Původní rok vydání dělá z …dříve známí jeden z nejčerstvějších komiksů, které se probojovaly na tuzemské pulty knihkupectví. Kořeny tohoto týmu ale sahají do osmdesátých let minulého století, kdy Keith Giffen společně s Johnem. M. DeMatteisem a kreslířem Kevinem Maguirem vytvořili Justice League International složenou z druhořadých superhrdinů vydavatelství DC (Martian Manhunter, Blue Beetle, Booster Gold, Captain Atom, Power Girl atd.) V Dříve známí jako Liga Spravedlnosti pokračují s obdobnou sestavou a stejným smyslem pro humor, díky němuž se pro podobné komiksy vžilo žánrové označení „bwa ha ha“. Dokonce si vydobyly uznání kritiky, když byli v roce 2004 oceněni cenou Willa Eisnera za nejlepší komediální sérii. Buďto byl rok 2003 pro humorné komiksy poněkud nešťastným nebo americkému obecenstvu stačí k vrcholu blaha kromě hamburgerů pár popkulturních odkazů a narážek na půlky Jennifer Lopez. Ne že by na nich bylo něco špatného. (Na popkulturních odkazech a všelijakých narážkách, ne půlkách J-Lo.)

Giffen s DeMatteisem jsou rebelujícími veterány amerického mainstreamového komiksu, do psaní jdou naplno a zároveň se vůbec neberou vážně. Dokáží vzdát hold klasickým dobrodružstvím z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, ta byla stejně nadsazená a v tirážích naleznete podobně humorná prohlášení tvůrců. Na druhou stranu se oba vyhýbají klišé a dělají všechno proto, aby jejich postavy byly pokud možno co nejodlišnější od těch klasických. Pokud se „Superkámoši“ dostanou do nějaké šlamastiky, můžete klidně strčit ruku do dědečkovy cirkulárky za to, že scénáristické duo situaci využije ke snaze o pobavení čtenářů, nikoli jejich napínání. Jenže v dnešní záplavě parodií a bourání tabu v superhrdinském žánru vypadá jejich snažení o originalitu místy jako něco zcela okoukaného a trapného. Sami tak vlastně vypráví příběhy, ze kterých si dělají legraci. Vytváří karikaturu karikatury.

Veškerá legrace a přímočarý děj stojí na dialozích. Čtení tak moc hezky odsýpá, protože dynamiku orální ekvilibristiky (teď nemluvím o jedné z postav, která si zřídila vlastní erotické stránky) nenarušují vůbec žádné komentáře nebo myšlenky hrdinů (bylo by divné, kdyby zrovna tahle sebranka nějak výrazně přemýšlela o svých činech:-). Můžete tu knížku obracet zleva doprava i vzhůru nohama, ale nevypadnou vám z ní žádné jiné bubliny, než ve kterých spolu postavy komunikují. Když si vypadlé bubliny posbíráte a dáte si tu práci s jejich roztříděním, v každé druhé se „Superkámoši“ provokují a urážejí. Naštěstí je to ten druh humoru, který si vystačí bez ku%*! a ču#!$& na každé stránce.

Potutelně se vlastně budete smát celou dobu. Ne že by to bylo tak strašně legrační, to spíš nejsou gagy dovedeny k naprosté dokonalosti, abyste si mohli pořádně potrhat bránici. Někdy naopak přijde nějaká zbytečná věta navíc, která celý vydařený vtip pošle expresní linkou přímo do Kameňákova. Těžko posoudit, jestli je to způsobeno imbecilitou „Superkámošů“ nebo neúspěšnou snahou scénáristů o dvojité vypointování rozhovorů. A co se týče odkazů na původní Justice League International, u českého čtenáře nezabodují nijak výrazně. „Zboží“ v podobě mluvícího přerostlého psa G´norta (historicky nejhorší Green Lantern) je jedním z nich.

Charakterizaci postav lze odbýt pár větami. Robot L-Ron je robot, co vypadá jako robot, chová se jako člověk a pro suchou hlášku nejdou jeho obvody nikdy daleko. Téměř všichni členové týmu jsou nedospělí (obrazně řečeno) idioti, kteří se navzdory svému věku chovají jako puberťáci. Mary Marvelová je nedospělá (doslova) šestnáctka s hrudníkem o něco menším, než je velikost F (Fuj, to jsem se lek!), a dosud neposkvrněnými ideály.

Všichni jsou si tak strašně podobní, že jakákoli šance na vtipné situace vycházející z kontrastů jejich osobností je nulová. Jediné, v čem se liší, jsou jednoduché, samoúčelné motivy, které jim byly dány do vínku (Ohnivka má webovky, Modrý Brouk trpí srdeční slabostí – nebo to alespoň tvrdí –, Zlatej Frája si vzal o hodně starší ženu a tvrdí, že to není kvůli penězům, Mary je přeslazená optimistka, Ralph má frustraci ze svého postavení na žebříčku přitažlivosti atd.). Vůbec si nedokážu představit hádky fanoušků o nejoblíbenější postavu. Jestli máte rádi jednoho, máte rádi všechny.

Šťávu má ze začátku vizuální stránka stvořená Kevinem Maguirem. Díky drobnokresbě obličejů a vehementní gestům vypadají postavy, jako by až přehrávaly, což se k nadsazenému scénáři a malicherným problémům, které postavy řeší, hodí velmi dobře. Po odložení Ligy vám asi málokterý komiksový ksicht nebude připadat strnulý. Maguire je skutečně borec na obličeje (takový plastický chirurg komiksu), ale třeba s pozadími si vůbec neláme hlavu. Nejsou ošklivá, prostě jen většinou nejsou.:-) Tlustá obrysová linka s minimem šrafury nicméně začne nudit (stejně jako devadesát procent jiných, takže se za to nemusí stydět). Svěží cartoonový look umocňují syté počítačové barvy.

Tvůrčí tým se k „Superkámošům“ vrátil v sequelu I Cant Believe Its Not The Justice League. Pokračování stvořené v roce 2004 bylo vydáno až v roce 2005 po minisérii Identity Crisis, která se točí kolem smrti jedné ze zde vystupujích postav. Komiksový osud to řádně zavařil celé kamarádské sestavě: někdo zradil, někteří zemřeli, jeden se zasekl v jiném vesmíru a Modrý Brouk už dokonce stihl být vzkříšen samotným Giffenem (a stát se Mexičanem).

Dovedu si představit Giffena, jak v rozhovoru říká: „Víte, nejsou to žádní superhrdinové. Je to prostě banda dospěláků, co pobíhá po ulicích v barevných trikotech a snaží se zachraňovat svět, což ještě neznamená, že se musejí mít navzájem rádi. A že svět musí být zachráněn.“ V mých očích by měl pravdu, …dříve známí je daleko více o nedospělých dospělých, než superhrdinských skutcích. Jestli víte, do čeho jdete, nebojte se vyplácnout 449,- a dvě hodinky času , ale mějte na paměti, že slabší epizoda Přátel nebo díl Simpsonů bez Homera vás pobaví podobně.