26.12.2005 | Článek si četlo 5845 čtenářů | Vytisknout
Rok naší války - Swainston Steph Napsal: Luboš Vachl
Velká Británie potvrzuje svůj status nejvýznamnějšího centra evropské fantastické literatury mimo jiné i frekvencí, s níž se zde objevují noví talentovaní autoři. V loňském roce tak kromě bestselleru Jonathan Strange & Mr Norrell Susanny Clarkové spatřil světlo světa i další vřele přijatý románový debut – Rok naší války, který si poměrně rychle našel cestu i na pulty českých knihkupců.
Čtyřzemí, svět obývaný pestrou směsicí obyvatel, je již po dvě tisíciletí sužováno útoky podivného Hmyzu. Díky snahám Císaře a jeho Kruhu padesáti nesmrtelných dokázaly spojené armády všech království hmyzí invazi po celou tuto dobu vzdorovat. Rovnováha sil se však povážlivě vychýlí poté, co na bojišti padne vládce největšího z království a hlavní vojevůdce, král Jespák Ostrovod. Jeho bratr a dědic se projeví jako zbabělec, upřednostňující vlastní klid před bezpečím říše, a stará spojenectví se rázem začínají rozpadat. Jako by to nestačilo, přeroste zdánlivě prostý manželský spor dvou Nesmrtelných v krizi, ohrožující stabilitu celého Kruhu. A hmyz, pozbyv nepřítele, začíná zaplavovat svět.
Pozorovatelem všech událostí, jejich příležitostným iniciátorem i figurkou ve hře, jejíž pravidla nezná, avšak vždy především čtenářovým průvodcem je Jant Šira - císařův posel, nesmrtelný člen Kruhu, nejrychlejší tvor svého světa a… narkoman. Právě droga přidává k úctyhodné řadě Jantových výjimečných schopností i možnost navštěvovat jiný svět – Přesun. Ať už je Přesun pouhým výplodem Širovy drogou opojené mysli nebo reálně existujícím prostředím, zdá se, že nějakým způsobem souvisí s nebezpečím ohrožujícím Čtyřzemí…
Třebaže by se vzhledem k probíhající válce mohlo zdát, že Rok naší války patří do škatulky military fantasy (nebo scifi – to nechám na jiných), není tomu tak. Ústředním tématem románu je roztržka mezi nesmrtelnými a mnohem více prostoru než otevřenému boji je věnováno politickým intrikám. Bitev s hmyzem se čtenář zúčastní pouze výjimečně a většina informací o válce sestává z hlášení o zdánlivě nezadržitelném postupu nepřítele.
Čtyřzemí je kombinací středověké říše s typickou kulturou, systémem vlády i válečnou technikou, vyskytuje se zde však i řada moderních, často bizarních prvků. Nenechte se proto (na rozdíl ode mne) vyvést z míry například zmínkou o romantice tramvajových ostrůvků – nejrůznější variace na vymoženosti našeho světa jsou totiž prostředí, stvořenému fantazií Steph Swainstonové, vlastní.
S Rokem naší války bývá často spojováno slůvko „originální“, jež je nepochybně namístě při srovnání s tradiční fantastickou produkcí. V kontextu new weird však tento přívlastek ztrácí smysl. Swainstonová je jednou z mála autorů, kteří se k new weird a tvorbě Chiny Miévilla sami otevřeně hlásí, a na Roce naší války je tento inspirační zdroj znát – byť možná ne na první pohled. Autorka se totiž doslova vyhýbá popisům prostředí, které pravděpodobně mnoho čtenářů s tímto literárním směrem mylně spojuje. Povědomá je však fantazie a záliba v bizarnostech, místy balancující na hranici perverznosti, která se nejvýrazněji projevuje při popisech Přesunu a jeho obyvatel. (Nejsem si jist, zda slabší povahy více ocení dívku složenou z tisíců červů, nebo nafukování balónků ze střev ještě dýchajícího nepřítele.)
„Miévillština“ je ostatně cítit i z tak základních aspektů románu, jako je volba postav: Hlavní „hrdina“, drogově závislý Jant, má do klasického neohroženého reka daleko. Tento cynický pragmatik a notorický intrikán myslí vždy v prvé řadě na sebe a jedná bez skurpulí (třebaže mu jisté morální kvality nelze upřít), což mu spolu s častými projevy slabosti spolehlivě zaručuje pohrdání ze strany mnoha jeho vrstevníků. Naopak, na nejvýraznějším příkladu tradičně chápané rytířskosti, Jantovu příteli a ochránci Bleskovi, Swainstonová ukazuje, jak tenká hranice může dělit lpění na zásadách od pouhé ješitnosti a že tyto vlastnosti mohou být svému nositeli i jeho okolí nebezpečnější než obecně odsuzované prohřešky.
S postavami, s nimiž se čtenář mohl seznámit v Bas Lagu, mají obyvatelé Čtyřzemí společný i další rys: S výjimkou Janta (a snad ještě Bleska) jsou všichni aktéři příběhu jen letmo načrtnuti. Jako by si autorka od svých hrdinů držela odstup – víme, jak jednají, ale neznáme jejich motivy a vnitřní život. Pro čtenáře je proto obtížné si k postavám vytvořit vztah, ztotožnit se s nimi. Zatímco se však Miéville tento rys svých knih snaží vynahradit popisem prostředí (které u něj často hraje významnější roli než samotný děj), Swainstonová se soustředí především na příběh. Výsledek je poněkud rozpačitý. I přes zajímavou a náležitě komplikovanou zápletku (a autorčin nesporně čtivý styl psaní) může čtenář někdy začít ztrácet zájem o sledování sporů jemu cizích postav. Kniha tím trochu připomíná hostinu, na níž se podává dlouhá řada rozmanitých a rafinovaně vybíraných chodů, do nichž však šéfkuchař zapomněl přidat sůl – něco tam zkrátka chybí.
Hlavním lákadlem knihy tak vedle postupného odkrývání pozadí příběhu zůstává podobně jako u ostatních titulů řazených k „hnutí“ new weird autorkou vytvořený svět a jeho zákonitosti. K odhalování tajemství hrdinů, historie Čtyřzemí a pravidel, v tomto světě vládnoucích, přistupuje Swainstonová s citem profesionála (a štědrostí Skota). Tradiční vysvětlení pozadí příběhu, obvyklé pro první knihy většiny sérií, byste v Roce naší války hledali marně. Pravda, Jant sem tam utrousí poznámku o tom či onom jevu, popřípadě se se čtenářem podělí o příhodu z vlastní minulosti, obvykle tím však jen otevře další otázky a poukáže na existenci nových tajemství, která autorka (doufejme) odhalí někdy v budoucnu. Swainstová zkrátka víc naznačuje než prozrazuje, a čtenář si tak na většinu případných odpovědí musí počkat až na příští knihy. Nutno uznat, že tento postup je účinný – Čtyřzemí, Přesun a jejich zákonitosti jsou totiž mnohem zajímavější než většina vystupujících postav a atmosféra tajemství spolu s příslibem jeho poodhalení představují jedno z nezanedbatelných pozitiv knihy. Právě v ojedinělých retrospektivních prostřizích a několika výletech do Přesunu se projevují literární kvality Steph Swainstonové nejvýrazněji. Příhody z Jantovy nikterak příkladné minulosti jsou mnohem působivější než intrikánství nesmrtelných, a nic na tom nemění ani probíhající válka, která by hlavní dějové linii měla dodat na atraktivitě. Škoda jen, že jsou takové odbočky od hlavního příběhu poměrně řídké a jejich zakomponování do knihy vyvolává dojem nahodilosti. Nemohu se zkrátka ubránit dojmu, že autorka z těchto prvků knihy zdaleka nevytěžila tolik, kolik mohla. Teprve pokračování pentalogie objasní, zda má řazení a umístění těchto částí knihy hlubší význam, nebo jde prostě o nahodilé záplaty hluchých míst hlavní dějové linie.
To ostatně platí pro celou knihu. Třebaže je totiž příběh posledními kapitolami relativně uzavřen, nelze román vzhledem k množství nezodpovězených otázek vnímat samostatně. Teprve pokračování naznačí, zda je Rok naší války skutečně tak propracovaný, jak se o tom jeho autorka snaží čtenáře přesvědčit. V každém případě jde o zajímavý příslib, který v zahraničí vzbudil značný zájem čtenářů i kritiků a neměl by uniknout pozornosti žádného příznivce netradiční fantastiky.
Nadpis neuveden [ODPOVĚDĚT] Cenis - 26.12.2005 14:08:00
ten nadpis me pomerne zaujal, ma snad autor srovnani z ostatnich evropskych zemi? Zna autory z Portugalska, Holandska, Francie, nebo treba Chorvatska? vzdyt evropska fantastika odjinud nez z VB se u nas skoro neobjevuje (s vyjimkou par knih z Polska, Nemecka a Ruska) a pochybuju ze to je kvuli jeji kvalite, spis kvuli neodvaze vydavatelu privest na nas trhn neco, co se taky nemusi prodat, kdyz autor nebude mit anglicky ci cesky znejici jmeno...
Nadpis neuveden [ODPOVĚDĚT] Luboš Vachl - 26.12.2005 14:38:00
A o to (možná bohužel) právě jde. Francouzkých literátů, zabývajících se fantastikou, znám jen několik, holandských ještě méně, Portugalce a Chorvaty žádné. Zato z Británie pochází slušná řádka knih, které mne oslovily a kterých si rozhodně vážím. A určitě nejsem sám. Obávám se, že význam britské fantastiky nespočívá ani tak v (dle mého názoru nezpochybnitelné) kvalitě řady děl odtud vzešlých, nýbrž právě v tom, kolika lidem se tyto knihy dostaly do rukou a kolik čtenářů i autorů ovlivnily (o Tolkienově nebo Peakově vlivu na fantasy literaturu se snad hádat nebudeme). Značně rozšířené ztotožňování světové fantasy a scifi s fantastikou angloamerickou je možná projevem omezenosti, nicméně asi nejlépe dokumentuje význam těchto oblastí. Tak asi tak.
4 LV [ODPOVĚDĚT] Cenis - 26.12.2005 17:30:00
mas samosebou pravda, to ja si spis jen tak posteskl, nadpis jsem si precet znova a vidim ze jsem ho, jak se mi casto stava, napoprve spatne pochopil a hned mi stoupla krev do hlavy :o)
Nadpis neuveden [ODPOVĚDĚT] Petr Kotrle - 26.12.2005 20:23:00
Já bych se nebál říct, že britští autoři vnesli v poslední době do SF&F víc nového a originálního než ti američtí - snad stačí zmínit Chinu Miévilla, Alastaira Reynoldse, Iana R. MacLeoda, Neala Ashera, Jona Courtenaye Grimwooda... a Martin by mě jistě doplnil
Briti [ODPOVĚDĚT] Martin - 27.12.2005 9:30:00
Stačí říct: Charles Stross, P. F. Hamilton, Richard Morgan, Liz Williams, Justina Robson, Suzanne Clarke, Ken MacLeod, Hal Duncan...ze služebně starších M. John Harrison, Ian McDonald, Iain M. Banks... Netajím se názorem, že současnou britskou fantastiku považuji za špičkovou, pro světovou scénu z hlediska originality a invence nezbytnou. A pokud jde o přetiskovaní evropské SFFH z jiných zemí, myslím, že nejde ani tak o strach vydavatelů, ale o to, co jim na našem trhu projde. Čtenáří jsou zvyklí na anglo-americkou fantastiku, polskou, ruskou, částečně i německou, francouzskou či italskou, ale to už jen velmi okrajově. Autoři z každé této země jsou osobití svým stylem, humorem, přístupem k životu. Pak je tu problém s vhodnými překladateli a redaktory, těch co se orientují v jiných jazycích není mnoho. Tak třeba bez Pavla Weigela by to tu polská fantastika neměla zdaleka tak růžové jako dnes. A když se podíváte na ta jména nahoře, tak zjistíte, že vydavatelsky jsou to koně především Laseru a Tritonu, částečně Polarisu. Je to také jen pár lidí, bez Tomáše Jirskovského, Stasa Juhaňáka, Boba Svobody bychom tady četli komerčně zaměřenou americkou fantastiku a ostatní věci ani neznali. Docela vhodný námět na článek, dokonce mám chuť si o tom něco napsat, takže promiňte, žtrochu jsem se rozepsal.
Hm [ODPOVĚDĚT] Stirius - 27.12.2005 11:28:00
Muzu jen dodat, ze kdyz jsem byl rok ve Francii (dva roky zpatky), tak jsem tam hledal nejake kvalitni fantasy knihy. At uz v knihovnach nebo v prodejnach. A co me dost prekvapilo, tam nenajdete temer vubec! nic, krome angloamericke literatury. To same, kdyz jsem hodiny brouzdal po netu a hledal totez. Nasel jsem par titulu, ktere by snad staly za precteni, ale bylo jich opravdu jako safranu. Takze tento problem neni jen u nas, je minimalne celoevropsky :-(.
4 STIRIUS [ODPOVĚDĚT] Cenis - 27.12.2005 14:41:00
to me skoro desi. ze by CR byly vyjimkou z pomerů a zemí, ktera je domaci fantastice zaslibena? (ikdyz pamatuju doby kdy tak zdaleka nebylo)
Re: Nadpis neuveden [ODPOVĚDĚT] Pepa - 27.12.2005 16:34:00
Dotaz na Petra a Martina, dá se opravdu očekávat, že to co na příští rok slibuje Laser a Polaris opravdu vyjde?Co očekáváte, že bude největší „bomba“? A ještě bych prosil o osobní Top 5 letošního roku.Dík a hezký nový rok 2006. Pepa
re.Martin [ODPOVĚDĚT] RTC - 27.12.2005 19:00:00
Myslím, že nadhozené téma by si článek jistě zasloužilo. JAK je to tedy se scifi a fantasy v ostatních zemích Evropy ? Co do obliby, co do kvality místních spisovatelů ?
Všelicos [ODPOVĚDĚT] Martin - 27.12.2005 20:17:00
Neříkám, že mám nějaký zvláštní přehled, ale podle reakcí zahraničních spisovatelů považuji naopak ČR za zemi fantastice zaslíbenou, ať už jde o objem překladové literatury (zvlášť v poměru k počtu obyvatel), tak o objem domácí tvorby. Hodně tu dělá i to, že zde vycházejí hned dva specializované časopisy, máme silný fandom, vcelku značné množství fantastice oddaných čtenářů. Pokud jde o Top 5, tak ten mám už tak nějak připravený (čeká mě článek do Pevnosti, Akademie SFFH). U science fiction bych to viděl na Ílion Dana Simmonse, následovaný Archou Ala Reynoldse, Kaňte, mé slzy, řekl policista P. K. Dicka (labutí píseň Dicka u Laseru, ale letos nejlepší Dick), Rychlost temnoty Elizabeth Moonové a Nahý bůh P. F. Hamiltona. Ve fantasy je můj výběr Gormenghast Mervyna Peaka, Světlověk Iana R. MacLeoda, Hrsti jadeitu Alexe Irvina, Meč v kameni T. H. Whitea a Nežádoucí efekt Chrise Priesta. Nesmím zapomenout na povídky, tak tady to vidím na Bláznivý vesmír Roberta Sheckleyho a Chodbu zrcadel Rogera Zelaznyho s podporou antologií Trochu divné kusy, Armagedony a Rudý posuv. Pokud jde o chuť do článku, měl jsem spíše na mysli článek o nových jménech britské, později možná i australské fantastické scény :-) Musím se držet toho, v čem mám přehled. Polaris své sliby myslím z větší části splní, u Laseru je ediční plán jako vždy orientační, ale myslím, že tady i jinde je plno slibných titulů, takže ten rok 2006 bude jistě nadmíru zajímavý.
Zoner.cz |
Czechia.com |
Inshop.cz |
Interval.cz |
CA Czechia.cz |
InMail.cz
Literatura - Recenze
