Alespoň u mne to tak bylo. Fantastiku jsem (pominu-li verneovky) začal objevovat pod dohledem statného Cimmeřana Conana a iniciačním zážitkem byl v tomhle případě samozřejmě slavný film z roku 1982. Na počátku 90. let prostě nešlo Arniemu utéct, dokázal se vnutit dokonce do programu čerstvě postsocialistické školní družiny (což dodnes nechápu). Kouzelná to doba. Až v těsném závěsu přišly comicsy a ještě o něco později teprv knihy. Pro řadu jiných znamenal totéž rozšíření obzorů zfilmovaný Pán prstenů, potažmo Harry Potter. Inu, každá generace mívá to své. Expandovat v posledních letech začínají také audioknihy coby specifická forma adaptace literární předlohy. Samostatnou kapitolou jsou pak divadelní zpracování knih u nás tolik populárního Terryho Pratchetta, jež slaví u publika nemalý úspěch.

Adaptace tedy očividně mohou mít nemalý vliv na získání nových dušiček do hrníčků fantastiky, a to přirozeně jak pozitivní, tak negativní. Neboť jak už to tak bývá, ne vždy se všechno povede. Pokud adaptaci Pána prstenů či Duny lze vnímat jako uspokojivé, převedení Harryho Pottera jako zdařilé a první řadu Her o trůny jako špičkovou, je taky třeba jedním dechem dodat, že druhá řada Martinovy ságy už za první řadou pokulhává, no a zpracování Goodkindova cyklu Meč pravdy aka Legend of the Seeker je vyslovená tragédie. O pokusech o Conanovu resuscitaci (příhodná ukázka toho jak vypadá zmařená šance) či filmovou verzi Solomona Kanea (která s Howardovým puritánem nemá mnoho společného) nemluvě. Samozřejmě, tohle konkrétní hodnocení odráží především mé vlastní dojmy, názory a preference. Ve vnímání adaptací se asi víc než kdy jindy v oblasti umění musíme smířit s faktem, že vždycky bude velkou měrou záležet na vkusu toho kterého soudruha či soudružky (míněno v původním slova smyslu).

Pod dojmem své aktuální letní četby se ale chci zaměřit na jeden konkrétní případ, ba fenomén. Je jím dílo Mistra moderního horroru Stephena Kinga a jeho adaptace. Řečeno parafrází slov poručíka Hamáčka ze Švandrlíkových Černých baronů, Stephen King, jak známo, napsal spoustu knih a většinou tlustých. A většina z nich byla také dříve či později převedena na filmové plátno. Sám jsem se s Kingovými příběhy seznámil nejprve díky filmovým verzím. A dopadlo to na výtečnou, protože hned první rande (naslepo) proběhlo ve společnosti Carrie. Nepatřím mezi velké ctitele horroru, raději mám staré dobré Psycho než třeba Hellraisera nebo Texaský masakr motorovou pilou, ovšem King mi od začátku sedl bezezbytku. To, jak jsem rozdýchával atmosféru Carrie, mám dodnes v živé paměti. O to větší překvapením bylo, když jsem se s odstupem času dostal i ke knize a mohl ji s filmem srovnat. I když srovnat… Pořád se v tomhle případě nemůžu rozhodnout, co je lepší. King je prostě Král, Mistr slova a atmosféry. Ale filmová Carrie byla zase první. A na první lásky obvykle nezapomínáme.

Mám zkušenost, že povětšinou se na každé, byť sebezdařilejší adaptaci nějaká ta muška najde (výmluvným příkladem ten nešťastný Pán prstenů). Filmové adaptace knih Stephena Kinga ale zrovna z tohoto porovnání vycházejí hodně dobře. Platí to pro Carrie, platí to pro Misery nechce zemřít, platí to docela i pro Hřbitov domácích zvířátek. Naprostý top, který bych doporučil každému, koho bych chtěl na Kingovu tvorbu navnadit, ovšem představují Zelená míle a Vykoupení z věznice Shawshank. Naprosté pecky a skvosty světové kinematografie, jejichž podmanivé kouzlo jednoznačně neslábne. Oba dva filmy jsou jasnou definicí slova opus magnum. Asi není náhodou, že se jich ujal stejný režisér. Klaním se Stephenu Kingovi, duchovnímu otci těchto skvělých dechberoucích příběhů, klaním se ovšem neméně i Franku Darabontovi, který jim dodal další rozměr. Zelená míle a především Vykoupení… už pomalu překračují hranice adaptace a stávají se samostatnou uměleckou hodnotou. Velice solidní je i třetí Darabontova kingovina Mlha. Jen s drobným odstupem dotahuje Darabonta v mém osobním žebříčku kingovské filmografie Bryan Singer se svým pojetím Nadaného žáka. Pokud znáte Iana McKellena jen jako Gandalfa, pusťte si tenhle film. Nebudete zklamáni, troufám si říct, šokováni možná ano… ☺ Trojici nejlepších kingovských režisérů pak v mých očích doplňuje fenomenální Stanley Kubrick (bavíme-li se o adaptacích, jeho Vesmírnou odysseu jistě netřeba připomínat) se snímkem Osvícení. Tady ale dodejme, že samotný King z Kubrickova počinu nadšený nebyl. Byť jiné pokusy o zachycení poetiky Kingových knih vyzněly rozpačitě (Obchodník s hrůzou, Kukuřičné děti, Ohnivé oči), popřípadě dosti diskutabilně (především případ slavného To), vyslovený průser mne napadá snad jen jediný, a to skutečně, ale skutečně tragický Running Man, který si z Kingovy (resp. Bachmanovy, abychom byli přesní) knihy bere pouze kulisy, ale myšlenku ponechává ladem.

Stephen King, sám vášnivý vyznavač rockové hudby (oblíbenou zvukovou kulisu při psaní jeho knih mu prý zajišťují australští bouřliváci z AC/DC, v nemalé oblibě má také Bruce Springsteena, o němž tu nedávno psal kolega Hokr (tolik pro kibice, kterým se nezdále, že se Springsteenovi Fantasy Planet věnuje)) a aktivní muzikant, se ovšem stal inspirací nejen pro filmaře, ale i pro hudebníky. Stačí zmínit jméno neopunkové kapely Pennywise, abychom tušili odkud vítr fouká. A kingovská inspirace se nevyhnula ani českému prostředí. V roce 1998 vydala pražská punková legenda Plexis album s názvem To. Pro někoho nic neříkající studpidní titul, jiní ale naopak zavětřili. Poté, co Plexis do éteru vypustili první singl z nové desky, pochyby byly ty tam. Titulní píseň alba je skutečně inspirována světoznámou knihou Stephena Kinga, na kterou mnozí přísahají jako na Mistrovu nejlepší. To, podpořené poměrně zdařilým videoklipem, se stalo rázem hitem a na přelomu milénia ovládlo v podvečerních hodinách nejeden jukebox.

O tom, nakolik ladí punkový projev s atmosférou Kingovy knihy, lze samozřejmě obsáhle debatovat. Citace jsou ovšem vždy výrazem uznání a respektu. Nehledě na to, že v jednom má zpěvák Petr Hošek nepochybně pravdu, a to když v refrénu zpívá: „To se zase vrátí, klaun nás neopustí … svůj svět nám do hlav hustí.“ To je skutečně příběh, který se člověku zažere do hlavy a nelze se k němu nevracet. Díky spisovatelskému umu a imaginaci Stephena Kinga je klaun Pennywise nepochybně už navždy pevnou součástí světového fantastického dědictví – a zmíněná píseň Plexis tuto skutečnost nevšedním způsobem dokazuje. Takže, kolikrát jste četli To Vy, milí čtenáři? A jaká je Vaše oblíbená, potažmo neoblíbená adaptace? Jaký na ně máte vůbec názor? Diskuzní ring budiž tímto otevřen…

Přečtěte si i další redakční úvodníky, které od 25. 12. 2011 vydáváme každou neděli.