Popularita pochopitelně nemusí jít ruku v ruce s kvalitou a na prodejnosti Jonathana Strangea a pana Norrella se nepochybně podepsala masivní reklamní kampaň, která vydání knihy doprovázela. V případě tohoto dílka je ovšem úspěch, ba i trocha té reklamy, zcela namístě. Ano, hádáte správně: jakkoliv rád bych vybočil z nekonečné řady těch, kteří mají pro JSMN jen slova chvály, nepodařilo se. I mne kniha dostala, takže se připravte na další oslavnou recenzi.

Clarková zasadila děj románu do Anglie počátku 19. století, do doby, kdy Evropou otřásají Napoleonské války. V její vizi byste však starou dobrou Anglii hledali marně. Král severu (nebo chcete-li Havraní král či prostě John Uskglass) zmizel již před třemi staletími a s jeho odchodem se z tohoto světa začala vytrácet i magie. V devatenáctém století tak sice stále existuje řada kouzelnických spolků, jejich členské základny však bez výjimky sestávají z kouzelníků teoretických. (Pro vysvětlení: proniknutím tohoto pojmu do obecného povědomí by se z recenzentů rázem stali teoretičtí spisovatelé.) Ctihodné sdružení kouzelnické se sídlem v Yorku proto ohromí troufalost jistého pana Norrella, tvrdícího, že dokáže magii praktikovat.

Třebaže pan Norrell cítí závazky především vůči anglické magii, již je odhodlán za každou cenu opět probudit k životu, oprávněně považuje za povinnost gentlemana nabídnout své služby Koruně a přispět tak k vítězství nad francouzským nepřítelem. Londýn však není York a Gilbert Norrell musí urazit ještě dlouhou cestu, než o své užitečnosti, ba nepostradatelnosti, přesvědčí členy kabinetu. Přes počáteční nedůvěru politických špiček a následné praktické překážky, spojené s hledáním uplatnění pro magii v moderní válce, však Norrell nakonec získá postavení, které si dle vlastního mínění zasluhuje. Norrellovy představy o vlastní jedinečnosti však vezmou rychle za své, když se na scéně objeví talentovaný začínající kouzelník, Jonathan Strange. Marnivý a pedantický Norrel se k vlastnímu údivu s nadšením ujme vzdělávání mladšího kolegy. Rozdílnost povah obou mágů, podpořená navíc Norrelovým zatajováním některých aspektů magie, však nenechá nikoho na pochybách, že dříve či později musí nevyhnutelně mezi oběma muži dojít k roztržce. Roztržce, jejíž důsledky jednoho dne změní svět.

Samotná hlavní dějová linie je nepříliš komplikovaná a téměř zvratůprostá, avšak řada linií vedlejších, zdánlivě bezvýznamných příhod a „historických“ exkursů ve formě hojných a obsáhlých poznámek pod čarou, pomáhá vytvořit rozvětvené a komplexní dílo.

Děj JSMN se odehrává v Anglii, lišící se od té reálné pouze pozměněnou historií a s ní související „tradicí anglické magie“. To Clarkové ušetřilo námahu s vymýšlením vlastního světa a umožnilo jí soustředit se při psaní na detaily. Čtenář je tak odměněn mnohem propracovanějším prostředím, obývaným realističtějšími postavami, než je ve fantastické literatuře zvykem. Takový bijec k pohledání odněkud ze Soutoku si možná vystačí s jednou replikou, ostrým mečem a zákonně dobrým přesvědčením, od anglických gentlemanů však čtenář přece jen očekává něco víc.

V tomto směru byla Clarková úspěšná: JSMN je jednou z knih, v nichž lze nalézt oblíbence i mimo okruh hlavních hrdinů. (U mne jasně vede páně Norrelův tajuplný sluha, John Childermass.) Většina charakterů je podána velice plasticky a až na čestné výjimky nemají tendenci uchylovat se k některému z pólů bíločerného spektra. (Přinejmenším k tomu černému.) A třebaže je většina osob v knize zdrojem větší či menší dávky humoru, nesnížila se autorka při vdechování života svým postavám k vytváření pouhých rádobyvtipných karikatur.

Právě všudypřítomný humor je hnacím motorem knihy. Vyprávění Susanny Clarkové je jím doslova prodchnuto. Jednou milý, jindy setsakra kousavý, určený pouze koutkům úst pozorného čtenáře, i bezohledně útočící na jeho bránici. Spíše než z vyloženě komických situací však tento humor pramení z ironického a lehce nadneseného způsobu, jímž je příběh podán. Clarková se nechala inspirovat jazykem a pohledem na svět Jane Austenové (asi příhodnější by bylo v tomto případě hovořit přímo o kopírování), a to až do té míry, že JSMN může být bez vážnějších výhrad považován za společenskou satiru.

Třebaže si každý vůči JSMN nepochybně nějakou tu výhradu najde. Mně osobně kapku hýbala žlučí samotnou autorkou několikrát zesměšňovaná anglická nadutost, s níž je však v knize opomíjena jakákoliv mimobritská magie. Vzhledem k alarmujícímu nezájmu o případné cizojazyčné magické knihy, kterými se vykazují páně Strangeovy zahraniční pobyty, je tak kontinentální magie redukována na jednoho podvodníka, jednoho trpaslíka a jednu husu – zasvěcení vědí, o čem hovořím. Kam se poděla objektivita a rovnost příležitostí? ptám se. Přesto je hledání vážnější vady na kráse této knihy velice obtížné.

Tím nejhorším, co vás může potkat, je nenaplněné očekávání. Nečekejte něco, co nemůžete dostat. V knize byste marně hledali akční scény (dobrá, je tady Waterloo a nějaké další bitky s Francouzy, ale to je tak asi vše) a příběh dvakrát neoplývá ani dobrodružností. Ať už vydavatel naslibuje cokoliv, nečekejte žádnou magickou bitvu hodnou toho jména. V této válce kouzelníků je důležitější inkoust a papír než vzduchem létající firebally.

Charakter knihy snad nejlépe vystihuje úryvek, který se stal zároveň mottem druhé části knihy. (Odpovědnost za veškeré nepřesnosti překladu a jazykovou neobratnost padá na hlavu recenzenta.)

„Může kouzelník pomocí magie zabít?“ zeptal se Strangea Lord Wellington. Strange se zamračil. Otázka mu zjevně nebyla příjemná.
„Předpokládám, že kouzelník by to dokázal,“ připustil, „ale gentleman by nemohl.“

Či jinými slovy (přesněji, slovy Johna Childermasse):

„Gentlemani neradi opouštějí pohodlí svých domácích krbů, pokud nemusejí. Troufám si tvrdit, že pokud byste vy, pane, zvládl svou část této záležitosti vyřídit z vlastního přijímacího salonu, nebyl byste zde, v zimě a vlhku.“

A do třetice: O témž vypovídají i původní ilustrace Portie Rosenbergové. V devíti případech z deseti zachycují gentlemany či jejich ženské protějšky zabrané do družného hovoru. JSMN je zkrátka neodmyslitelně spjat s přijímacími salonky, jídelnami a knihovnami, stejně jako zdvořilostními návštěvami, učenými disputacemi a popíjením černého anglického čaje. Romantičtější a dobrodružství více nakloněná prostředí tak zůstávají téměř výhradně doménou pana Strangea.

Podobně jako prostředí románu je i jeho tempo a především samotný obsah místy krajně „civilizovaný“. Přinejmenším první třetina příběhu, věnovaná pouze Norrelovi, může nejednomu čtenáři připadat zbytečně zdlouhavá a nezáživná. (Především proto se také domnívám, že jakékoli dělení této rozsáhlé knihy do více svazků jí může jen uškodit.) Se Strangeovým příchodem na scénu však získává kniha druhý dech, který neztratí až do cílové rovinky.

Jistý můj známý se vyjádřil v tom smyslu, že JSMN schází k dokonalosti proškrtání asi o dvě stě stran a přidání několika akčních scén. Já si to nemyslím. Zkrátili byste Pána prstenů? Přidali do něj víc bitev? Postrádáte v něm invazi mimozemšťanů? (Po odpovědi se raději pídit nebudu.)
Podle Clarkové byl právě Pán prstenů jedním ze zdrojů, z nichž při psaní čerpala inspiraci. Přesto však má JSMN s posttolkienovskou fantasy jen pramálo společného. Naopak, právě fantastická složka románu vychází z ryze předtolkienovských tradic anglické (a velšské a skotské a irské) mytologie, konkrétně pak z příběhů o Faerii, jejích obyvatelích a magii.

Už jsem se zmínil o poznámkách pod čarou, které představují neodmyslitelnou složku JSMN. Jde v podstatě o směs magickovědných pouček, výtahů z (alternativní) historie, pohádek a společenských drbů, která rozvádí a dokresluje pozadí románu. Jejich akademický tón jen zvyšuje dojem reálnosti a jejich vtipný obsah čtivost, které jsou této knize vlastní. Přes jejich místy téměř neúnosný rozsah (nejdelší z nich se táhne přes pět stran) a často jen vzdálenou souvislost s dějem, je musím čtenářově pozornosti doporučit – často jsou zábavnější než příběh samotný.

Ohromující popularitě knihy v zahraničí se nelze divit. Někde tady však leží její hlavní omezení. Tím, že Clarková napsala dílo ušité na míru (téměř) každému a čerpala inspiraci odkud to jen šlo, přináší JSMN jen málo skutečně strhujících momentů. Tam, kde by vás jiný autor (možná) ohromil, budete Clarkovou číst se zaujetím. Kde by jiný šokoval, Clarková zaujme, kde vás konkurence přinutí k zamyšlení, Clarková… zaujme. Na druhou stranu, kolika autorům se podaří udržet čtenářův zájem od první do poslední stránky?

Pokud tedy před knihami, které vás „zadupou do země“, dáváte přednost těm, jež vám svou společností dokáží zpříjemnit mnoho a mnoho hodin (čímž nepoukazuji na tisíc stran, z nichž sestává nejnovější britské vydání, nýbrž na fakt, že jsem JSMN rozhodně nečetl naposledy), nebudete zklamáni. Za sebe mohu s čistým svědomím prohlásit, že JSMN je zdaleka nejlepší knihou, která se mi letos dostala do spárů.

Chystané české vydání knihy je opředeno rouškou tajemství, protože brněnské nakladatelství Alman, které na román vlastní práva, drží veškeré informace pod pokličkou. Lze tedy jen doufat, že zkušený porodní tým – jímž Alman bezpochyby je – věnuje dítku Susanny Clarkové veškerou péči, již si zaslouží. (A nepřivede jej na svět ve třech kusech, kterýžto alarmující případ byl zaznamenán například v sousedním Polsku.)