Nejnovějším přírůstkem oblíbené edice New Weird je známá tvář, spisovatel Ian MacLeod, který se našincům představil románem Světlověk (a povídkou Verglas v antologii Trochu divné kusy). Alternativní Anglie zažila průmyslovou revoluci a katalyzátorem nového věku byla magická látka, éter. S hrdinou Robertem Borrowsem jsme se podívali na alternativní historii Velké Británie, dozvěděli se něco víc o tajemném éteru, jeho vedlejších účincích a politickém systému země.

Nyní se opět vracíme do krajiny divů, která se nenachází za zrcadlem, ale na ostrovech. Dům bouří vyšel dva roky po Světlověku a autorský posun je viditelný. MacLeod na pokračování tvrdě dřel a podařilo se mu napsat vyspělejší román. Již první návštěva éterem zachvácené Anglie nebyla vlakovým čtením, ale teď se autorovi povedlo posunout laťku výš, takže uspokojí i náročnější čtenáře.

Autor v knize rozehrává magický příběh zoufalé matky a jejího těžce nemocného synáčka. Alice Meynellová se vyšplhala na vrchol vlivného Cechu telegrafistů, kde získala titul Velkovelmistryně. Říká se, že za každým velkým mužem stojí žena. Alice stála za několika a postupně se dopracovala až na výsluní anglické smetánky. Nikdo si ale nevšiml jejích sociopatických vlastností. Pro svého Ralfíčka připravuje velkolepou budoucnost. Zbývá jenom objevit něco, co ho osvobodí od mučivých suchotin. Po mnoha a mnoha marných pokusech zakotví v podivném místě zvaném Invercombe s ještě podivnějším přístrojem, klimátorem, kde se Ralph Meynell začne postupně uzdravovat. A nové, nečekané, tajemné i šokující události na sebe nenechají dlouho čekat. Počet postav na scéně se geometrickou řadou zvětšuje a velkolepé divadlo může začít.

Děj se krásně rozvětvuje, expanduje spolu se světem a proplétají se v něm osudy postav. Na první pohled se zdá, že román sdílí se Světlověkem několik společných črt (mužský hrdina, dominantní postava matky…), jenomže tenhle příběh se odehrává sto let po prvním románu a až na MacLeodovské stigmata spisovatelského rukopisu a několik společných témat jde o samostatné dobrodružství. Čtenáři nepotřebují znát děj první knihy, navíc autorův brilantní cit pro vykreslení reálií lehce uvede do obrazu návštěvníky, kteří v Domu bouří magickou Anglii navštívili poprvé, a zároveň zaujme i zasvěcené čtenáře.

Autor zabydluje svůj svět množstvím postav, které vystupují v jeho příběhu, zasahují do hlavního děje, ale žijí si i své vlastní, skromné životy. A MacLeod jim kouzelným způsobem vdechuje život, nechává je konat, co uznají za vhodné, aby byly svého štěstí strůjci. Při čtení vás autor nepřestane fascinovat svou jasnou a bezchybnou vizí. Se svým britským kolegou Clivem Barkerem sdílí unikátní schopnost osídlit papírové stránky dýchajícími postavami a navíc se vyhnout tomu, aby jejich množství nedegradovalo samotné vyprávění. Stejně jak Barker dokázal napsat Velké a tajné show (nebo Evervillem) se závratným počtem protagonistů, kde se žádná postava nikdy v příběhu neztratila, tak i autor Domu bouří precizně pracuje se svými účinkujícími. Barker na úvod Evervillu napsal "Každý život je listem na stromě příběhů“ a i MacLeodův strom je řádně košatý a přitom neztrácí svůj půvab.

Se Světlověkem má Dům bouří společný výchozí bod – syna na začátku příběhu. Ale zatímco v prvním případě pochází z nižší sociální vrstvy a jeho matka se postupně mění na trolku, v druhém románu je postava syna z vyšší vrstvy a má nalajnovaný život. Jeho matka se taky mění, ale zatímco paní Borrowsová chřadla na těle a dostávala se do menšiny, kterou většina odsuzovala, paní Meynellová mutuje psychicky a svůj zevnějšek neustále upravuje různými zaklínadly. Díky tomuto prvku vzniká zajímavá paralela mezi oběma romány. Oba hrdinové musejí projít množstvím nástrah, tudíž příběh, ať to zní sebenaivněji, je čirým lidským dramatem, jež se zabývá láskou a zradou, mýtickým pádem a vzestupem či začleněním se do společnosti.

I když je hlavní dějová linka rozdělena mezi úzkou skupinku postav, celý román je o společnosti, o lidech. Nádherně je to ilustrováno na jednotlivých pasážích, kde spisovatel přechází od intimního a tajemného domu v Invercombe, přes živější a civilnější Bristol, až po Anglii jako celek zmítající se na pokraji občanské války. Není tajemstvím, že stejně jak jsou obálky knih z edice New Weird zaměřeny na modrou barvu, je jejich obsah zase zaměřen na barvu rudou. A MacLeod zachází ještě dál - román je rozdělen na dvě časti, přičemž historický milník, jenž ovlivňuje osudy všech postav, je událost nazvaná Pád (v naší realitě a geografické šířce synonymum pro 1989) a program číslo jedna: zrušení nevolnictví. Navíc Pád vytváří jakési zrcadlo, kde v jeho ohnisku bojuje na jedné straně Invercombe a na straně druhé podivné městečko Einfell, obývané tzv. "vyvolenými“. Nebudeme zacházet do detailů, faktem je, že autor vytváří mnoho předobrazů, které v konečném důsledku a ve své monumentálnosti zastiňují příběh, a jejich jednotlivé části dohromady skládají působivé dílo. Obdobně funguje i jedna z mnoha metafor, v nichž figuruje rudá barva (politický systém, barva krve, válka…). Místo se našlo i pro oblíbené téma: souboj víry a vědy, natolik příznačný pro proměnu světa, kterému začínají dominovat technologie. K dialogu vědy a víry se autor vrací ve své další knize Song of Time. Díky mistrovské obrazotvornosti a objevování stále nových odkazů se čtenář zaručeně k románu ještě vrátí.

Dům bouří je velmi specifický román, který tak úplně nezapadá do hlavní definice NW (kombinace fantasy, science-fiction a hororu), má blíž spíše k mixu steampunku a fantasy a urban motivy jsou tady zpracovány odlišným způsobem, než používá například Jay Lake a China Miévilla, ale i zde opět slouží vyššímu cíli. MacLeod velmi rafinovaně a sofistikovaně identifikuje svůj fiktivní svět, kterému vládne éter (symbol pro moc a bohatství), s naší realitou. Spisovatelovým poznávacím znakem je schopnost zacházet hlouběji a vytvářet mikrovlákna, jenž spojují i zdánlivě nespojitelné, a při modelování svého světa začleňuje do vývoje dějin i informační revoluci prostřednictvím steampunku a fantasy. Mnohovrstevnaté čtení, kde různá poselství, odkazy na naši realitu, na lidství a předobrazy utkávají kouzelný román, na který hned tak nezapomenete. Překvapivě působivé dílo, na něž se vyplatilo počkat, obojživelník, který zaujme i ne-fanoušky fantastiky, vychází v tradičně kvalitním překladu Milana Žáčka.