Co kdyby se zdánlivě nevinný příběh stal skutečností a původně fikční svět byl vaší každodenní realitou? A možná víc než to – stal by se pastí, ze které se budete snažit marně uniknout. Zlým snem, v němž nikdo další nevidí, že na nebi svítí dva měsíce…
Znáte ten pocit, kdy pozorujete oblohu a myslíte na to, že stejný měsíc v tu chvíli sleduje z jiného vzdáleného místa i někdo vám blízký? V roce 1Q84 sice ještě nemají mobily, ale na nebi jim svítí měsíce dva, jeden dost podobný tomu našemu, druhý menší, zelený, přesně takový, jak si ho vymyslel pisálek Tengo. Jenže ne každému je dopřáno ho zahlédnout.
Knihou číslo 3, která při prvním vydání v Japonsku zaskočila čtenáře jako nečekané překvapení, se završuje devět měsíců, které spolu s protagonisty Murakamiho románu strávíme v jiném světě roku 1Q84. Opět dostáváme možnost……
Aomame a Tengo jsou někdejší spolužáci. Ona je skvělá fyzioterapeutka, která svých znalostí občas využije k tomu, aby odeslala na jiný svět muže, na které je běžná spravedlnost krátká. On je……
Nechoďte si navečer půjčovat knížky, riskujete tím, že se nevrátíte včas domů na večeři. Nedůvěřujte cizím lidem, a už vůbec ne starým chrchlavým knihovníkům! Stačí jen chvilka neopatrnosti a můžete přijít o hodně. V podzemí každé knihovny je totiž tajemný labyrint, odkud nemusíte najít cestu ven.
Páni, znáte tu pohádku o Měsíci a smutnejch lidech z Tankového praporu? Ne? Tak si to přečtěte. Nebo jo? No tak si dosaďte za měsíc rok. Jo, zase je jeden v pr.. yči. Nastal tedy čas tradic. A tradičních žebříčků.
Tak se nám završil další rok a je na čase si opět dopřát trochu moderované nenávisti a rozhořčení, případně prostě nepochopení… a ano, občas i souhlasného pokývání nad nějakým tím žebříčkem. Osobním. To bych dvakrát podtrhl. Takže…