Jak už jsem napsal, Vládcové iluzí přímo navazují na děj předchozího dílu, takže pokud ho neznáte, jste do značné míry handicapování. Stručně řečeno, Hranice snů byla svižná space opera, jejíž hlavním hrdinou byl Kay Altos, který by se dal nejlépe označit jako odborník na útok i obranu. Záleží na tom,  za co mu momentálně platí… Jeho zaměstnavatel mu tehdy zaplatil  za ochranu svého syna, ale úkol se (částečně i Kayovou vinou) zvrhne v něco úplně jiného, než čím se zdál být na začátku.

Vládcové iluzí se odehrávají několik let po událostech, popsaných v předchozím díle.  Kay Altos (který si teď říká Kay Dutch), se ve své lodi potuluje vesmírem, a společníka mu dělá mladý Tommy, klon jeho bývalého zaměstnavatele Curtise. Curtis nesmírně zbohatnul na technologii zvané A´Tan,  zaručující těm, kteří si ho mohou dovolit, nesmrtelnost. A´Tan zcela změnil dějiny lidstva, ale nyní Curtis přichází s dalším projektem, jenž může mít ještě závažnější důsledky – s Hranicí snů.  Každý, kdo si může dovolit zaplatit (a těch je většina, protože stojí zlomek ceny A´tanu), může projít Hranicí snů a vytvořit si vlastní vesmír podle svých představ. Kay se obává, že takový projekt může způsobit odliv těch nejschopnějších lidí, a tím vystavit Císařství nevyhnutelnému útoku jiných ras, čekajících na svou příležitost. Je třeba jednat, jenže Curtis je takřka nedosažitelným cílem. Nabízí se však jiný terč – sám císař Grey,  jehož smrt by snad mohla katastrofu odvrátit.

Kay ví, že naděje na úspěch je malá, a že jde do takřka sebevražedné mise, ale nezaváhá. S pomocí přátel rozjíždí akci… Stejně jako v předchozí části vesmír opět ztmavne krví lidí i mimozemšťanů, vakuum protkají proudy energie z palubních zbraní kosmických křižníků, a celé planety budou anihilovány. Ne, Kay ani jeho protivníci nejsou žádní troškaři, k dosažení svých cílů se nezdráhají využít JAKÉKOLIV prostředky, a neznají slitování. Můžete se spolehnout na to, že na konci knihy se toho ve vesmíru opravdu hodně změní.

Kromě románu Vládcové iluzí obsahuje kniha i delší povídku Stíny snů, odehrávající se ve stejném vesmíru. Jejím hrdinou však není tulák Kay, ale mladý Alexej, neúspěšný smolař, který se jen tak protlouká svým bezvýznamným životem. I když by si to moc přál, nebyl Alexej nikdy mimo svou rodnou planetu (stejně bezvýznamnou, jako on sám). Jenže teď se mu jeho přání plní tak, jak si to rozhodně nepřál – vesmír přichází přímo k němu v podobě válečné lodě mimozemských Psilonů, útočících na planetu…  Pomoc je daleko, je tedy čas se připravit na předem prohraný boj na život a na smrt, a doufat ve velkomyslnost Psilonů, cenících si statečnosti protivníků.

Tolik o ději, a nyní k formě. O tom, že Lukjaněnko má dokonale zvládnuté řemeslo, je snad zbytečné psát, takže u tohoto bodu je těžké něco vytknout. Spisovatel prostě ví, co chce, a ví, jak toho dosáhnout. Zvlášť dobře je to vidět u povídky Stínů snů, jejíž vzorem jsou evidentně staré dobrodružné příběhy. Ze Stínů snů by snad měl radost i Robert Heinlein, uznávaný jako velmistr tohoto subžánru. Lukjaněnko se nepouští do žádných literárních experimentů, s citem využívá léty prověřené schéma, přičemž však nezapomíná na přidanou hodnotu v podobě pro něj typického filosofování a úvah o lidské existenci. Výsledek se skvěle čte, a i když jde v prvé řadě o napínavý děj, není povídka rozhodně povrchní a prvoplánová.

O titulních Vládcích iluzí se dá říci v podstatě totéž, jen je děj propracovanější, neboť má autor k využití větší plochu. Filosofování je samozřejmě přítomné, ale jen občas. Dá se říci, že autor pracuje podle schématu, kdy nejprve hrdina, jehož duševní pochody v té chvíli sledujeme, dojde k nějakému závěru, na jeho základech se rozhodne, co dál, vymyslí plán a rozjede akci. Ta úspěšně – nebo také neúspěšně – proběhne, nu a proces se opakuje. Funguje to docela dobře, protože v těchto mezihrách má čtenář šanci si vydechnout po zběsilém ději, zhusta ubíhajícím opravdu frenetickým tempem.  Silným autorovým místem jsou také popisy mimozemšťanů a jejich kultur, což zde sice nehraje takovou roli jako u jeho knihy Spektrum, ale přesto to stojí za zmínku. Suma sumárum, celkově jde o velice solidní dobrodružné čtení, které patří k tomu lepšímu, co si v daném žánru můžeme koupit. Není sice tak nářezové a cool, jako třeba Asherův Stahovač, ale určitě nezklame, a pokud se vám líbil první díl, tak je to pro vás v podstatě povinnost.