Garth Ennis je magor. Se vší úctou k němu i jeho fanouškům. Dát do jednoho příběhu tolik úchylností, explicitního násilí a zároveň tak ohromnou porci citů může jen magor nebo génius…

Zatímco v předchozí knize se Jesse vyrovnával se svou minulostí, teď by rád hleděl do budoucnosti. Nejlépe s Tulip po boku a věrným kámošem Cassidym za zády. Jenže tarantinovsky zkombinovaná skládačka, ve které více či méně figuruje jedna mrtvá přítelkyně, jeden ztracený kufřík s heroinem, dva sexuální vyšetřovatelé, 200 úchylů na večírku Ježíše de Sada a zejména náboženská organizace Grál, jim veškeré plány překazí.

Zamotané, sprosté, šílené. A velmi zábavné. Jakkoli se některé situace (a přehršel kanálních oslovení) dají označit za pouhou autorovu samoúčelnou onanii, stále je tu spousta věcí, které Ennisovi zbaštíte i s navijákem, aniž byste ho podezřívali z falešného drsňáctví a pózy. Mnoho tvůrců se snaží být za každou cenu kontroverzní, Ennis se soustředí na příběh a postavy. Kontroverzní je tak nějak od přírody. Tvrdím, že pokud má někdo rád Preachera, pak je to zejména kvůli postavám, které by mohly životnost rozdávat i do jiných sérií, a stále by jim zůstalo dost pro sebe. Třeba scéna ve vaně je boží, a není to jen kvůli tomu, že Tulip odhalí hrudník. Je to kvůli tomu, jak přirozeně Jesse s Tulip mluví, jak přirozeně se tváří a jak přirozeně přechází od „Miluju tě“ k „Jaké je to být mrtvý?“. Ennis se vůbec nebojí zobrazovat hrdiny v intimních a náročných situacích, aby je vykreslil ještě uvěřitelněji.

S vykreslením úzce souvisí Steve Dillon a Glenn Fabry. Fabry na svých úžasných obálkách ukazuje, jak by Kazatel mohl vypadat ve skutečnosti. Dillonova drsná linka, která se nebrání detailu oka, ať už je v něm slza nebo krev, svou stylizovanou skutečnost vytváří. Scénář a kresba jsou v Preacherovi neuvěřitelně propojeny, což zní sice banálně, ale není to samozřejmé.

V pošahaném světě Preachera byste zřejmě nechtěli žít. Na každém rohu vám chce někdo stáhnout kalhoty a jedinou pevninou lidství v moři bizarních existencí je souostroví ústředních „hrdinů“. Není to zrovna vzorná družina z Roklinky. Jeden má v hlavě zabydleného křížence anděla a démona, další je bývalá nájemná vražedkyně. A poslední do party je pohodový upír. Je jasné, že když jsou takhle zdeformovaní klaďáci, musí být maníci na opačné straně barikády totální šílenci. V Lovcích se tak opět představuje obdivuhodná skupinka patologických jevů. Herr Star je vážnější a tragičtější verze doktora Zlouna, sexuální vyšetřovatelé jsou ukázkoví loseři a Ježíš de Sade našel smysl života v om*dávání všeho, co se hýbe (osouložil všechny větší čtvernožce a většinu domácích mazlíčků).

Je těžké popsat, co se děje, když se všechny linie působivě potkají a vygradují na večírku Ježíše de Sada. Slabší povahy každopádně nerozdýchají kadenci vulgárních bonmotů, nezřízeného násilí a perverzního sexu s dětmi i ovcemi. Je ale důležité říct, že Ennis perverznosti nepodporuje. Zatímco ze sexu se zvířaty si dělá legraci, natáčení dětského porna tvrdě potrestá prostřednictvím Jesseho pěstí. K Ennisově tvorbě obecně patří vykřičení subjektivních názorů do světa, tady jsou naštěstí podávány velmi zábavnou formou, kde se tu a tam dloubanec do žeber pošťuchovaných ztratí v popkulturních odkazech. Až pozdní práce jsou nejvíc ze všeho politickými agitkami.

Preacher zachází daleko za hranice všedního zážitku, a občas i běžného čtenářského vkusu. Pod nánosem bizarností a vulgarit ovšem hraje prim myšlenkové podhoubí a lidskost hlavních postav. Díky smysluplnému spojení výše zmíněného se stal v nepošpiněném slova smyslu kultovní sérií a předobrazem pro nemálo napodobitelů.

A pokud je pravda, že autor dává do hrdiny něco ze sebe, pak Ennis snad ani není magor. Spíš docela dobrej chlápek.