Z konce posledního dílu bylo zjevné, že v kouzelnickém společenství nastávají prekérní časy a hned v první kapitole je „stav ohrožení“ prezentován sice zprostředkovaně, ale dostatečně tvrdě (vzhledem ke skutečným událostem v současné Británii nabývá čtení hořké příchuti). Vskutku, první dvě kapitoly nastaví čtenáři velké zaujetí pro nové spiknutí plánované „bandou zlých hochů“. V této situaci přichází Brumbál za Harrym až k Dursleyovým, aby s ním započal řadu konzultací na téma „Jak snadno a úspěšně zničit Pána zla“. Bohužel, tajemná atmosféra z děje dvojky, případně čtyřky, je nenávratně pryč, a tak naší hlavní otázkou bude, o čem kniha vlastně je….
HP sága je ve své podstatě silně komplikovanou skládačkou. První tři díly se ze začátku tvářily jako příběhy samy pro sebe a logo „Harry Potter a…. (Kámen mudrců, Tajemná komnata, Vězeň z Azkabanu)" se stalo symbolem komerčního plácání do větru. Pro zasvěcené se situace změnila čtvrtým dílem, kdy autorka přišla s otevřeným koncem a po nestydatě dlouhé době na něj navázala pětkou, která však byla především jedním obrovským klimaxem. Na šestku tak můžeme pohlížet buď jako na první část dvoudílného závěru, nebo jako na prostřední část „trilogie druhé války“.
Bohužel, ani z jednoho pohledu se kniha jako taková neukáže být zas tak silnou. Nesplňuje kritéria „nabitého středu“ a na svého nástupce (finální souboj) odkazuje až příliš silně na úkor vlastního děje. Pokud jsem ve své předchozí recenzi mluvil o „syndromech Ohnivého poháru“(potlačování Bradavic, násilná vizuální pompéznost), tak se k nim přidávají „syndromy Fénixova řádu“ a mutují do nových podob. Tudíž ti, co očekávají především kvalitně napsanou pohádkovou fantasy, se budou opět jakž-takž potácet milostnými problémy Harryho spolužáků, něčím, co by mohlo být dobrou přílohou, kdybychom ovšem měli hlavní chod, a na pořádnou „porci akce“ si budou muset počkat až do samotného konce. Autorka se chtě nechtě dostává do určitého zacyklení fenoménu. Ano, pro nekritického potteromaniaka bude jistě zajímavé poslechnout si takřka kompletní životopis lorda Voldemorta,a le pro čtenáře hledajícího zajímavou knihu jako takovou to už znamená mnohem méně. Zvláště, když se hlavní záporňák série v přítomné podobě neobjeví. Zmíněné všudypřítomné zlo, podávané mnohem víc „mediální formou“ než přímou interakcí, není pro knihu dostatečně temné, ačkoliv má mnohem větší potenciál, než scéna se zombíky.
I když se to říkalo už o předchozím dílu, po přečtení v člověku zůstává prázdný pocit. Zjistíme, kdo to je „Princ dvojí krve“ (mimochodem, jedná se v podstatě o irelevantní zjištění), samozřejmě, že skutečně zemře další významná postava a fanoušci se plácnou do čela, jak jim vyšly/nevyšly jejich teorie, ale dle mého názoru by se slušelo vrátit ke stylu např. C.S. Lewise, soustředícího se na zábavu z epizody - právě pro dobro celku. Mnohé čtenáře to nutně povede k otázce, zda je problém v celkové invenci, či zda autorka zkrátka neměla šestý příběh tak promyšlený a chce, abychom se již soustředili na sedmičku. No, naděje (stejně jako lord Voldemort) umírá poslední.
Magická sedmička tedy budiž pochválena…