Jak jsem psal již u recenze na první díl, tato kniha by měla mít nálepku: „Mozek nepoužívat!“ Celá kniha totiž postupuje zcela v duchu té předchozí. Tzn. nečekejte nic důmyslného, žádné úžasné dějové zvraty a logiku v chování hrdinů. Dalo by se říct, že vše pokračuje téměř tam, kde V síti snů skončilo. Ripley je zpět v naší realitě a docela by si užíval života, nebýt skutečnosti, že žena, se kterou žije, je naprosto jiný člověk a superego počítače si hraje na velmi mocného politika v USA. To vše směřuje k celosvětové krizi a Ripley bude přes určité protesty vržen opět do Fantasyworldu. Zásadním problémem se ovšem stane fakt, že se rozdělí do více avatarů a jeho osoba tak bude na několika místech současně. K tomu se jedna jeho entita proměňuje na ducha a zpět na Ripleyho, další je Riplikašem – archdruidem a tak podobně.

A jaký je cíl všeho toho šíleného počínání? Osvobodit senátora Hansona (toho pravého) a dostat ho do reality, aby všemu chaosu udělal konec. To si samozřejmě vyžaduje spojence, takže Ripley se setká téměř se všemi z prvního dílu. Přes trpaslíky, šotky, Daggotha, tak i s náctiletým kouzelníkem, svou láskou z minulosti Nicole a dalšími jedinci (nelze říct lidmi).

Kniha je napsána stylem: „To je dobrý nápad! To tam ještě nemám!“ řekl si pan Simmons u dobrého piva a hned to do knihy musel zakomponovat. Možná přeháním, ale jednoduše děj působí roztříštěně a chaoticky nejen díky sledování několika Ripleyů, ale kvůli celkovému podání. Do poloviny jsem četl trochu z nutnosti a až dále se vše mírně lepší. A ke konci už lze najít i docela zajímavou pointu a se zájmem budete obracet stránky. Ale to nezachrání fakt, že osobně tuto knihu dám do knihovničky a nikomu ji nebudu půjčovat pro jejich vlastní zdraví, případně zbytečnou ztrátu času. Šílený mix postav, schopností, rádoby zvratů, neuvěřitelnosti chování (v kritické situaci, kdy na Ripleyho např. míří někdo mečem, se okolo něho všichni začnou řehtat a chichotat, jak je to směšné, což působí jako velmi uměle nucená legrace) a celková chaotičnost jen podtrhuje „ujetost“ celé knihy. Musím tentokrát říct pár slov i k překladu, přestože to už dlouho nedělám. Co se týče kvality, nemám víceméně připomínek. Ovšem neustálé používání výrazů při hovoru jako např. výborný jídlo místo výborné a celkový ráz mluveného slova jako v Čechách mi vadil. Může to být pouze subjektivní (jsem z Moravy), ale i tak je to první kniha, kterou jsem měl možnost za svůj život číst, kde někdo mluví téměř neustále tímto stylem.

Nechci, aby teď vyznělo, že Když se sny střetnou, je úplně špatné. Přeci jen jsem to dočetl :-). Akorát opravdu musíte číst s vědomím, že nejde o obsah ani o děj, ale o to, mít v knize co nejvíc srandy. A ať už je tato sranda originální či ne, to nehraje roli. Takže do vlaku, na nuda pláž (trocha nepozornosti při čtení tady opravdu nevadí), případně na denní čtení místo novin na toaletě, to můžu opravdu doporučit. Pokud někdo má rád Pratchetta, Anthonyho nebo třeba i slavného hrdinu Kedrigerna, mohl by se u této knihy bavit. Jedinou chybou je, že ani jednoho z nich pan Simmons kvalitativně nepřekoná a mix všeho dohromady také není ta správná cesta. Na druhou stranu věřím, že v době svého prvního vydání mohl pan Simmons uspět a bavit čtenáře v mnoha zemích. V současnosti ho musím zařadit mezi průměr.