Už několikrát jsem psal o tom, že totální nezodpovědnost, ba dokonce bych řekl až zločinný nezájem nakladatelů o kvalitu překladu a redakce poškodil především tři spisovatele: Rogera Zelaznyho, Williama Gibsona a Dana Simmonse. Hříchy první na vlastní náklady a s neúměrným rizikem napravují Straky na vrbě a hříchy druhé snad vymaže sám viník, popel na hlavu si sypoucí Návrat... A tak jediným postiženým zůstává Dan Simmons, jehož Endymion a mnohé další romány už možná navěky zůstanou zprzněny a zneuctěny generálem hvězdné pěchoty českého překladatelství – Ivem Reitmayerem. Co je však na druhou stranu potěšující – nová Simmonsova díla snad byla definitivně vyrvána z pařátů Persea a ujal se jich Laser. Obsáhlý román Ílion ve skvělém překladu Petra Kotrleho budiž první takovou po všech stránkách vydařenou vlaštovkou.

Dan Simmons dávkuje své dvoudílné space-opery zhruba v šestiletých intervalech. Zatímco Endymion byl nepřímým pokračováním slavného Hyperionu, Ílion – a jeho druhý díl, o dva roky později vydaný Olympos – je zasazen do zcela nového univerza, od toho hyperionského odlišeného, jak to jenom jde. A tak se místo vesmíru obydleného mnoha rasami pohybujeme ve známém prostředí naší Sluneční soustavy a pestré, barvami hýřící a exotikou prostoupené kulisy nesčetných planet jsou nahrazeny „pouhou“ Zemí, Jupiterovými měsíci a terraformovaným Marsem daleké budoucnosti...

Co zde však naopak zůstalo, je Simmonsova novátorská snaha o propojení slavné literární předlohy se sci-fi, konkrétně se space-operou. V Hyperionu Simmons smíchal dohromady stejnojmenné dílo romantického básníka Johna Keatse s formou Chaucerových Canterburských povídek, díky níž vměstnal do jednoho celku všechny možné sub-žánry světové fantastiky, military počínaje a kyberpunkem konče.

V Ílionu pak v první řadě vycházel z Homérovy Íliady, významným dějotvorným prvkem je ale i českým čtenářům neznámá báseň Kalibán o Setebovi anglického romantického básníka Roberta Browninga. V druhém plánu je pak nedílnou součástí románu výklad Shakespearových sonetů i dramat a především – což považuji za zdaleka největší husarský kousek – snaha zkombinovat principy kvantové fyziky s motivy nelineárně proudícího času naznačenými Marcelem Proustem v jeho nekonečném Hledání ztraceného času.

Z výše uvedeného by mohlo vyplývat, že Simmonsova kniha je pouhá samoúčelná intelektuální exhibice, pro běžného čtenáře, skvosty světové literatury nepoznamenaného, zcela nestravitelná. Opak je pravdou. Kdo nechce, literární paralely vynechá, nějaký druhý plán zcela pustí z hlavy a soustředí se na vrcholně dramatický, propracovaný, ale také akční děj.

Ten probíhá ve třech paralelních liniích. Základní, kolem které se vše točí, je historické dobývání Tróje Řeky, ovlivňované jakousi rasou nadlidí vystupující v podobě olympských bohů a sídlící na Marsu, na sopce Olympus Mons, spojené s historickou Zemí pomocí kvantových portálů. Vypravěčem je zde oživený historik a vykladač homérových eposů z konce 20. století Thomas Hockenberry, který v roli scholika – jakéhosi vzdělaného a poučeného božského otroka – dohlíží na to, jak moc se realita odchyluje od Homérova eposu, a na scénu jsou zde uvedeny prakticky všechny historické i mýtické postavy Íliady, zbavené však idealizujícího pohledu z propasti času. Druhá linie se odehrává na Zemi, na které v daleké budoucnosti po blíže nespecifikované katastrofě nazvané „konečný fax“ žijí už jenom zbytky lidské populace, negramotné, starající se jen o povrchní zábavu a s přesně ohraničenou délkou života. Vše je monitorováno vesmírnou rasou voynixů, jejichž hlavním úkolem je podle všech indicií udržet lidi v nevědomosti. Třetí linií je snaha na Jupiterových měsících sídlících kyborgů, nazývaných „moravci“, zjistit příčinu nezvykle vysoké a pro celou Sluneční soustavu nebezpečné kvantové aktivity obklopující Mars. Dvě z těchto linií se protnou už v průběhu prvního dílu, paralely s třetí, zemskou, jsou zatím jen naznačeny.

Největší devízou Simmonsových knih je kromě už zmiňovaného druhého plánu a do detailů promyšlené zápletky jejich čtivost. Simmons jako učitel angličtiny umí pracovat s jazykem, a tak je styl jeho psaní vybroušený a nesmírně kultivovaný. Zároveň ale v Ílionu nechybí ani humor, který osvěžujícím způsobem problikává zpoza řádků. Zcela vážná debata dvou moravců, z nichž jeden vypadá jako zhruba metr vysoký kovový trpaslík s humanoidními rysy a druhý jako obrovitý krab, o tom, co vlastně chtěl Shakespeare těmi svými sonety říct a do koho byl při tom zamilovaný, případně setkání Hockenberryho s bájnou Helenou jsou pomyslnými vrcholy uvedeného a zároveň jsou to jednoznačné důkazy toho, že i Simmons se při psaní chtěl především královsky bavit.

Ílion je kniha, na kterou lze pohlížet z mnoha úhlů. A ať se to vezme z jakékoli strany, stejně na konci rovnice vyjde výsledek – mimořádný zážitek. Je ale třeba konečný účet ještě neuzavírat, stejně jako není uzavřený ani příběh. Ílion je pouze první polovina, a to, jestli Simmons dovede tuto mimořádně slibně rozehranou partii k úspěšnému závěru, ukáže až zmiňovaný druhý díl, v originále nazvaný Olympos.