Koniáš…

Koniáš patří mezi klasické fantasy hrdiny, ovšem ty méně obsazované. Patří do stejné charakterové skupiny jako Moorcockův Elrik či Sapkowského Geralt. Tedy spíše starší, vyšší, šlachovitý, obratný, nevzhledného zjevu a společností odstrkovaný. Koniáš má sice podle několika velice letmých zmínek snad až aristokratický původ, ovšem okolnosti ho postupně proměnily v žoldnéře a zabijáka. Jeho vytříbené chování mu zůstalo napořád a tak když je opravdu třeba, umí ho použít. A co můžu prohlásit zcela jistě - není hloupý, je předvídavý, všímavý a náležitě podezřívavý. Snad jen kvůli tomu může ještě chodit po svém světě, místo aby se zaslouženě smažil v pekle (tedy pokud jeho svět nějaké peklo má).

…a ti druzí…

Žamboch sice nadělil Koniášovi hodně, ale naštěstí to nepřeháněl. Většinou se najdou lidé, kteří jsou v něčem konkrétním lepší než Koniáš. Tedy přesně tak, jak je to v normálním životě. Nečekejte tedy v žádném případě hrdiny stylu Richarda Rahla z Meče pravdy. V tomto románu má každý své klady a zápory.
Tak například v obchodování a dojednávání spolupráce s dalšími je na tom o mnoho lépe než Koniáš právník Tomáš Masner, bez kterého by se toto velké dobrodružství vůbec nezapočalo. Jednoho hezkého dne totiž Masner ukuje plán založit kolonii (která bude podle smluv na dlouhou dobu zbavena daní) na místě, o kterém zatím mapy sveřepě tvrdily pouze hic sunt leones. A odpovědnost za úspěch či neúspěch hodí na záda Koniášovi.
Zatímco se Masner stará pilně o shánění investorů a spolupracovníků, Koniáš nabírá žoldnéře a další potřebné lidi, kteří by měli přispět k založení kolonie. Největší problém je provést všemi těmi nepřátelskými územími a divokými kraji rozsáhlou karavanu - založit totiž pořádnou kolonii, aby za slíbenou dobu neplacení daní něco pořádného vydělala, nejde s několika rodinkami. Přípravy na cestu zaberou nakonec polovinu tohoto rozsáhlého románu. I když Žamboch rozhodně neumí nudit, protože i méně záživné obchodnické pasáže prokládá kvalitní akcí, měl bych k této první polovině výhradu. Mohlo to být o něco kratší. První půle knihy oproti té druhé působí rozvlekle. Myslím, že to mohlo být alespoň trochu vyváženější.
Kolem Koniáše se vytvoří opravdu různorodá skvadra lidí - chlapec ku pomoci Umwald, ďábelsky nepřekonatelný bojovník Bonsetti, chladnokrevný stratég a rozený velitel Kowalski se svými dvěma milenkami (z nichž jedna pochází z nevěstince a druhá je puritánka od kosti, ale stejně nakonec žijí "na hromádce"), obdivuhodný všeuměl Hammond se svou ženou Kristýnou (na kterou Hammond náležitě kašle a dává tak prostor Koniášovým citům) a spousta dalších osob či lépe řečeno osobností. Zapomeňte na černobílé postavy, těšte se na propracované charaktery. Každý si bude moci mezi hlavními postavami vybrat svého oblíbence.

… a ještě někdo

V románu se objeví nakonec i čarodějové. Ale pozor! Rozhodně si je nepředstavujte jako čaroděje z Žambochova "Dlouhého sprintu". Zde jsou to jacísi "strážci starých znalostí" z předválečného období. Jak praví historie, před více než třemi sty lety skončila obrovská zničující válka, která zanechala svět v nepořádku (lidé jsou prostě prevíti, to víme všichni). Čarodějové si v příběhu zahrají důležitou roli, když vyřeší jinak neřešitelnou situaci. Tento deus ex machina naštěstí vůbec netahá za vlasy. Je to jen další věc, která přispívá ke komplexnosti příběhu.
K čarodějům (doufám, že jsem dostatečně vysvětlil, že takovéto abrakadabra je jim cizí) se váže i ono tajemství předválečného světa. Autor zřídka naznačí, ale minulost si musíme domyslet sami. Je snad Koniášův svět postkatastrofický? To zajisté, ale vše vede k tomu, že Velkou válku předcházela daleko rozvinutější civilizace. Žeby náš svět?

Originalita

S originalitou jsem tedy spokojen. Kniha Na ostřích čepelí neopakuje zbytečně to, co tu již několikrát bylo, a to je hlavní. Autor má spoustu svých nápadů a umí je výborně podat. Příběh krásně plyne a kombinace vyprávění ich-formou (Koniáš) a er-formou (ostatní, pokud není Koniáš přítomen) je skloubeno na výbornou.

Kvalita

Román má v sobě spoustu kvalitně vyvedených a velice inteligentních scén - po obchodnických věcech se vám nechce věřit, že se tím sám autor neživí; po skvělých akčních scénách se nechce ani věřit, že se celý život nevěnuje šermu. Já vím, trochu přeháním, ale není to tak zřídkavá záležitost, že se recenzenti s prominutím málem až pomočí kvůli tomu, že spisovatel správně použije slovo jako squalembrato. Pro Žambocha je to samozřejmost. Jeho slovník však obsahuje daleko více (např. výraz "hrubé čepele") a šerm je tady opravdu šerm a ne jen spousta hezky znějících slov.
Všechno je to totiž o přístupu spisovatele ke svému dílu. Žamboch jenom nevypráví, on opravdu pracuje. Shání informace a přesvědčuje se, zda to co napsal lze. Jinak by nevznikl tak propracovaný román, který bledne pouze v porovnání s takovými knihami, jako je právě vyšlý Stín modrého býka.

Chyby

Chybiček je minimum. Nechce se mi věřit, že jsem odkázaný šťourat se s hnidopichem mi rovným L.Medkem v takových maličkostech jako je výraz kuš/kuše. A to má román pět set padesát stran! K použití kilometrů jako délkové míry, kterou ve své recenzi na tuto knihu odsuzuje Pagi, stačí odkázat na kapitolku "… a ještě někdo" výše.
Co se týče chyb vydavatelových, tak těch doslova několik překlepů jde s mávnutím ruky prominout. Trochu mne mrzí zmenšení mapy na takovou velikost, že se názvy stávají nečitelnými. Obálka je naprosto výborná. Malíř M. Fibiger začíná být pojem.

Doporučení

Má vůbec cenu psát větu: Tuto knihu doporučuji? Už jsem ji napsal, takže je pozdě nad tím přemítat, ale doufám, že to bylo i z celého článku jednoznačně jasné. Takovéhle romány se jen tak neobjevují. Je to skvělá koupě a dárek na Vánoce jak vyšitý.
Ke špatně přeloženým západním románům, které pojednávají o tom, jak se družina v obvyklém složení vydá vstříc nepříteli, si začínám budovat opravdu silný odpor. Už delší dobu. Pokud jste na tom stejně, jakto že jste ještě nečetli Na ostřích čepelí?