Rád bych tuto recenzi býval zahájil konstatováním, že kultovní román Brány Anubisovy ani jeho autora není třeba dlouze představovat, zvlášť když se tato kniha u nás dočkala již druhého vydání. Tim Powers je však v České kotlině mírně řečeno nedoceněn a dílo jedné z nejvýraznějších osobností světové fantastiky zůstává většině tuzemských čtenářů stále prakticky neznámé. A proto vězte, že…

...v roce osmnáctistém druhém podle kalendáře křesťanů se skupina mágů s nemalou osobní statečností pokusila otevřít brány do podsvětí, v němž dlí staří egyptští bohové, svrhnout tak nadvládu Britského impéria a obnovit moc Egyptské říše i věkem zesláblé magie. Obřad, během něhož má být na svět přivolán sám vládce podsvětí a jeho bran, mocný Anubis, se však nezdaří, probuzený bůh (nebo jaká potvora nás to vlastně navštívila) se zmocní těla jednoho z mágů a zmizí v ulicích Londýna.

Pátrání po uprchlíkovi, do něhož je zapojeno i londýnské zločinecké podsvětí, však nečekaně zkomplikuje příchod tajemného cizince, Brendana Doyla, který se sem zjevně dostal z budoucnosti jednou z otevřených Anubisových bran, aby vyslechl přednášku jakéhosi začínajícího pisálka. Třebaže to zarputile popírá (sám svou profesi nazývá poněkud výstředním označením „literární vědec“), je Doyle bezpochyby mocným čarodějem, neboť se mu nepochopitelně daří unikat pronásledovatelům z řad ctihodných mágů, jejich přátel z londýnských stok i dalším, ještě záhadnějším lovcům. Naštěstí se však nezdá pravděpodobné, že by jeho přítomnost mohla jakkoli ohrozit nejnovější bohůmlibý plán na svržení britské koruny…

Jak přiblížit atmosféru Powersova románu? Chcete-li si udělat obrázek, představte si kombinaci cestování v čase, občasných výměn těl a výroby identických dvojníků; směs egyptského panteonu a prastaré magie s viktoriánskou Anglií a londýnským podsvětím; a mistrovsky zvládnuté prostupování historické reality a fikce. A jako by to samo o sobě nestačilo, jsou všichni obyvatelé Powersova světa každodenně konfrontováni se smutnou životní pravdou, že náhoda je vůl. Nenechte se však mýlit: Brány Anubisovy nejsou pouhou exhibicí autorovy fantazie a snad nic v nich nevyvolává dojem samoúčelnosti. Přesto se však Powersovi místy podařilo vytvořit takový zmatek, že zasluhuje obdiv už jen za to, že se v něm sám neztratil a dokázal všechny volné konce pospojovat. Nesrovnalosti se v románu skutečně objevují jen zřídka, a když už, pohybují se obvykle nanejvýš v mezích nepravděpodobného. Právě smršť propracovaných časových (i jiných) paradoxů, nečekaných zvratů a místy vysloveně škodolibého pohrávání si se čtenářem odlišuje Brány Anubisovy od jiných mistrovsky napsaných dobrodružných románů, sázejících stejnou měrou na akční složku příběhu jako na vytváření nezaměnitelné atmosféry, a povyšuje tuto knihu na vpravdě kultovní záležitost a klíčové dílo světového steampunku.

Díky tomu, že příběh zasadil do čtenáři relativně známé reality, nemusel se Powers příliš zabývat představováním svého světa a veškerou invenci soustředil na samotný příběh a postavy v něm figurující. Navíc mu tento fakt umožnil zkombinovat skutečné historické události i postavy se smyšlenými, a to s takovou zručností, že je čtenář bez slušné znalosti daného období často nedokáže rozlišit. (Že se zde neuchyluji k pouhé prázdné frázi, mi však pravděpodobně uvěříte teprve v okamžiku, kdy se poprvé zarazíte nad osobou básníka Williama Ashblesse.)

Při snaze nalézt na kráse Powersova románu nějakou tu vadu jsem nucen se uchýlit do sféry čistě osobních pocitů, z nichž se mi ovšem daří vydolovat pouze mírnou nespokojenost se stručností, rychlostí a místy téměř samozřejmostí, s níž jsou v závěru likvidováni hlavní zlouni. Objektivní výhrady mne vskutku nenapadají. Jsa poučen z vlastních přehmatů, nebudu staronový překlad Václava Kříže bez znalosti originálu hodnotit (a pomlčím tedy o tom, že se mi zdá být na velice slušné úrovni, a to včetně básnických pasáží:-)). Na druhou stranu redakce ve složení Helena Šebestová a Richard Podaný si pochvalu (nepříliš překvapivě) zaslouží zcela jistě a i přebal knihy je projednou vpravdě Krásný. Laser se tedy tentokrát předvedl v tom nejlepším světle. Při pročítání této recenze se bohužel nedokážu zbavit pocitu, že jsem Brány Anubisovy nevystihl ani z poloviny tak, jak bych si býval přál a jak by si zasloužily. Pro přesnější představu vám tedy zřejmě nezbude, než si tuto knihu přečíst. Nemám ale strach, že tohoto kroku budete litovat. Rozhodně ne poté, co se jednou do čtení pustíte.