Co se asi dnešnímu čtenáři sci-fi vybaví při slově Moskva? Těm starším asi Kreml, monstrózní vojenské přehlídky na Rudém náměstí, Leninovo mauzoleum a nudné hodiny ruštiny. Těm mladším (a asi jich bude většina) se  mlhavě vybaví na půl ucha vyslechnuté zprávy o teroristech, mafii, potažmo duu „Tatu“. Důvod, proč o tom píšu, je jednoduchý. Děj Noční hlídky se odehrává v současné Moskvě, městě obrovských kontrastů. Na jedné straně výstavní centrum, exkluzivní obchody a zábavní centra. Na druhé obří betonová sídliště (kam se hrabe Jižní město), špinavé ulice a stánky s pančovanou vodkou. V ulicích města můžete potkat mafiánské gangy, čečenské teroristy i pohádkově bohaté „nové Rusy“. Ale většina obyvatel si žije své obyčejné  životy, stejně jako  dříve se prostě snaží přežít a urvat pro sebe něco z výdobytků „reálného kapitalismu“. V knize, o které chci dnes psát, je Moskva víc než jen kulisou, ve kterém se odehrává děj. Je jedním z hrdinů, faktorem, který prostě nemohu pominout. Autor jí dobře zná a i když k ní má trochu rozporuplný vztah, tak její nedostatky spíš konstatuje než kritizuje. Takže tady máme první plus: prostředí, ve kterém se kniha odehrává. 

Mezi běžnými lidmi se – přesně podle doktríny velkého předsedy Mao Ce Tunga – jako ryby v moři obyvatelstva pohybují Jiní. Je těžké říci, kým ve skutečnosti opravdu jsou. Jsou to jen výjimeční lidé? Nebo jde o jejich další evoluční stupeň? Ať už je to jak chce, Jiní se od zbytku lidstva odlišují schopností používat magii, sílu. Na pohádkách o kouzelnících, divotvůrcích a velkých mázích přece jen něco je. Na pověstech o upírech, vlkodlacích a vědmách bohužel také. Jiní se totiž rozlišují  na Temné a Světlé. Rozdíl není v tom, jaké používají prostředky, ale v jejich vztahu ke zbytku populace. Světlí se lidi snaží chránit. Pro Temné jsou jen materiálem, potažmo je jejich vztah k nim spíš gastronomický. Boj mezi silami dobra a zla trvá od počátku světa a vedl málem k jeho záhubě. Proto byla podepsána Dohoda a vytvořeny Hlídky, které dohlížejí na její dodržování. Noční hlídku tvoří Světlí. Denní hlídku tvoří Temní. Obě jsou dokonale zakonspirované. A mezi oběma je značná řevnivost. Hlavní hrdina Anton patří ke Světlým. Většinu času tráví tím, že udržuje počítače Noční hlídky v její moskevské pobočce (pokrok se nedá zastavit), ale čas od času musí i on vyrazit do terénu lovit delikventy z řad Temných.

Kniha je vlastně rozdělena do tří příběhů. V prvním se na začátku banální hon za párem upírů zvrhne do střetu mezi oběma hlídkami, ve kterém má Anton hlavní roli. Podle tohoto příběhu byl natočen i film Noční hlídka. Ve druhém je vmanipulován do role návnady při honu na šílence vraždícího Temné. Nu a ve třetím musí bojovat o svou lásku. Více nechci o ději prozrazovat. Děj všech tří příběhů je totiž velice zručně vystavěn a vypointován, takže bych připravil ty z vás, kteří ještě knihu nečetli, o překvapení. Hlavně závěrečná pointa stojí za to… Občas bych snad mohl autorovi vyčíst jistou překombinovanost, ale to je tak vše. Je to zručně napsané, nechybí humor, šťavnaté dialogy ani akční scény.

Musím se zmínit i o velice životných a zajímavých postavách. Nejvíc se mi líbil Antonův machiavelistický šéf Gesser, hledající v každé situaci ne jeden, ale raději dva nebo tři prospěchy… Příběh, postavy a řemeslné zvládnutí jsou tedy jednoznačně výborné.   

Nu a teď se dostávám k věci, která mě u knihy překvapila asi nejvíce. Jde o jisté filosofické přesahy, které jí ozvláštňují. Vlastně by mě to ani nemělo udivovat – ruská literatura je tím známá. Autor se tím důstojně zařadil mezi velké spisovatele pocházející z matičky Rusi. V podstatě celou knihou se jako červená niť táhnou úvahy o smyslu a směřování existence a činnosti Noční hlídky, potažmo všech Jiných, a jejich vztahu ke zbytku „normální“ populace.  Hrdinové často řeší ošklivá morální dilemata, která většinou nemají žádné správné řešení. Je jen větší a menší zlo… Dopady činnosti obou Hlídek jsou často pro lidi stejně děsivé. Ať už jde například o vysávání lidí upíry, nebo o sociální experimenty Světlých. Jedni za osmnáct, druzí bez dvou za dvacet. Nejlepší je, že filosofování není nudné, ale je do knihy nenásilně zasazeno - patří k ní.      

Zatím jsem jen chválil a kdybych měl psát jen o tom, co vytvořil pan Lukjaněnko, tak by u toho zůstalo. České vydání má však své – snadno identifikovatelné – nedostatky. Samotný překlad není špatný, rozhodně je lepší než u Hranice snů. Zaspala však redakce, která si měla text ještě jednou, ale raději hned dvakrát přečíst. Je to skoro to samé, co u Hranice snů. Chybějící nebo přehozená písmena, zkomolená slova. Jedna a ta samá organizace je jednou Hlídka a podruhé Dozor. Samopal Uzi má v názvu jen jedno z. A tak dále.  Zbytečné vady na kráse se u tak výborné knihy nepromíjejí. Abych vydavatele jen nehaněl – obálka Milana Fibigera je opravdu pěkná a perfektně sedí k obsahu. Přes některé nedostatky však mé doporučení zní: jednoznačně koupit. Je to asi nejlepší kniha neanglosaského původu, která u nás letos vyšla. A pokud mám nějaké pochybnosti, tak se týkají jenom jejích pokračování, která brzy vyjdou i u nás: budou stejně dobrá?