Jelikož se srovnání s Miévillem zřejmě nevyhnu, pustím se do něj raději hned: Ano, společné rysy u obou autorů skutečně nalézt lze. Nejvýrazněji se tato podoba projevuje ve schopnosti navodit neopakovatelnou atmosféru a ve smyslu pro detail - v míře, která je ve fantastické literatuře ojedinělá. I k těm aspektům jejich tvorby, které jsou oběma autorům společné, však přistupují diametrálně odlišně.

Na rozdíl od Miévilla s jeho sáhodlouhými popisy přibližuje McLeod prostředí, v němž se příběh odehrává, nenásilně a přirozeně. Postřeh tady, poznámka tam, a jeho vize Anglie se čtenáři záhy začne odhalovat tak nějak sama - pomalu, ale o to výrazněji. MacLeod se nenechal okouzlit vlastní představivostí a jako zkušený autor svůj text zcela ovládá. A jelikož se navíc projevil jako skutečný mistr slova, je konečný výsledek nadmíru působivý. (Světlověk je přesně ten druh knihy, který nutí jistý typ lidí vzít do ruky tužku a podtrhávat a podtrhávat. Schválně si ho zkuste tak za rok vypůjčit v knihovně.) Ono takové prohlášení, že „obzor se změnil v rozechvělý ret světla“ samo o sobě možná vyvolá pouhé pokrčení rameny, ale dejte na mě: v kontextu působí nadmíru působivě.

Světlověk je příběhem dospívání a mládí Roberta Borrowse, příběhem snah o odhalení pravdy a dosažení pomsty, příběhem nenaplněné lásky a především pak příběhem sociální změny.

Po objevu magické látky - éteru - se v Anglii chopily moci nově vytvořené cechy a tuto moc si udržují již několik staletí. Hlavní hrdina, Robert Borrows, poznává moc cechovních představených a těžké životní podmínky nižších cechovníků na vlastní kůži. Narodil se totiž v městečku Bracebridge, jednom z hlavních anglických středisek těžby éteru, a musí sledovat, jak se jeho matka vlivem působení této substance postupně mění z člověka ve zrůdu - trolku. Není divu, že se Robert rozhodne z Bracebridge utéct do lepšího světa - obrovského Londýna. I zde je však konfrontován s tvrdou realitou a musí se naučit přežít uprostřed velkoměsta.

Robertovy obzory se začnou rozšiřovat v okamžiku, kdy potká svou tajnou lásku z dětství - tajuplnou Annalise, která jej zavede do společnosti nejmocnějších lidí v zemi. A právě zde Roberta dožene minulost a mladík začne pátrat po příčinách dávného neštěstí, jež způsobilo smrt jeho matky.

Že už jste něco podobného četli? Pravděpodobně ano. Příběh samotný skutečně není nový prakticky v žádném ohledu. Ne že by snad čtenář po prvních stranách věděl, co přesně bude následovat, nicméně faktem je, že překvapivé zvraty by v knize hledal marně. Příběh prostě volně plyne ve vyjetých kolejích podle zavedených vzorů. Tato schémata však mají prameny někde úplně jinde než ve fantastické literatuře. Nebýt předchozích MacLeodových knih a povídek, neváhal bych Světlověk označit za dickensovský román, jehož zasazení do kulis magií prodchnuté Anglie slouží pouze ke zvýšení atraktivity příběhu. (Jméno Charlese Dikense je ostatně v souvislosti s touto knihou také často zmiňováno. Podle mne je tento příměr výstižnější než srovnání s tvorbou Chiny Miévilla.)

Okolo Miévillových knih se kdysi strhla diskuse o tom, zda jde o fantasy, science-fiction nebo něco úplně jiného, která nakonec vyústila ve vznik nálepky New Weird. MacLeodovy knihy si vysloužily zařazení do stejného literárního proudu (jsme-li ochotni uznat jeho existenci), samotný Světlověk však balancuje na samé hranici fantastické literatury a mainstreamu. Právě využití námětů a postupů charakteristických pro „hodnotnou“ literaturu vyvolává v prostředí fantastiky dojem výjimečnosti a originality. Jenže ruku na srdce… člověka, který má načtenou alespoň povinnou literaturu ze střední školy, samotný příběh asi neomráčí.

Neopominutelnou součást Světlověku představuje jeho celkové levicové zaměření. Již v Robertově rodném městečku Bracebridgi je čtenář prakticky na každé straně konfrontován s nelehkým údělem nižších cechovníků. Po příchodu do Londýna se pak podmínky, v nichž prostí lidé žijí, dokonce stávají těžištěm celé knihy. Robert se stane redaktorem radikálního levicového plátku a sám autor nevynechá jedinou příležitost k poodhalení nespravedlnosti cechovního systému. Vzhledem k tomu, že veškerý děj střední části knihy spočívá v popisu Robertova okouzlení znovunalezenou Annalise a poznáváním života vyšší společnosti, získává autorova politická orientace v knize dokonce větší význam, než samotný příběh. Dokonce i Londýn je obvykle popisován spíše prostřednictvím sociálních podmínek obyvatel jednotlivých čtvrtí než obecným popisem města. To se postupem času změní: s tím, jak sílí revoluční nálady Londýňanů, se MacLeod začíná levicovému hnutí vzdalovat a hlavní pozornost věnuje Robertovu pátrání po tajemných událostech, jež způsobily smrt jeho matky a následně pak pomstě na domnělých vinících.

MacLeod je autorem nového tisíciletí. Proto jeho politické přesvědčení proniká do knihy kultivovaně a bez steinbeckovského zápalu a naivity. Třebaže autor nadělil hlavní postavě větší než malé množství idealismu, sám celkovým vyzněním závěru naznačuje spíše nedůvěru a rezignaci na jakoukoli historickou změnu. Právě díky tomu si podle mne román zaslouží spíše označení "sociální" než "socialistický". Přílišný důraz na tuto stránku příběhu však může čtenáři, který s MacLeodem jeho politické přesvědčení nesdílí (ano, to se týká i mě) do značné míry zředit celkový pocit z knihy.

Skutečnost, že celý příběh má v knize spíše podpůrnou roli a slouží především k odhalení sociálních podmínek vykořisťovaného obyvatelstva, se projevuje i v samozřejmosti, s jakou MacLeod do své knihy trousí nesrovnalosti (Tak schválně: Jak dlouho podle vás obvykle trval jeden věk? „Skoro sto let“ (strana 171), nebo „vždycky nejméně století“ (251)? A srovnáte-li dokumenty, jejichž prostřednictvím Robert a Annalise uskuteční svou pomstu, se skutečností, nevšimnete si zde sotva postřehnutelné, avšak zásadní logické chyby?) a škodolibosti, s níž zamlžuje jakékoli časové údaje. Zejména v části popisující Robertovo dětství je zcela nemožné nalézt mezi jednotlivými událostmi časovou posloupnost nebo odhadnout chlapcův věk. Také omyl řady zahraničních recenzentů a tuzemských autorů autorských medailonků, přesvědčených o tom, že se děj románu odehrává ve viktoriánské Anglii, lze přičítat MacLeodově neochotě zabývat se takovými podružnostmi, jako je zakotvení příběhu v čase. Těžko říct, zda jsou tato přehlédnutí náhodná, nebo zda si autor s čtenářem prostě jen hraje. Tyto nesrovnalosti možná mohou někomu zamotat hlavu, na celkovém dojmu z knihy se však nijak negativně neprojevují.

Světlověk je v rámci fantastické literatury knihou vskutku netradiční, zaměřenou spíše na přemýšlivé čtenáře. Na druhou stranu však odklonem od tradičního pojetí ztratil něco z toho, kvůli čemu většina z nás fantasy začala číst. Nevím, jak to specifikovat, nicméně magie redukovaná na přírodní zdroj ztrácí své kouzlo a stává se pouhým výrobním prostředkem. Totéž lze tvrdit i o prostředí, do nějž je román situován. MacLeodův svět má i přes přítomnost magie jaksi mnohem blíže ke skutečnému průmyslovému světu plného šedi.

Za sebe mohu říct jen tolik - a nepředpokládám, že by se mnou všichni bez výhrad souhlasili - že přes všechny své nesporné kvality mi z knih dosud vydaných v edici New Weird přinesl Světlověk nejmenší čtenářský prožitek. Tímto konstatováním nechci román nikterak snižovat, překonat brilantního Miévilla nebo některé z povídek obsažených v Trochu divných kusech (včetně MacLeodova Verglasu) se mu však nepodařilo. Přes veškeré mé výhrady je ovšem Světlověk kniha s jedinečným potenciálem zavřít pusu těm, kteří fantastickou literaturu a priori odsuzují jako brak.

Neustále opakované označení „viktoriánská Anglie“ je navíc v kontextu Světlověku zcela nesmyslné vzhledem ke skutečnosti, že poslední anglický král byl popraven na začátku prvního věku. „Viktoriánskou Anglii“ lze tedy tolerovat nanejvýš jako nepřesný a zavádějící pokus o přiblížení atmosféry prostředí, v němž se román odehrává.

Právě skutečnost, že se příběh v podstatě odehrává v naší době, a rozdíl mezi životem obyvatel Británie reálné a té MacLeodovy ukazuje nejasněji na zhoubný vliv, který ve svém důsledku objev éteru lidstvu přinesl. Howgh, domluvil jsem.