Připomínat, že upírská tématika je opět na vzestupu, se zdá takřka zbytečné, ale Cena krve není žádnou módní záležitostí. V originále vyšla již v roce 1991. A to za zmínku stojí. Její kvality tak již ozkoušel čas a zájem nejen čtenářů, ale v nedávné době i televizních diváků (seriál Blood Ties). Rozhodně tedy nemá smysl přistupovat ke knize jako k něčemu co bude „jako True Blood“, „další Stmívání“, „podobné upírštině XY“.
Nechci tím říct, že by zmíněné práce nějak zaostávaly (neznám sice knižní předlohu, ale televizní příhody Sookie Stackhouse jsou moje srdcovka), ale jsou prostě produkty jiné doby a hlavně – jejich práce s upíry je zcela jiná.

Tanya Huffová nám v prvním díle své série vypráví příběh, kde je upír pouze jednou z postav – zajímavou, ale rozhodně ne určující – a pro samotnou hlavní dějovou linii nejsou jednotlivé upírské motivy natolik důležité, jsou spíše jejím kořením a zdrojem po textu tu a tam rozesetých vtípků („Já myslela, že to platí o upírech.“… „Pan Stoker měl různá zbožná přání“ – s. 166).
Autorčin upír je navíc v ději, s výjimkou jedné vzpomínky, zcela osamocený, nesetkáme se s žádným prolnutím upířího a lidského světa, jednoduše proto, že je solitérem, který se před světem skrývá v osamění a žádný specifický svět či společenství, které bychom skrze něj poznávali, prostě vytvořit nemůže (alespoň takové jsou dojmy z knihy) a trvá zhruba třetinu knihy, než se vůbec spojí s hlavní hrdinkou. Skutečně tedy před sebou nemáme čistě upírský příběh.

Přes veškeré nadpřirozené prvky, skrývání se před sluncem a vzpomínky na minulost, se před námi odvíjí ryze detektivní příběh, připomínající některé současné kriminální televizní seriály, případně pak knihy o 87. revíru Eda McBaina, kde je upírství jen dalším z motivů. Brutální vraždy, sympatická hlavní hrdinka disponující nejen instinktem, ale i pevnou vůlí, důraz na její vztahy s ostatními postavami, nahlédnutí do „fungování“ policejních institucí a sem tam nějaká ta vražda k řešení a posunutí děje dál. Nadpřirozená detektivka.
Jako taková kniha skutečně funguje. I když je hlavní zlosyn čtenáři představen poměrně záhy a způsob, jakým se k němu a závěrečnému zúčtování hrdinové dostanou, trochu zavání principem deus ex machina, a i celkově se v knize najde celá řada „náhod“ ( např. Henry a jeho grimoár), není to nudné čtení. Je však třeba zapomenout na to, že bychom měli co do činění s hororem (přes některé scény, které k němu mají docela blízko), nebo románem, kde za vším tušíte špičaté tesáky.

Cena krve je vyprávěna pomalejším tempem (přestože se nám na začátku dostane hned několika brutálních vražd v rychlém sledu) a spíše než pečlivou konstrukcí stop a jejich odhalování boduje náhledem do nitra hlavních hrdinů.
Vicki Nelsonová musí bojovat nejen s hrozbou ztráty zraku, ale i tím, že opustila práci, kterou nade vše milovala, protože by nesnesla být v důsledku své prohlubující se nemoci pouze jedním kolečkem týmu a také s tím, jak se chovat vůči bývalým kolegům a známým. Henry Fitzroy, nemanželský syn Jindřicha VIII., se snaží udržet si masku prostého, i když poněkud výstředního spisovatele romantických příběhů (ukázky jeho tvorby jsou… zábavné) a odhalit pachatele hrůzných vražd dřív, než lidé v novinami vyvolané upíří hysterii začnou ostřit kůly a hledat, kdo se bojí v jejich okolí denního světla. A Mike Celluci, který má případ oficiálně na starosti, se musí vyrovnat s návratem Vicki do svého života a tím, nakolik jí umožnit podílet se na případu.
Nehrozí ovšem nějaké velké pitvání nesmrtelnosti chrousta – autorka nám jen předkládá hrdiny s problémy, které jsou nám z větší míry známé, a tím nám postavy přibližuje. Nic nepřehání a nesnaží se psát psychologický román, což je, pokud bych měl soudit podle tohoto románu, důkazem jejího realistického odhadnutí vlastních možností.

Přednosti knihy skutečně nesouvisejí s literárními kvalitami, ale tím, že je ideálním odpočinkovým čtením, které sice na začátku může chvílemi připomínat brakové příběhy Jasona Darka, ale následně přehodí výhybku a nabízí kvalitní náhražku (bez negativního zabarvení!) náročnější literatury – a to postupy i motivy – aniž by však na čtenáře kladla její požadavky.
K postupům patří právě důraz na vztahy a myšlenky postav, které však při bližším pohledu nejsou o moc víc, než jen letmo načrtnutými klasickými typy, které se v průběhu děje nijak zásadně nezmění. Ženské postavy patří k těm aktivnějším, kdežto mužské (včetně Henryho Fitzroye) převážně čekají, nemohou dojít řešení problému, nebo jsou (v případě hlavního padoucha) takřka groteskní parodií.
Mezi motivy pak najdeme moc sdělovacích prostředků, lidskou hloupost a ochotu podléhat panice a různým fobiím, krutý život na ulici (Vickiin chráněnec Tony), barvitě vylíčená minulost okořeněná trochou faktů (v „romantické“ omáčce jejich předpokládané krutosti a lhostejnosti citovaná přezdívka dominikánů a inkvizice vůbec) – ovšem jsou jen letmo načrtnuty a často se vytratí do ztracena (stejně jako například podezření starého Grega, hlídače v domě, kde žije Henry, odsunuté kamsi do dalších dílů).
To ovšem není třeba brát jako negativa. Znovu připomínám, že Cena krve nemá větší ambice, než pobavit a příjemně napínat po dobu čtení. A na to je její úroveň víc než dostačující. K čemuž autorka napomáhá i svým smyslem pro humor (znovu se stačí podívat na charakter padouch nebo třeba na zmínky o hokeji – což je mimochodem asi jediný prvek, kterým získává románové Toronto na osobitosti, jinak by se děj mohl odehrávat v libovolném větším městě). Nakladatelství Brokilon nám tak přináší ideální kompromis mezi brakem a uměním, za který se ani náročnější čtenář nemusí stydět. Jediné, co mne opravdu zamrzelo, je malá pozornost věnovaná v knize upírství – jaká jsou přesně omezení, jak se odlišují od klasických atd. Ale jsme teprve u prvního dílu.

Na závěr bych se ještě jednou vrátil k době vzniku – román i díky tomu (a na dnešní dobu skutečně cudné práci s propojením upírů a erotiky) a decentní obálce (autorem je Lukáš Tuma) působí mile starosvětsky a v jedné scéně se záznamníkem si nelze nevzpomenout takřka nostalgicky na dobu před mobilními telefony…