Zdá se však, že většina z nás autora, jeho zvládnutí spisovatelského řemesla a profesionalitu podcenila. Lukjaněnko dobře ví, že do jedné řeky dvakrát nevstoupíš a nové opakování starých schémat nevede k žádanému cíli. Proto šel na věc trochu jinak. Pokud jste Lukjaněnkovu  knihu četli, pak víte, že jejími hrdiny jsou Jiní. Jiní se od zbytku populace liší tím, že jim matička příroda nadělila schopnost ponořit se do Šera a manipulovat s ním, a to jim poskytuje až nadpřirozené schopnosti. Což pochopitelně představuje nezanedbatelnou výhodu v každodenním životě (v případě Jiných ostatně podstatně delším, než u normálních lidí). Jiní se dále dělí na Temné a Světlé. Rozdíl není ani tak v metodách, které používají, jako v přístupu k neobdařené většině. Velice zjednodušeně řečeno, převážná část Temných v ní vidí jen zdroj energie, zatímco Světlí se ji snaží chránit. Důsledkem byla bezvýsledná válka mezi Jinými a podepsání tzv. Dohody, která upravuje vztahy mezi oběma neslučitelnými skupinami. Na dodržování dohody dohlíží Hlídky. Temní mají Denní a Světlí Noční. Jako soudce mezi antagonistickými stranami působí nestranná Inkvizice.

Nyní se konečně dostávám k tomu, čím se liší pokračování od první části (zatím) trilogie. V předchozí Lukjaněnkově knize, Noční hlídce, byli hlavními hrdiny členové moskevské Noční hlídky, jmenovitě její programátor Anton Gorodeckij. V Denní hlídce však budeme sledovat osudy její konkurence z řad Denní hlídky. Uplynulé dva roky nebyly pro moskevské Temné zrovna úspěšné. Následkem mazaných plánů Světlých (přesněji řečeno jejich šéfa Gessera) byly jejich pozice značně oslabeny a rovnováha se přechýlila na stranu konkurence. Je třeba s tím něco udělat, protože takový výkyv nemůže vést k ničemu dobrému, a to ani pro obyčejné lidi, ani pro Jiné. Zavulon, vedoucí moskevských Temných, proto naplánuje protiúder…

Kniha obsahuje tři navzájem propojené povídky. Každá obstojí i sama o sobě, ale jen pokud si je přečteme naráz, tak si vychutnáme závěrečnou pointu. O jejich ději se nebudu moc rozepisovat, protože bych vás připravil o část potěšení ze čtení a z překvapení. Hrdinou první povídky z názvem Nepovolaným vstup zakázán je mladá vědma Alice, kterou známe už z Noční hlídky. Zavulovonova ex-milenka přijde o většinu svých magických schopností a je poslána na zotavenou na Krym. Příjemná dovolená se však ošklivě zvrhne… V povídce Cizí pro jinése v Moskvě nečekaně objeví mocný temný mág, který však není tím, čím se zdá být a jehož moc může zcela změnit poměr sil mezi Světlem a Tmou. Poslední povídka Jiná síla se točí okolo ukradeného mocného artefaktu jménem Dráp Fafnirův, znovuzrození velkého mága Tmy a soudu Inkvizice. Jako zástupce moskevské Denní hlídky je vyslán mág Edgar, jenže ten začne mít rychle ošklivý dojem, že ho jeho nadřízení chtějí použít jako loutku v jakési komplikované hře. Přesněji řečeno, že ho chtějí použít jako pěšce, kterého mohou snadno obětovat. V takovém okamžiku jde příslušnost k jakékoliv straně k čertu a je čas snažit se zachránit si vlastní kůži.

Kromě změny stran je dalším rozdílem dějiště příběhu, protože se už děj neodehrává pouze v Moskvě, ale i v jiných lokalitách. Kromě hlavního města Ruska navštívíme i Krym, přesněji řečeno známý tábor Artěk, a naši metropoli Prahu. Bývalý pionýrský tábor slouží i jako zotavovna pro vybrané Jiné (mohou tam čerpat dětské emoce, a tak se rychle dostat do formy) a v Praze je hlavní soud Inkvizice. I když jsou naši hrdinové odlišní od zbytku lidí, v Praze se chovají jako typičtí turisté – prohlídka města, nákup kýčovitých suvenýrů a k obědu vepřové koleno s pivem. Jiní si o sobě sice s oblibou myslí, že stojí mnohem výše než zbytek lidí, ale zas tak moc se neodlišují. Mají stejné slabosti i vášně a občas na ně i ošklivě doplatí. V tom je další změna oproti Noční hlídce – více než na děj a akci (i když i ty zde jsou a nemají chybu) se soustředí na morální dilemata, lásky, slabosti a osobní ambice hrdinů. Za své schopnosti musí často platit vysokou cenu v podobě nutnosti volit mezi svými osobními touhami a prospěchem Tmy (nebo Světla). A že je občas každá volba stejně špatná a může je zničit, to snad nemusím dodávat. Prostě, typicky ruské věčné téma.

Kniha je zajímavá i z jiných důvodů než kvůli svým literárním kvalitám. Popis současných ruských reálií je hodně přínosný. Ještě zajímavější je však to, že můžeme poznat, co si myslí a jak uvažují současní obyvatelé Ruska a jaká je jejich mentalita. Jejich komplexy nad nepříliš skvělou přítomností, jejich pýchu nad tím, co kdysi dokázali i jejich názory na obyvatele sousedních států. Pokud autor vyjádřil mínění většiny Rusů, tak jsou na tom Češi ještě hodně dobře… na rozdíl třebas od obyvatel Pobaltí. Takové přesahy knize ještě více přidávají na atraktivitě. Další zajímavou věcí je to, že jako spoluautor knihy je uveden Vladimir Vasiljev. Jaký byl jeho podíl při psaní si netroufám odhadovat.

K českému vydání nemám celkem co dodat. Překládal opět Libor Dvořák, a redakce, podle mého názoru, zapracovala lépe než u předchozí knihy. Trochu mi vadila jen obálka. Nemám nic proti polonahým ženám, ale u téhle knihy by snad na obálce být nemusela. Člověk aby se pak styděl číst ji ve veřejném dopravním prostředku… Obálka na Noční hlídku sedla ke knize lépe. Jinak nevím, co bych vytknul. Jsem moc rád, že tentokrát se nepotvrdilo známé pravidlo, že pokračování musí být horší než originál. Denní hlídka je stejně dobrá jako Noční, ale rozvedla děj do ještě větší hloubky a přidala do světa Jiných pár dalších barev. Pardon, vlastně pár dalších odstínů Šedi… Pokud by tato tendence vydržela i u třetího dílu jménem Šerá hlídka, jenž by měl již brzy vyjít, čeká nás ještě jedna Velká kniha.