Přiznám se bez mučení, že jsem doposud J. Michaela Strazcynskiho trochu přehlížel, i když pravidelně přečtu slušné množství komiksů v originále a sleduji ohlasy ze zahraničí. Možná je to způsobené tím, že mě tolik nevzalo jeho do nebe vychvalované obrození Spider-Mana s titulem Návrat (stále zůstávám věrný originálním příběhům Stana Leeho), možná je to tím, že byla Krajina půlnočních stínů do značné míry inspirovaná tvorbou mého oblíbence Gaimana, aniž by se mu, podle mého názoru, kvalitativně přibližovala... Nebo je to prostě tím, že jsem Vycházející hvězdy četl až dnes. Ani ty však zatím (jedná se o první díl ze tří) nejsou tím, co by mohlo dokázat víc než vzbudit dočasnou vlnu nadšení. To ale pro pevné ukotvení komiksu v našich kulturních vodách úplně stačí. :)

Straczynski už dříve proslul jako scénárista televizních seriálů; jeho nejznámějším dílem je sci-fi Babylon 5. Před zhruba šesti lety, kdy se pustil do komiksů, už měl s psaním libret zkušenosti, protože filmové vyjadřování je tomu komiksovému poměrně blízké. A tak byl už jeho velký debut vynikajícím počinem. Byly to právě Vycházející hvězdy, které u nás vyjdou rozdělené na tři knihy.

U Krajiny půlnočních stínů, která je o dva roky mladší, jsem ocenil její dobré zpracování. Utvrdila mě v přesvědčení, že Straczynski scénáristické řemeslo zvládá výborně a že rozumí jedinečnosti komiksového jazyka. Přestože je tento americký scénárista nápaditý v jednotlivých scénách, náměty svých příběhů jako by si půjčoval vždy od jiného známějšího kolegy. A tak je to tentokrát Moore, který na vás bude pomrkávat z každé stránky, aniž by měl ve skutečnosti s Vycházejícími hvězdami cokoliv co do činění. Hlavním inspiračním zdrojem Straczynskiho se stali Moorovi Strážci, z kterých si vzal jedno z hlavních témat a zpracoval ho po svém na větším prostoru.

Tím stěžejním tématem, který se ale objevoval už třeba v komiksech Stana Leeho v šedesátých letech, je úděl superhrdiny, který na svých bedrech nese omezující zodpovědnost, která ho často sráží na kolena. Superhrdina, to nejsou jen svaly, létání nebo třeba telepatie, to jsou i problémy se sebou samým. Superhrdina je sám pro sebe zbraní, s kterou se musí naučit zacházet. Musí v sobě pěstovat morální hodnoty, aby své nadřazenosti nezneužíval, ale tomuto ideálu se jen málokterý člověk dokáže přiblížit. A pevným bodem, kolem kterého se obtáčí děj Moorových Strážců i Straczynskiho Vycházejících hvězd, je právě fakt, že i superhrdina je ve své podstatě a za svou lebeční kostí pořád jenom člověk, ať už umí sebelepší kousky a navléká se do sebečervenějších trenek.

Je-li superhrdina obdařen nadpřirozenými schopnostmi, věnují se scénáristé způsobu, jakým k nim přišel, většinou hned na začátku. Nejednou jsem měl z úvodní pasáže pocit, že je tam jen z povinnosti. Sledovat neustálé variace na kousnutí pavoukem nebo spadnutí do kyseliny, to je trochu ubíjející. Straczynski však samotný zrod superhrdinů odbyl velice rychle, nepředkládá čtenářovi nepodstatné informace a může svoje dílo gradovat už od prvních stránek. I to je jedna z hlavních výhod Vycházejících hvězd. Velmi dobře plynou a neobsahují žádné slabší pasáže. Jednotlivé zvraty jsou pravidelně rozmístěné a vždy dovedou správně nakopnout vyprávění.

Jak tedy vznikli hlavní hrdinové? V době, kdy spadl meteor, bylo v děloze 113 budoucích superhrdinů. Tak zní ovšem pouze předpoklad. Děti byly izolovány na speciální škole, kde spolu vyrůstali pod dohledem specialistů, ale u některých se schopnosti nikdy neprojevily. Dnes už jsou všichni dospělí a každý si žije po svém. Každý, kdo svou nadpřirozenou schopnost objevil, s ní nakládá jinak. Někdo se jí snaží potlačovat, jiný se s ní oddává veřejné popularitě. Problémy však klepou na dveře. Zdá se, že někdo chce superhrdiny zlikvidovat. Ani ne tak povětšinou nepřející veřejnost, jako superhrdinové sami. Projevil se totiž zajímavý problém. Nadpřirozená síla, kterou umí každý využívat jinak a za jiným účelem, je omezená a postupně se vyčerpává. Když však některý ze 113 superhrdinů či potencionálních superhrdinů umře, jeho síla se rozdělí mezi ty ostatní.

Příběh sledujeme očima vybraných jedinců, kteří začínají přicházet spiknutí na kloub. Známe i hlavní podezřelé, důkazy jsou však v nedohlednu. Začíná nebezpečný hon s detektivními prvky, který se postupně mění v masakr. S každou další mrtvolou však ohromě vzrůstá síla těch ostatních. Jak záporňáků, tak klaďasů. Blíží se konečné zúčtování...

Vzhledem k zápletce předpokládám, že v dalších dvou dílech budou hrát velkou roli i tací, kteří dosud své schopnosti neobjevili. Náhle přibyvší síla je však projeví a zkomplikuje řešení situace. Kam ale bude scénárista své dílo směřovat, to lze jen těžko odhadnout. I když je vše psané velmi jednoduše a přehledně, děj očekávatelný není a lze hádat jen hrubé rysy. I proto bude utrpení čekat na další díly. Doufejme, že je nakladatel vychrlí mnohem dříve než s roční prodlevou.

Straczynski se věnuje plnými silami problematice superhrdinů a nevrhá se do vedlejších zápletek či odlišných témat, jako to učinil Moore ve Strážcích. Navíc moderní komerční kresba (Image) a vysvětlovací pasáže ještě zdůrazňují, že Vycházející hvězdy, taková Lite verze Strážců, mají oslovit hlavně mládež. Jsou však tak výstižně napsané, že by měly zaujmout i dospělé, a to i ty, kteří již Strážce mají za sebou. Tím, že se Straczynski zaměřil výhradně na jednu problematiku, daří se mu přicházet i s něčím novým a dané téma prozkoumat opravdu ze všech úhlů pohledu.

Obrazová složka komiksu je poněkud upozaděná (u nás obecně vycházejí spíše komksy s důrazem na scénář) a nijak nevybočuje z moderného amerického mainstreamu. Nedosahuje sice kvalit Batmanova Ticha, ale i tak patří mezi velmi efektně nakreslené a kolorované kusy. Jen zde nehledejte žádné umělecké projevy. Hledali byste naprosto marně.