Postmoderní způsob vypravování TOP 10 je zachován, vždyť hlavní hrdinové spojují obě série (nezničitelný policista Smax s modrou pokožkou a jeho útlá partnerka Toy Box), ale kulisy příběhu se změní způsobem více než razantním. Zatímco Neopolis je přetechnizované velkoměsto superhrdinů, Smaxova domovská dimenze, ve které se příběh odehrává, je typická pohádková říše se vším, co k ní náleží.

Pohádky – vděčné téma pro všechny autory s bohatou fantazií, ale co s takovým prostředím dokáže udělat Alan Moore bořící celé žánry? Čtenář se v tomto případě dočká pravého uragánu, který nenechá z pohádkových motivů kámen na kameni. Moorovu příběhovou jemnokresbu jsme poznali již v jeho předchozích dílech, ale zde jsou jednotlivé narážky natolik internacionální, že jsou velice snadno přístupné i českému publiku. Snad nejvícekrát se objeví aluze na Harryho Pottera, na kterém Moore nenechá „jediný chlup“, ale i potom následují desítky detailů z klasických i umělých pohádek, narážky na Pána prstenů není ani třeba zmiňovat.

Zajímavá je u příběhu Smaxe dvojpólovost příběhu. Zatímco jinde jsme si zvykli na konzistentní příběh s jasně nalinkovaným syžetem, zde je autorův záměr poněkud zastřen. Přestože kniha začíná jako bezstarostná veselohra, během děje se zápletka stává vážnější a temnější. Z na první pohled idylické pohádkové krajiny se vynořují přízraky z minulosti hlavního hrdiny, Moore se nevyhýbá konfrontaci pohádky a zcela nepohádkově vážné podstatě celého zaostalého světa. Na každé stránce sice nacházíme nějakou narážku na známý pohádkový příběh, ale spolu s touto ilustrací je zde i přídatná informace o tom, že nic není tak růžové, jak se to jeví.

Vyvstává otázka, zda Smax není reakcí například na úspěch filmu Shrek, se kterým můžeme vidět vzdálenou spojitost, ale na rozdíl od nějž Moore nepoužívá pouhou nadsázku a ironii - jde dále ke kořenům pohádek, v některých místech se přibližuje temné atmosféře bratří Grimmů. Zatímco se v prvním plánu příběhu vtipkuje na nedostatek bytových prostorů ve vílí čtvrti, v hostincích se pojídají cherubové a mořské panny, ze stráně trčí dolní část těla medvídka Pú, na lavičce přečteme Baník Moria do toho! a dopravní značka hlásí, že Temní jezdci v centru nezaparkují, hlavní hrdina plní svoje osudové poslaní, které jej pronásledovalo skrz čas a prostor.

Moore opět stvořil něco více než pouhou parodii. Rozhodně nezůstal nic dlužen svému jménu a napsal příběh, který zaujme svými myšlenkami a bezpečně pobaví velkým množstvím gagů. I když má minisérie Smax sloužit jako intermezzo před dalším příběhem z již známého prostředí TOP 10, povedlo se vytvořit komiks, u kterého se místy tají dech. Rozuzlení zápletky je sice poněkud překombinováno, ale samotný závěr je zcela pohádkový.
Pokud je na Smaxovi něco hůře přijatelného, je to kresba Zandera Cannona. Ten sice v předchozích knihách TOP 10 vytahoval tuší kresbu Gena Ha, ale nyní jako hlavní kreslíř za tím předchozím zaostává. Zatímco TOP 10 reprezentuje naprosto realistickou kresbu, Smax je více schematický, jakoby neumělý, zkrátka více pohádkový. Je to právě kresba, která nutí na tento příběh pohlížet jako na pohádkovou veselohru určenou výhradně mladšímu publiku, kterou v žádném případě není. Někdy kreslíř marně schovává za stylizovanost nedostatečnou dynamiku kresby či neschopnost udržet tváře postav. Závažnost Moorových témat by byla lépe vnímatelná u kresby podobně realistické, na jakou jsme si zvykli třeba u Gena Ha.

Překlad je dílem Richarda Podaného a je to překlad par excellence. Podaný již překládal oba díly TOP 10, za ten druhý získal cenu za nejlepší komiksový překlad 2004 a Smax pokračuje v jeho spanilé jízdě světem Moorových komiksů. Jako výborný stylista s citem pro jazyk skvěle zvládl mluvu světa pohádek, k tomu převod některých vtipů do češtiny je více než výtečný (když si mluvící meč zpívá píseň Hložka a Kotvalda, rozhodně to čtenáře nenechá chladným). Smax a Podaný si vyloženě sedli a je na první pohled vidět, že práce na komiksu dělala překladateli radost.