanci. Od nejbohatšího muže na světě (monopol s nesmrtelností jen kvete) dostane nabídku, jakou nelze odmítnout. Má se ujmout ochrany jeho syna. Jenže vše je komplikovanější, než by se mohlo zdát. Ochrana se zvrhne v krvavou pouť vesmírem a mrtvoly lidí, robotů, androidů i mimozemšťanů se jen vrší. A to, co ho čeká na konci, mu může přinést nesmrtelnost, anebo věčná muka…

Je poznat, že Lukjaněnko je opravdu zručný spisovatel a řemeslo má perfektně zvládnuté. Čtenář dostane první ránu mezi oči hned na prvních stránkách  (hlavní hrdina je bolestivě zabit) a to je jen začátek. Pokud je člověk fandou akčních sci-fi, je po první stránce polapen a musí číst dál. Učebnicový případ toho, jak nalákat čtenáře… Děj rychle ubíhá vpřed, ale čtenář občas dostane čas se nadechnout, aby byl připraven na další zvraty děje a zběsilou akci. Spisovatel pochopitelně nevyloží karty na stůl hned na začátku, ale nechává si esa v rukávu, takže má i na konci knihy čím čtenáře překvapit. Hlavní hrdina je tvrdý chlapík se značně neprůhlednou minulostí, o které se čtenář dozvídá podrobnosti postupně a po částech. Věci, které na začátku nedávaly smysl, se postupně stávají jasnějšími a naopak to, co bylo na začátku jisté, se začíná jevit poněkud jinak…

Abych jen nechválil, musím čtenáře také upozornit i na určité věci poněkud spornější povahy. Kniha není zrovna originální. Autor si svůj svět údajně vypůjčil z počítačové hry Master of Orion, mimozemšťané Bulrati jakoby z oka vypadli Wookiům ze Star Wars a našly by se i jiné kameny úrazu. Děj se občas může zdát překombinovaný a najdou se věci, které se mi nezdají být zrovna logické. Například sám systém získávání nesmrtelnosti, což je poměrně zásadní věc, jak jistě uznáte. V autorském medailonku na konci knihy je román označen jako „filosofická space opera“, což mi moc nesedí. Hranice snů spadá do stejné kategorie jako knihy Harryho Harrisona, Mikea Resnicka nebo Billa Baldwina. Máte rádi Planety smrti, Navigátora nebo Stenova dobrodružství? Tato kniha je tu pro vás a myslím, že vás nezklame. Líbí se vám Mark Stone? Z Hranice snů budete slintat blahem. Tuhle knihu prostě musím hodnotit pozitivně, ale…

Pokud se podíváte na hodnocení na konci a bude se vám i přes chválu a med rozpatlaný kolem autorových úst zdát nízké, tak vězte, že je to z důvodů, které se nyní budu snažit co nejlépe definovat a ospravedlnit. Tato kniha není revolucí pro literaturu obecně (takže nemá 10 z 10), ani pro žánr (takže nemá 9 z 10), ba dokonce ani pro subžánr zvaný space opera (najdou se lepší). Je to však proklatě dobře napsané a čtivé a to je přesně to, co se u této kategorie knih počítá. Hodnocení dlouho kolísalo mezi 6 a 7 z 10, ale na šestku ho nakonec srazily i chybky v překladu (nebo nedbalost v práci redaktora, těžko posoudit), které mi trošku zkazily radost ze čtení. Hlavně v první polovině to občas zatahá za oči, což je vždy špatné znamení: sem tam je přehozené slůvko, sem tam jakási neohrabanost, jednou jsem dokonce nemohl pochopit smysl věty… Vím, že se tímto pouštím na hodně tenký led, ale prostě si nemůžu pomoci. Přes všechny výhrady mohu s klidným svědomím říci, že se mi tahle kniha líbila a že se těším na její pokračování, které má u nás brzy vyjít. Neaspiruje sice zrovna na nějaké filosofické výšiny, ale odpočinkové počtení je to zatraceně dobré.