Něco k ději

Na začátku všeho je vražda neznámé ženy. Inspektor Tyador Borlú pátrá po její identitě a střípky skládanky se pomalu začínají skládat dohromady. Stopy vedou až do druhého města Ul Qomy, které existuje s Beszelem ve zvláštním prolnutí, nad jehož zákony bdí jako Orwellův Velký bratr strach vzbuzující entita Trans-g. Do hry se dostávají nacionalisté, sjednocovatelé a legenda Orciny – město, které má existovat mezi městy. Navíc pohyb detektivů sledují neznámé síly, které se ze všech sil snaží ponechat vyšetřování v rukou tápajících inspektorů v obou městech a nenechat jej padnout do spárů Trans-g. Kdo je ten mocný, který neviditelnou ruku vede směr vyšetřování? Jaká tajemství skrývá entita Trans-g? A co s tím vším má společného pohádková Orciny?

Pod kůži

Jen zavedený autor si může dovolit zasadit neexistující město kamsi na okraj jihovýchodní Evropy. Navíc je to město pozoruhodné, žije každodenním paradoxem existence druhého města na stejném místě v prolnutí s jeho vlastním. Autor si dal nesmírně záležet, aby nápadu vidění a ne-vidění vdechl život s jeho zvláštnostmi a zvyky; vytvořil dvě kultury, které jsou ochotny tuto realitu akceptovat. Koneckonců strach z Trans-g je pro člověka dostatečnou motivací.

Zpočátku je čtenář nápadem prolnutí dvou měst nadšen, ale pozvolna, jak Miéville vyčerpává svůj nápad do nejniternějších detailů, nadšení opadá a čtenář si uvědomuje, že to důležité je příběh. A ten se, až na závěr, vleče pomalým tempem s důrazem na realističnost a je – s ohledem na jméno autora - trochu moc konvenční. Detektivku ozvláštňuje právě jen fantastický prvek, což může čtenáři připadat málo. Ani stvořené kultury nejsou tak diametrálně rozdílné, ale pravda, autor se musel držet reálií našeho světa. A tak tu máme Beszel připomínající postkomunistickou éru a Ul Qomu odrážející dravost malých asijských ekonomik.

Ke cti autora patří, že svět měst využil až do základů. Odhalil tajemství, která měla být odhalena… až na to, že ta odhalení jsou vzhledem k autorovu jménu příliš fádní. Příběh s tolika neznámými zabil rychlým řešením v závěru. Celkově tak svět, z něhož mohlo vzejít několik geniálních povídek, autor románovou podobou vyplenil a asi se k němu už nebude vracet, protože zůstalo jen málo otázek, jež nebyly zodpovězeny.

Je to new weird?

Ať se na knihu podíváte z jakéhokoliv úhlu, subžánr new weird se k vytyčení žánru románu moc nehodí. Mnohem více by příběhu slušela laserovská škatulka horor/noir. Knihu lze chápat jako Miévillův ústupek mainstreamu s dodatkem, že spisovateli více svědčí pozice inovátora žánru než snaha adaptovat se.