Spiknutí Ryšavého vlka je váš první fantasy román. Je to také vaše úplně první práce?

Ne, ale je to má první publikovaná práce. Napsal jsem také román jménem Dobyvatelé (Conquistadors) zasazený do období „špinavé války“ v Argentině v sedmdesátých letech. Svým způsobem je stejně náročná jako série Dobrodružství Chathrandu. Strávil jsem u ní osm let a hodně jsem cestoval po Argentině. Tahle kniha pro mě má obrovský význam a upřímně doufám, že se mi ji také jednou podaří vydat.

Nejpůsobivější části knihy se odehrávají na palubě Chathrandu; jak byste tuto loď popsal čtenáři a co vás k její tvorbě inspirovalo?

Chathrand je neskutečně obrovský a neskutečně starý; je to gigantická plující památka na dřívější doby světa Alifrosu, jediný dosud přežívající pozůstatek zapomenutého loďařského umění. Představte si koráb veliký jako letadlová loď z druhé světové války. Má sedm palub, pět stožárů a asi osmisetčlennou posádku. Nicméně při stavbě Chathrandu pomáhali i čarodějové, takže se proslýchá, že na ní ulpívají i kouzla a zbytky magie. Loď je také součástí císařské koruny, je to plující symbol jejich moci a ctižádosti.
Lodě a mořeplavba mě fascinují už dlouho, ale samotný nápad Chathrandu ke mně přišel za zvláštních okolností. Jednoho mlhavého rána jsem se procházel po mořských útesech v Argentině a představoval si obrovské plavidlo řítící se vstříc zkáze na skalách. Nevím, odkud se ten obrázek vzal, ale nikdy jsem na něj nezapomněl, a časem z něj vzešel právě Chathrand.

Námořnické prostřední není ve fantastice právě obvyklé; chtěl jste vyplnit mezeru nebo je to prostě jen typ příběhů, které máte osobně rád?

Miluju námořní historky a také si uvědomuji, že fantasy z námořnického prostředí jsou jaksi raritní. Nyní už vím proč: musel jsem se vážně tvrdě připravovat. Nejsem námořník ani námořní historik jako skvělý Patrick O´Brian. Jako bych zdolával nebezpečnou horu, musel jsem se naučit spoustu věcí o tom, jak fungují plachetnice a jak vypadá život na moři. Další problém pro spisovatele je, že je vlastně nepohyblivý. Mořeplavba zabere dost času; velké výpravy se v dřívějších dobách měřily na měsíce nebo dokonce roky. Myslím, že to autory námořnických románů tlačí do epiky (třeba Moby Dick, který je vlastně taky fantasy románem) nebo do šarvátek typu Piráti z Karibiku. Mě zaujala výzva vzít známé prostředí a pojmout ho nově.

Hlavní příběh nezahrnuje pouze intriky, ale také osobní tragédii mladého muže Pazela Pathkendlea. Jak byste popsal jeho úlohu v příběhu?

Pazel během jediného odpoledne, kdy mocné císařství napadne a zabere jeho malý stát, přijde jak o svou rodinu, tak o svůj národ. Aby se vyhnul otroctví, je přinucen pracovat jako poskok u námořnictva okupujícího císařství, a příběh zachycuje pět let jeho nového a příšerně složitého života.
Pazelova situace je pro ladění a dynamiku příběhu nezbytná. Díky němu vidíme Císařství z obou stran a jeho přátelství (posléze více než přátelství) s dcerou admirála, který vedl invazi, příběh ohromně komplikuje. Mezi jinými věcmi se v knize také zabývám sklony k vytváření frakcí, rasismem a kultivační činností. A samozřejmě všemi dalšími silami, které hýbou světem. A každá z nich je spojena s dalšími tragédiemi, jako je ta Pazelova.

Spiknutí Ryšavého vlka nabízí čtenáři detektivní zápletku, nicméně na konci přijde ke slovu i otázka osudu celého světa. Máte v úmyslu směr, kterým se první díl ubíral, v dalších částech nějak změnit? Například tím, že se přikloníte ke klasičtější epické fantasy nebo putovnímu románu?

Upřímně, já si nemyslím, že se tyhle knihy dají zařadit do jediné kategorie, ledaže by to byla obrovská smíšená kategorie „epický-putovní-psychologicko-filozofický thriller“. Ale misky vah se rozhodně převáží k epice. Ve skutečnosti víc, než jsem původně plánoval. V druhém díle, nazvaném Krysy a Královské moře (The Rats and the Ruling Sea), hrdinové doslova proplují celou mapou známého světa do velkého nezmapovaného jižního oceánu. A nepokoušejí se přitom o nic menšího než o obeplutí zeměkoule. Jestli se jim to povede, uvidíme na konci příběhu ve čtvrté knize.

Pokud to srovnám s jinými fantasy knihami, vidím výhodu vašich knih v originálním přístupu k různým rasám. Mají Ixchelové nějaký původ v mytologii? Zamýšlíte v budoucnu ukázat čtenářům něco podobného?

Když si vezmu výplody vlastní představivosti a srovnám je s mýty a dalšími formami vyprávění, Ixchelové určitě z něčeho vzešli, ale nezaložil jsem je na žádné konkrétní bytosti. Vznikli jako přirozená odpověď císařské posedlosti vším obrovským: malincí, tajnůstkářští, přežívající v prasklinách a trhlinách moci, kteří stále mohou ovlivnit osud světa, i kdyby jen tím, že se tak skvěle dokážou vyhýbat pozornosti. A ano, v příštích dílech se setkáme se spoustou nových tvorů a bytostí. A objevovat jejich setkání s lidmi byla nesmírná radost.

Svět vašeho románu je spíš pragmatický. Inspiroval jste se v tomhle nějakým konkrétním historickým obdobím?

To je fascinující otázka. Ne, když jsem snil o světě Alifrosu, neměl jsem na mysli žádný konkrétní věk. Když se za tím ohlédnu nyní, když mám napsány tři ze čtyř knih, řekl bych, že imperialismem připomínají naše devatenácté století a nenasytnou touhou po obchodu zase osmnácté.
Ale nejzajímavější jsou všechny ty ryby na suchu. Myslím, že každá doba má svůj rytmus, jakýsi hlavní příběh, který je vždy připravený popasovat se s těmi, kteří nemašírují ve formaci. A každá doba má i ty, kteří tomu příběhu nevěří a vyzývají ho. Takovíto vzbouřenci jsou podle mě hlavní a stálé předměty spisovatelovy představivosti. Z toho důvodu vždycky působí moderně.

Čeští čtenáři nyní poprvé dostali šanci seznámit se s vaší knihou. Pokud byste je mohl přinutit, aby si knihu koupili, jak byste to udělat?

Přinutit? Ha! Takovou věc by přece udělali jen černokněžníci. Mou jedinou strategií je upřímnost. Tohle je můj příběh: doufám, že tě osloví. V každém případě jsem ho však musel vyprávět. Je vzrušující a divoký a je také vážný a přemýšlivý a já každou stránku cítil ve svém srdci. Jsou to knihy, které jsem četl: knihy, které nebyly prostě vyprojektované, ale byly odkryté a vytažené z jakéhosi místa hluboko v mém nitru. Myslím, že romány jsou nejlepší prostředky, jak taková místa objevovat. Doufám, že si tu cestu užijete.

Otázky kladl Boris Hokr, přeložila Petra Babuláková.

Robert V. S. Redick

Americký autor, celým jménem Robert von Stein Redick, se narodil 4. prosince 1967 v Charlot­tesville, ve státu Virginie. Psát začal hned, jak jen v ruce udržel pero a svůj první román o fialových příšerách, které napadnou obytný komplex v Chicagu, napsal už ve svých dvanácti. Během studií získal dva magisterské tituly v oboru krásného umění a tropické ochrany a rozvoje, na vysoké škole se věnoval rovněž studiu anglické literatury a ruského jazyka. Stejně jako mnoho skvělých autorů před ním, i on vystřídal celou řadu různých zaměstnání. Pracoval jako editor španělských a francouzských internetových stránek organizace Oxfam America či jako instruktor programu International Development and Social Change, později také jako divadelní kritik regionálních novin, pekař, překladatel či laboratorní technik. Podle svých slov měl to štěstí žít a pracovat v Londýně a v Latinské Americe, zejména v Argentině a Kolumbii. Svůj první skutečně propracovaný román Conquistadors zasadil do dob argentinské politické diktatury sedmdesátých let minulého století, prozatím ho však nepublikoval. V současnosti si užívá splnění dávného snu a jako spisovatel z povolání se pilně snaží dokončit úspěšnou čtyřdílnou fantasy sérii Dobrodružství Chathrandu: The Red Wolf Conspiracy (Spiknutí Ryšavého vlka, 2008), The Rats and the Rulling Sea (Krysy a Královské moře, 2009), The River of Shadows (Řeka stínů, 2011) a The Night of the Swarm (Noc Roje, 2012). Žije ve Florence, ve státu Massachusetts se svou partnerkou Kiran Asherovou a rozmanitou domácí zvířenou.