Šerá hlídka je (zatím) posledním dílem z cyklu o moskevských Jiných. Pokud náhodou nevíte, kdo to jsou Jiní s velkým J a o čem pojednává děj předchozích dílů, přečtete si moje recenze na ně. Já vím, opakování je matka moudrosti, ale co je moc… Přijatelnou omluvou pro vaši neznalost je však jedině pracovní cesta na jinou planetu nebo dlouhodobá hibernace. Noční a Denní hlídka totiž zaznamenaly u fanoušků sci-fi takový čtenářský úspěch, jaký už dlouho nepamatuji. No a jelikož se má železo kout, dokud je žhavé, zatlačili nakladatelé na pilu, vrhli se ke stoupám a poslední díl vydali ve vskutku stachanovském tempu – ani ne měsíc po tom předchozím. Tato rychlost sice měla své nechtěné vedlejší účinky, ale o tom až později. Nyní se podívám na zub ději a taky přidám trošku teorie.

Hrdiny Noční hlídky byli Světlí, hrdiny Denní hlídky Temní, no a o kom asi bude ta Šerá? Logika by napovídala, že o Inkvizici, ale není to tak úplně pravda. Ano, Inkvizice má v Šeré hlídce velký prostor, ale hlavní roli náš starý známý, Světlý Anton Goroděckij. Své místo zde však mají i Temní Jiní, takže název je výjimečně dobře trefený. Vraťme se však k Antonovi. Toho bychom mohli považovat za opravdového miláčka štěstěny. Je Jiný (což má nepřehlédnutelné výhody), má dost vysoké postavení u Noční hlídky, je oblíbencem svého šéfa, má krásnou milující manželku (která je také Jiná) a zdravé dítě, které je také Jiné. Takové štěstí by mu mohl závidět i jeho šéf, Velký mág Geser. Jenže, jak už to tak chodí, Anton rozhodně není tak šťastný, jak by měl být. Před pěti lety, při nezdařeném lovu na upíra, popsaném v první kapitole Noční hlídky, najednou zjistil, že svět není tak černobílý, jak si myslel, a že rozdíly mezi dobrem a zlem, eventuelně Světlem a Tmou,  vůbec nejsou tak propastné. Že hranice mezi nimi je vlasově tenká a je snadné ji překročit. A že pokud si chce zachovat duševní zdraví, bude muset co nejrychleji odvrhnout zbytky lidství v sobě, bez výhrad přijmout osud a identitu Jiného a najít si své místo v jejich světě. Pochybnostmi však netrpí jen Anton, ale i jistý mladý ambiciózní upír, což je nevídané. Temní Jiní si totiž většinou na nějaká morální dilemata moc nepotrpí. I on se, stejně jako Anton, snaží ze setrvačnosti žít v souladu se starým světem lidí, jejich chováním, myšlením a konvencemi, a stejně jako on zjišťuje, že to není možné. Dva Jiní, dva podobné problémy a dva tak odlišné konce… Když si odmyslíme omáčku kolem a pronikneme až na dřeň, tak právě o hledání sama sebe je celá Šerá hlídka. 

Nebude škodit,  když se trochu zamyslíme nad tím, co vlastně způsobilo, že celá trilogie byla tak vřele přijata. Máme tu přitažlivého hlavního hrdinu, se kterým se může většina čtenářů ztotožnit. Anton je přímo esencí kladného hrdiny, rytíře světla, jakého známe už se starých eposů. Na začátku nemá žádné pochybnosti o správnosti své věci a svého boje, ale jeho sebejistota je postupně nahlodána a do jeho mysli si najde cestu nejistota. Anton váhá a neví, čemu má věřit. Nakonec však nad svými pochybnostmi zvítězí, dokáže přijmout věci takové, jaké jsou, vyrovnat se s nimi, a z celého bolestného procesu vychází posílen a jako vítěz. Čtenář ho celou dobu sleduje a prožívá jeho proměnu spolu s ním, takže nemá problém se s ním identifikovat. Hlavním hrdinou to však nekončí, v  knize je zajímavých charakterů a postav celá hromada. Nu a právě komplikované vztahy mezi nimi, jejich lásky, nenávisti, banální osobní cíle a intriky, společně s napínavým dějem, jsou tím, co dělá trilogii tak přitažlivou. Pokud je takový koktejl dovedně smíchán na míru potencionálního odběratele - a nezáleží, jestli jde o milovníky detektivek, sci-fi, románků pro ženy, anebo kohokoliv jiného - tak vždy spolehlivě zabere. Polopatě řečeno, nejsou podřadné žánry a formy, jen špatní spisovatelé a tvůrci bez invence a fantasie. A také bez znalostí řemesla, je třeba dodat, protože bez toho to nejde. Lukjaněnkovi nic z toho vytknout nejde. Naopak, hrdě navazuje na dlouhou řadu skvělých ruských spisovatelů, kteří dokonale znali lidi a jejich povahu, a pro které bylo filosofování nad lidským údělem druhou přirozeností. Takže pokud se někdo rozplývá nad Lukjaněnkem a ošklíbá se nad Dostojevským (i to tu nedávno udělal jeden nejmenovaný čtenář), tak nemohu než napsat, že dělá velkou chybu.

Ještě bych se rád vrátil k zmíněnému napínavému ději. Už v předchozích dílech byl děj komplikovaný a propletený, a tady tomu není jinak. Děj je složitý, intrika stíhá intriku a všude se to jen hemží falešnými stopami. Je třeba si dávat pozor a občas zauvažovat. Já si knihu pro jistotu přečetl dvakrát, a nenašel jsem v ní žádnou chybu. Dobře, občas je to trochu překombinované, občas je něco nedopovězeno, ale, podobně jako v klasické anglické detektivce, vše sedí. Včetně překvapivého odhalení na konci knihy. Srovnání s detektivkou je vlastně dost případné, protože kolem vyšetřování zločinů se celý děj točí. Bravo – Šerá hlídka má nejlepší děj z celého cyklu.

Abych to shrnul, autor v Šeré hlídce dopiloval svou tvůrčí metodu k dokonalosti, překonal sám sebe a vytvořil svou - podle mého názoru - nejpodařenější knihu. Vše, co bylo dobré v předchozích knihách, je zde také a je toho ještě více. I tak je kvalita celé trilogie na vzácně vyrovnané úrovni. Jsem opravdu zvědavý, zda Lukjaněnko napíše další pokračování. Materiálu by určitě bylo dost, potenciál má tento námět obrovský, ale je třeba se zeptat, zda to má vůbec autor zapotřebí. Fantasie a tvůrčích schopností má nazbyt, proč by tedy měl omezovat? Navíc si myslím, že to podstatné už bylo vyřčeno a napsáno. I když bych si pokračování moc přál… Autorovi jeho dilema opravdu nezávidím. Rád bych také napsal pár slov k českému vydání. Rychlost, s jakou vyšlo, je obdivuhodná, ale daní za ní je pár fleků na kráse. Potíž není s překladem, ale s redakční prací. Občas chybí písmeno, občas je nahrazeno nějakým jiným, občas chybí celé slovo. Někdy také určité slovo přímo volá po nahrazení nějakým jiným. Zbytečné chyby. Jinak nemám co dodat. Z vyznění recenze je jasné, že Šerou hlídku rozhodně doporučuji všem, více snad psát nemusím.