"Nedovedu si představit, co by z mladého Bruce vyrostlo, kdyby jeho dětství nebylo přerušeno výstřelem z pistole."

Teď si jistě říkáte, že jsem se svou špetkou do mlýna přišel s křížkem po funuse, že je vám tahle recenze platná jako mrtvému zimník, jako by byla herecká škola platná Benu Affleckovi (Ne! Počkat, ona by vlastně byla platná!), ale Ticho 2 mě prostě donutilo k tomu, abych se s vámi podělil o zážitky z jeho četby. O všechny jeho klady. A samozřejmě i zápory, protože jak řekl jeden moudrý muž se znakem netopýra na hrudi, pravda se skrývá v detailech. Navíc si v těchto dnech, kdy je díky povedeným speciálním DVD edicím Batmana všude plno, můžete připomenout, že jsou to vlastně adaptace komiksu…
 
"V jedné jediné chvíli osiřel. Svět se stal prázdným, studeným místem."

Kniha začíná šestým sešitem série Ticho (Hush), celkově se jedná o číslo #613. Bruce Wayne si zase jednou vyšel za kulturou. Z toho nemůže být nic jiného než pár mrtvých rodičů nebo (v lepším případě) opera přepadená skupinkou teroristů v čele s Jokerovou milenkou Harley Quinnovou. Jelikož první případ si mladý miliardář odbyl už před pěknou řádkou let, jak nám důvtipně připomněl prolog k první knize, musí se čtenář spokojit alespoň s psychopatkou v klaunském oblečku, pružinami na nohou a kvérem, který jako by parafrázoval film Tima Burtona a nezapomenutelnou bambitku, kterou z kalhot vytasil Jack Nicholson. Nicméně, Harley se snaží, ne že ne. Je roztomile šílená a když dotěrnou Catwoman postřelí do břicha, rádi ji zatleskáte a protože jste v opeře, možná vykřiknete bravo! Ovšem jízda nekončí! O kom se mluvívá, nedaleko bývá. Joker si tohle české pořekadlo vzal k srdci a jeho entrée se nedá označit ničím jiným, než nejlepším okamžikem/sešitem knihy. Joker zkrátka veškerou pozornost strhává na sebe (tentokrát i díky démonickému zjevu á la Jim Lee) a Batmana nutí podávat nejlepší výkon. Jejich vztah považuji za jeden z nejsilnějších, jaký kdy v komiksu/ filmu/ literatuře vznikl a mýtus okolo něj mě nepřestává fascinovat. Dovolím si tvrdit, že kdo četl Millerův Návrat temného rytíře (Crew/Netopejr, 2003) a tedy ví, kam se jejich vztah vyvine, musel cítit stejné mrazení v zádech jako já.

Laťka je od prvních sešitů nasazena opravdu vysoko a já se podivuji nad tím, kam zmizela plytkost a nijakost první knihy. Dvojka má spád, má "koule", má tu správnou osudovost, která čiší z každého Jokerova úšklebku a Batmanova tápání. Dialogy mají hlavu a patu, neřkuli nápad. Batman mě opět získal na svou stranu a já mu přeji, aby viníka dostal a pořádně ho převálcoval. ALE! To kruté slovíčko, které dělá z topmodelky jen holku s ošklivými bradavicemi na nose, to, co dělá z rámusu Ticho. Pak se něco zlomí, to, co se vyvíjelo jako téměř komorní detektivní příběh s psychologií v hlavní roli, se mění v představení postav Batmanova světa. A já se ptám, proč? Proč Jeph Loeb, tak zkušený scénárista, dopustil, aby mu jeho příběh přerostl v megalomanský a překombinovaný spletenec? Proč se nemohl spokojit s pár nejdůležitějšími postavami a nerozehrál s nimi důmyslnou a temnou hru? Proč ještě víc netlačil na pilu a nenabídl nám třísky, které by zbyly z deptaného a fyzicky unaveného Batmana? Proč musel tak násilně všechny padouchy spojit do jedné série? Aby se prodávala? To asi těžko, protože jen blázen si může myslet, že tak skvělých výsledků Ticho dosahovalo kvůli Loebovi a ne kvůli Leeovi, který se po delší odmlce vrátil ke kreslení ve své životní formě. Až do konce je poté kniha sledem akčních scén s jednoduchou premisou Tak kdopak mi zbývá? Hmmm, Ra´s al Ghul, Riddler, hmm... Scarecrow Loeb sice do scénáře narouboval padouchy s určitou logikou, ovšem množství postav, které v sérii vystupuje, je enormní a zbytečné. Kromě zmíněných záporáků se objeví ještě Nightwing, Robin, Catwoman, Huntress. A kromě Catwoman by tam vlastně vůbec nikdo nemusel být.

Není to vyloženě špatně, ale to, co teoreticky MOHLO být mezníkem v Batmanově životě i životě jeho fanoušků, se mění v pouhou kvalitní akční encyklopedii Batmanova světa. V tomto světle plní svůj účel dokonale - připomene smrt Robina, vysvětlí, kdo je to Oracle, prohlédneme si sbírku všech Batmobilů. Dalo by se říci, že pro českého/ Batmanova světa neznalého čtenáře je to úžasná příležitost.
Samotný konec, kdy je Batman čím dál tím víc tlačen do kouta, je efektivní (scéna s Robinem patří do pomyslného Top Ten Ticha) až do doby, kdy je nám odhalena identita hlavního zlouna a čtenář je postaven před (pře)kombinaci zvratů a nečekaných point, mnohdy i náhod, které až moc tahají za oči. Loeb paradoxně vytvořil příliš geniální plán, než aby mohl reálně fungovat. To správné slovo, myslím, zní vykonstruovanost. Pak všechno skončí a v podstatě se vůbec nic nezměnilo nebo v nejhorším případě zůstalo nezodpovězeno. Pokud jste snad čekali nějakou dechberoucí a po jedenácti sešitech jistě vytouženou katarzi, budete krutě zklamáni. Dvanáct sešitů jsme pozorovali něco údajně velkého, aby se nakonec z roční práce pánů Loeba, Leeho a spol. vyklubala obyčejná akčně-rekapitulační série, protože její tvůrci byli příliš měkcí buď na to, aby zásadně pohnuli s Batmanem/ Gothamem/ postavami, nebo aby se postavili Millerovu Návratu temného rytíře a dovolili si ho zpochybnit. Nejhorší z variant by pak byla, že prostě nevymysleli nic zásadního, co by mohlo koexistovat s Millerovým opusem.

Pokud ale přijmete Ticho jako akční mainstream a nebudete k němu přistupovat s větším očekáváním, nemá vás šanci zklamat, protože své kvality nesporně má. (Po první knize přesně můj případ. Horší to bylo, když jsem se do příběhu opravdu vžil, poTichu a bez dechu hltal každou stránku a dialog a pak byl zklamán koncem, který mi přišel strašně nemastný, neslaný a s ohledem na uplynulé stránky vyzněl absolutně do ztracena. A to se nemělo stát.)

"Tu samou noc, kdy stál Bruce na ulici, v krvi svého otce a matky, přísahal, že zbaví město zla, které ho připravilo o životy jeho rodičů."

Kvality má i vizuální stránka. Jim Lee je Michael Bay komiksu. Často sterilní, bez špetky lidskosti a pocitů (tentokrát ale na zátylku cítíte Batmanův pohled), avšak setsakramentsky stylový a k akci vždycky nabídne velmi chutný nášup. Všechny ty průlety kolem hlav hlavních aktérů, perspektiva, úhly pohledu, celostránkové obrazy, všechny ty hrdinské pózy v nejryzejším slova smyslu. Co na tom, že všechny postavy jsou manekýni a jediná holka není ošklivá… Jim Lee se postavil do té správné fronty na nadání pro superhrdinský žánr a naštěstí se z něj místo psychologa, který ztrácí čas v Arkhamské léčebně s Jokerem nebo Riddlerem, stal kreslíř par excellence. A to i v případě, že nevyhledáváte "image-like" styl. (Mimochodem Jim Lee je jeho nejvýraznějším představitelem a spoluzakladatelem.) Lee se totiž vytasil i s úžasnými akvarelovými flashbacky z Brucova dětství.

Každému kreslíři také náleží jakási režisérská funkce. Dát věci do pohybu, zařídit jejich posloupnost a pracovat se čtenářovou fantazií. Lee vytváří takřka filmové obrazy, kde není těžké se zorientovat a představit si, co se děje mezi jednotlivými rámci. Komiks (pokud není autorským počinem) je vždycky týmová práce. A přesně v duchu Batmanových pomocníků i Jim tvoří se svými parťáky sehraný tým. Se Scottem Williamsem spolupracuje víc než deset let, a i když tentokrát dvorní inker vyměnil seříznuté vraní brko za inkoust se štětcem a technická pera, vznikl graficky úžasný počin. A barvy, pod kterými je oficiálně podepsán šéf WildStormu Alex Sinclair? Uuf, tak to je minimálně půlka úspěchu. Slovo barvy dostává v jeho pojetí úplně nový rozměr. Počítačem vyvedené odstíny mají své kouzlo a jejich pestrost a kombinace vytváří jen další dokonalý vizuální požitek. Pestré, ale v žádném případě kýčovité. Navíc od prvního dílu značně potemněly, takže zmiňované odstíny příliš nepřesahují do světlé škály. Což by, mimochodem, byla dost halucinogenní záležitost.:-)

"Věděl, že zločinci jsou od přírody zbabělá a pověrčivá smečka... proto si oblékl plášť a masku a stal se stvořením temnot, lovícím ty, kteří porušují zákon."

Dobrý tým se sešel i kolem českého vydání od BBartu a Crwe. Výsledek se nedá označit jinak než za luxusní. Od překladu Jiřího "Mám to v malíku" Pavlovského přes lesklý papír a kvalitní tisk až po pevnou vazbu, přebal a bonusy. Ticho se v knihovničce neztratí.

"Teď mu říkají BATMAN."

Je velmi těžké vyslovit konečný verdikt. Ticho, tedy jeho druhá kniha, je opravdu kvalitním čtením, i když to tak možná nevypadá. Vypráví nekonečný příběh souboje dobra se zlem, který nabývá mytologických rozměrů s ohledem na předešlé či budoucí události, o zlu a dobru, kdy jedno je součástí druhého a pokud bychom je chtěli vyjádřit archetypálními barvami, pak by jejich rozvržení bylo stejné jako na šachovém poli. O přátelství a maskách, které si berou daň ať už v podobě naprosté osamocenosti nebo ztráty důvěry ve své nejbližší. A je jedno jestli jde o padoucha nebo hrdinu. Přes to všechno je Ticho 2 hlavně kvalitním akčním příběhem, jehož pověst ho předchází a humbuk okolo z něj dělá něco víc, než čím doopravdy je. Temnou detektivkou, měnící se ve zběsilý kolotoč padouchů, který vám nedovolí knihu odložit, nejen díky akci, ale i postavám, kterým budete držet palce. Čím víc nad ní přemýšlím, tím víc jsem zmatený. Ale jeden můj moudrý přítel mi prozradil, že pravda se skrývá v detailech a možná nevidím něco, co jsem měl celou dobu před očima…a podle toho se nakonec řídím.
Jestli se bude jednat o průměrnou sérii, utopenu v proudu zapomnění nebo zásadní dílo a kult, jejíž reedice si budou žádat další generace, ukáže až delší čas... prozatím se musí Temný rytíř a to ,co zbylo z mladého chlapce, jehož dětství bylo přerušeno výstřelem z pistole, spokojit se silnou ale zároveň smutnou sedmičkou…

"A já… já mu můžu nabídnout jen to, co mu, myslím, zoufale schází. Lásku."

Plusy a mínusy:

+ První sešity
+ Batman
+ Joker
+ Vizuální p(r)ožitek
+ Shrnutí Batmanových reálií

- Ubohý konec
- Nenaplněný potenciál
- Překombinovanost