Když se podívám na současnou knižní produkci jenom v rámci fantastické literatury, musím se ptát, proč se toho tolik píše (a samozřejmě čte a točí filmy). Odkud se v nás bere ta neutuchající potřeba vyprávět příběhy o hrdinských činech, zašlých časech a dechberoucích tajemstvích?
David Pringle ve své knize o fantasy napsal, že jsme možná zkrotili svět, změnili jsme jej k svému obrazu a možná jsme tím sami stvořili pustinu představivosti, zemi, která prosí o znovuzrození. Díky velkým objevitelským cestám přišli lidé o svá tajemství a svět přestal být čarovným místem.
„Zeměkouli obepínají pásy asfaltu a oceli a tajuplný les se scvrkl“, říká Pringle a dodává: „Kdekoli na planetě Zemi vystoupíme z letadla, nalezneme lidi, kteří jsou skoro stejní jako my a vedou skoro stejný život.“ Přišli jsme o pocit jinakosti, jenže ani vědeckotechnická éra, plná výdobytků moderní vědy, medicíny a nových technologií, usnadňujících dopravu a komunikaci, uspokojení nepřinesla.
Toto zklamání nás zákonitě vede k návratu ke spiritualitě, alternativním způsobům života či snaze o návrat k věcem minulým. V lidském srdci zřejmě dřímá žízeň po něčem záhadném a magickém, po pocitu, že za kopcem, na druhé straně oceánu, pod zemí nebo na obloze existují kraje naprosto odlišné od těch našich, obývané tvory, kteří nás předčí svými schopnosti – a snad i ctnostmi. A tak se tou největší touhou stalo znovunalezení něčeho, co téměř zmizelo, co postupně tolik ztrácíme. Jsou to odvěké, antropologické touhy, touhy uložené v lidské paměti. Usilují o to, aby byl člověk někým lepším, někým jiným.
Důkazy jsou ukryty už v lidové slovesnosti, ve vyprávění babiček o světech, v nichž se z každého chlapce může stát princ, z každého děvčete princezna. V hrdinské epice se odrážejí tužby po hrdinech, vítězně vycházejících z krvavých zápasů, pobíjejících nestvůry a získávajících důstojnost, postavení i četné posty. Tyto příběhy vyjadřují touhu po laskavějším světě, po lepším já, plnějším zážitku či pocitu skutečné sounáležitosti. Člověku totiž nestačí uspokojit jenom své tělesné, sobecké a společenské ambice, chce mít jistotu, že je v širším smyslu součástí kosmu jako celku, touží procítit úctu k něčemu božskému, touží žít v souladu s vyšší mocí, ať je jakákoli.
Myslím na to, kdykoliv vystupuji z letadla. V Paříži, Římě, Londýně, Lisabonu, i v tom království cyperském, všude to vypadá stejně. Anebo jsem jenom nepozorná a ve stínu letištní haly odpočívají skřítci, z prostoru pro výdej zavazadel se místo řady kufrů souká bazilišek a turniketem místo do ruchu nějakého sluncem rozpáleného velkoměsta lze vstoupit rovnou na palubu Enterprise? Možná někdo z nás sní jako já. Možná ty sny – stejně jako já – občas sepíše na papír. Možná se necháte alespoň na chvíli ostříbřit odlesky filmového plátna. Nebo možná popadnete opolstrovaný meč a vyrazíte (jako mnozí tento víkend) na nějakou dřevárnu. A proč ne? Proč by věci, považované za dávno minulé, nemohly vstoupit, byť jen na malý čas, do naší reality? Nebo se dokonce stát součástí našich životů, naší každodennosti?
Přemýšlím, jak bych se zachovala, kdyby mi na zkoušku dorazila studentka ve středověkých šatech. Asi bych dělala jakoby nic, vždyť dodržela tu hlavní zásadu – totiž chodit na veřejnosti oblečená. Do jejího stylu mi de facto nic není. Podstatné je, že zná na moje dotěrné otázky ty správné odpovědi. Tedy… Asi bych se ještě (zcela soukromě a skrytě) pokochala pohledem, protože takové šaty v gotickém střihu umí štíhlým dívkám, jakými studentky na vysoké školy obvykle jsou, hodně slušet. A nakonec nemusí jít jen o postavy jako proutek. Jedny takové šaty mám doma a osoba podobná Odule v nich dokáže vypadat celkem obstojně…
Takže proč si nepořídit třeba pravé kozácké boty (pozor na náhražky v podobě gumové podrážky, ta může klouzat!) a nekonkurovat jimi všem těm fórovým modelům s cvočky a třásněmi? Vždyť úspěšně sloužily v minulosti, tak proč ne dnes? Proč si místo bundy z mikrovlákna nenatáhnout plášť, když má schopnost zahřát stejně dobře? Proč by nemohly některé věci, zbraně, oblečení, ordály prostupovat časem až k dnešnímu dni? Těším se, jak jednou do ulic vyrazí všichni ti rytíři, upíři a rusalky. A já jednou v neděli ráno vstanu, vyhlédnu z okna ložnice a uvidím, jak se v zahradě u fontány pase jednorožec… Nevěříte?
