A pokud by někdo dostal chuť, vyřídit si to s autorem, doznávám veřejně, že výše zmíněné kapitoly byly eliminovány (asi) hlavně na základě mých připomínek. :-)

kajícně přiznávám, ano, zasáhla vyšší moc – betačtenáři…
A navíc v případě této eliminace nejede pouze BorgDog (ale byl první) , ale i Štěpán Kopřiva, Honza Johnak Kotouč, Julie Nováková…

Nesnáším je! Nesnáším!!! (Ale Julii snáším… :-)
P.S: Nicméně výkřik „Kill that dog“ mi zas nepřipadá až tak marný… Muhehehe

A z toho důvodu laskavě žádám o prominutí trestu ztráty rozměru. :-)

Podle mě není spoileroidní vůbec, jsou to spíš jen „scénky.“

Děkuji Honzovi Hlavkovi (což je ostatně uvedeno i vzadu v knížce v poděkování všem výborným betačtenářům, krásným a chytrým betastesterkám a vůbec všem lidem, kteří mi s tímhle zapeklitým dílem pomáhali :) …
Ale s Honzou jsme si opravdu vyměnili desítky mailů a názorů, a to i celých kusů textu, v podstatě jsme společně sepsali Intermezo v Heferově sídle (Honzo, ale při krácení jsem krátil prostě všechno, znáš mě, když krátím neznám bratra, – ale Tvých věcí tam ještě nějaký zůstaly, neboj :))).
Honza dodal i pár kompletních odstavců, kde vystupuje zejména X-Hawk a Nerix (naše dvě oblíbené postavy :-)) A vůbec se dost podílel na podrobném redigování textu.

A pořád a pořád pouze skormně opakuji : díky všem lidem, kteří mi pomáhali – a díky Vám čtenářům, kteřá si řadu JFK kupujete!

Ale nebojte se, lidi, od tohohle dílu zase ode mne budete mít dlouho pokoj (jako od 11 – Houbiček :-) . Nyní totiž nastupjí noví autoři a nové spisovatelky, ostrý sekáči i ostrý holky… A ty se nezakecaj :-))

Co se týče Nerix, jen houšť a větší kapky (krve)! :)

JWP vzal klasickou masovou vyvražďovačku tak jak ji máme rádi, ořezal ji o zbytečné úvodní intro a předěly, které každého jen otravují a místo nich narval tuny zbraní, kýbly krve, vnitřností, utrhaných dětských hlaviček a … pozor, klouže to.

Kniha kvůli které jsem musel založit na bookfan.cz nové tagy „splatter“ a „gore“

jen mě trochu mrzelo že si nechal všechna důležitá úmrtí až na konec. Záměrně nepíšu na poslední bitvu páč ta se děje od první kapitoly furt.

Což v zásadě vrhá jen stím na ty naše dnešní Kováře rovnováhy, nabízí ohromný potenciál k zatraceně temnému příběhu, který by se vlastně obešel i bez splatteru a gore efektů. V každém případě to však stále neodpovídá na otázku, co je, proboha, na Nerix tak fantastického, aby si zasloužila takové provolávání slávy… Pošahanej řezník. Nic jiného není. A ten provaz by si zasloužila. ;-)

Tohle pubertální okouzlení násilím je velmi smutná věc.

Mně spíš šlo o samu postavu Nerix, než o násilí a literaturu vůbec. Ale zároveň bych nechtěl, aby to vypadalo jako útok na BorgDoga či jeho dílo. Prostě nerozumím čtenářským ohlasům, jež volají „ještě více Nerix!“. A rád bych to pochopil, byť rozumět asi nebudu nikdy.

Dobře, asi je na místě, abych k tomu taky řekl svůj názor, vzhledem k tomu, že jsem v jistém smyslu „iniciátor.“ Do nějakých filozofických rozborů se nechci pouštět, napíšu jen tři body:

1.) Okouzlení násilím, pokud už použijeme ten pojem, je něco, co mají lidé prostě „v sobě.“ Není to pubertální a nebavíme se ho tím, že ho popřeme nebo začneme moralizovat. Je to v nás, je to vidět na celých našich dějinách. A vztaženo do důsledku, „okouzlení násilím“ jsou třeba i grotesky s Chaplinem, kde se lidé kopou do zadku nebo si do obličejů hází dorty. Důležité je, abychom tohle „okouzlení“ ventilovali a vyrovnali se s ním radši v povídkách s Nerix, než venku na kočkách, psech nebo dokonce jiných lidech.

2.) Otázku, proč lidi podobné věci čtou, i proč by se jim v tom nemělo (nebo alespoň ne příliš) bránit, myslím situaci dost dobře rozebírá tento film: http://www.csfd.cz/…yze-de-sade/ Doporučuji. Stejně tak doporučuji přečíst si předmluvu „hrdiny“ Littelových „Laskavých bohyní.“

3.) Speciálně Nerix vznikla prostě jako vedlejší postava-záporák do Kočičárny, pak se mihla v Odplatě a ve Zpěvu lamie – prostě proto, že mám ve zvyku takto posilovat vnitřní kontinuitu svých věcí, ne pro to, že bych k ní měl nějakou slabost či sympatie. Zájem čtenářů o ní beru prostě jako legraci, někde na úrovni komiksů s Lobem. Jakmile to však někdo vezme vážně nebo začne na příkladu Nerix „dokládat“ úpadek lidské morálky, vkusu či civilizace, asi je opravdu čas psaní s ní definitivně nechat. Toť vše.

Honzo, to přirovnání ke groteskám… to nemyslíš vážně? Stejně tak mám určité výhrady k obhajobě podobných textů jako terapeutického psaní určeného potenciálním narušeným jedincům. Dál to vážně nemám v úmyslu rozvádět, jen podotýkám, že většina podobných argumentů v zásadě obhajuje i teenage upíry ze střední a jejich nesmrtelnou lásku k ostatními nepochopené dívce. Potřeba lásky a pocitu vlastní hodnoty je tu minimálně stejně dlouho, jako to násilí.

Jednomu se vysmíváme, druhé adorujeme? Osobně nemám s násilím problém – mám problém, když je to vlastně bžunda a cool. Nevěřím na napodobování, ale věřím v postupné otupování a emoční vychládání společnosti jako celku. Hranice akceptovatelného se prostě obrušují.

Myslím, že svým vstupem do diskuse jsi ji strhl do naprosto falešné roviny autor-dílo-společnost. Nerix není příkladem „cool“ postavy a pokud vím, ani tebou jako taková zamýšlená nebyla.

Problém ovšem je, že ji nejedni jako „cool“ vnímají. Otázka nestála „Jak šílený musí být autor, aby Nerix napsal! Fuj, autor si zaslouží dostt se do rukou Výboru pro veřejné blaho!“

Otázka je, co ČTENÁŘE fascinuje na v zásadě nudné (v porovnání se Sagoth určitě) a brutální sadistce, jež měla jediné štěstí – že má svého „papá Duvaliera“.

Otázkou na autora to začne být až tehdy, když vědomě vyslyší to volání „jen víc podobných sadistek, prosím! A pokud možno do hlavní role a celé řady příběhů!“. A obzvlášť zajímavé to začne být pro autora tehdy, pokud tak bude činit právě a jen proto, aby těm voláním vyhověl.

Já samozřejmě vím, že jde o brakovou literaturu a nehodlám stavět hranice – ani pálit autory. Ani kádrovat čtenáře. Jen mne fascinuje ono: „Víc Nerix!“ – sám totiž křičím: „Víc Toma a Matese! A klidně i v méně vyhrocených akcích!“ Ne, upřímně, já křičím: „Sakra, Honzo, proč jsi vyplácal tak skvělé postavy do obyčejného braku – a navíc do cizího světa!?“

Odmysli si vědomí „tohle je fiktivní postava“ a „tohle bylo reálné monstrum“. V čem se od sebe Nerix a Irma odlišují, má-li být jejich srovnání totálně mimo? Jedině mírou moci, kterou daná postava disponuje u vůči těm, jež jsou dosud svobodní a postavením na žebříčku. I proto akceptuju Honzovu námitku, že kdesi na počátku stála žena jiná, žena, která tyto body splňovala. Zde, bohužel, zase hapruje moc a význam onoho X-Hawka (Duvaliera) nad rámec jeho malého ostrova…

Hm, a teď vlastně jeden rozdíl mezi Nerix a Irmou vidím sám. Ambice! Irma chtěla být po válce herečkou. Její kariéra dozorkyně vznikla vlastně souhrou náhod. Nerix dělá vše, co si vždycky přála. A obávám se, že by jí vyhovovalo být i „po válce“ dál dál paní sklepa… Podtrženo sečteno – polehčující okolnosti pro Irmu ;-).

Upřímně, zastávám postoj, že by se měl i čtenář občas sám pro sebe zamyslet. I u braku. „Komu to vlastně držím palce? Kým jsem fascinován? A čím se to, probůh, vlastně bavím?“ Že by ses měl po večerech měnit v Dextera ti nikdo nepodsouvá. Ale to je čistě intimní autorská záležitost.

Pokud ti akce „ve jménu dobra“ přijdou slabší než ty „ve jménu zla“, měl bys možná chtít, ať je autoři píší lépe a ne ať píší o těch špatných lidech, ne? (Ono je to ale pochopitelné, vždycky je snazší vytvořit zábavného von Kratzmara, než Nicka Cartera ;-))

„Ale to je čistě intimní autorská záležitost.“ – samozřejmě „čtenářská záležitost.“ ;-) Mimochodem, včera jsem doplnil do knihovny Old Surehanda (měl jsem ho jen slovensky). V jedné ze scén vysvobodí Olda Šetrnej, Old Surehand a Old Wable jednoho zajatého apačského válečníka ze zajetí trojice Komančů. Apač popadne tomahawk a než se hrdina naděje, všechny komanče pobije. „Neměl jsi to dělat,“ vyčítá mu Olda Šetrnej. „Tys je nezajal a mohli nám něco říct!“ „Promiň,“ kaje se Apač. „Já si nemohl pomoct. Navíc vše co je třeba vědět, jsem vyslechl dřív.“ „Well,“ povzdychne si náš hrdina lidumil. „Tak já ti teda odpouštím.“
Musel jsem se chechtat, když jsem to četl jen chvilku poté, co se zde rozjela tato debata ;-) Ale už dost, asi jsme okradli JWP jeho vlákno. Jirko, už je zase tvoje! :-D

V podstatě se podepisuji. Takhle vyjádřeno, tomu rozumím. A dokolečka opakuji – v téhle debatě se nevymezuji vůči autorovi. Tím, že Honza reagoval, se to do té roviny ovšem trochu posunulo. A, mimochodem, že má Nerix potenciál být složitější postavou (jo, Irma byla údajně v podstatě jednoduchá holka, která neměla šanci dostat se moc výš), v tom jsme zajedno také. Už jsem do Honzy v tomto směru trochu dost sám vandroval. Zároveň si ale myslím, že se Honza trochu bojí, zda by to zvládnul (a já myslím, že zvládnul) – aby mu z toho nevylezla spíš karikatura. Aby nepohněval příznivce Nerix. A aby z ní právě neudělal osobu hodnou fascinace. I proto jí, myslím, zase tolik prostoru nedává. Myslím, že je to vědomé. A myslím, že Honza trochu zápasí s nálepkou „autor, který umí padouchy.“
Mám opravdu obavy, aby nakonec u svých „tvrdých holek“ nezůstal. Jako Žamboch u svých Koniášů. Byla by to ztráta výrazného talentu. Dvojice Tom – Mates to prostě dokazuje. Tak špičkové klaďáky jsem opravdu nečetl už dlouho. Takže když se stavím proti pokřiku „Víc Nerix“, chápu to i jako: „Lidi, nesnažte se Honzu přesvědčit, že od něj očekáváte tohle. Protože pak hrozí, že příjdeme o skvělé postavy a skvělé příběhy – autor na ně jednoduše přes varianty téže postavy nebude mít čas.“

Prostě jsem přesvědčený, že sám Honza Nerix vnímá zcela jinak, než Sagoth. A že hodně jeho „fanoušků“ ten rozdíl přes své „fandovství“ nepostřehlo. Že vidí jen ty vnější prvoplánové znaky. Ale to bych zde mluvil za Honzu a to nechci.

Smajlík beru na vědomí. Ostatně předpokládám, že už spolu trochu umíme na FP debatovat ;-) A s Kulaginem také (že zdravím ;-)). Jinak ta obranná reakce proti předpokládaným inženýrům lidských duší je pochopitelná. Však ale neříkám: „Fuj, nečti a fuj, nepiš!“, ale „Dobře se zamysli nad tím co píšeš a dobře se zamysli nad tím, co čteš. Přeber si to sám“ Nic jiného ;-)

Kdyby mi někdo kdysi řekl, že budu nadšenej z žánrovky, kde je de facto hlavní postavou kočka, budu si klepat na čelo :) A hle, stalo se. jasně, chudák Tom Feny je sice trochu ve stínu, ale co naplat, musí se s tím kluk smířit :) Jinak něco podobného co Ty jsem napsal i komentáře Lamie na Legii, že by bylo škoda, kdyby se tenhle autor zahrabal jen v cizích světech, na druhou stranu, samotného by mě mrzelo, kdyby Mates už nikdy znova nevystrčil drápky. Je to dilema :)

Pro začátek: „mít rád Nerix“ neznamená, že se s ní člověk chce setkat, považuje ji za příjemného člověka a myslí si, že by si nezasloužila provaz. Je to mix určité fascinace a napjatého sledování, spojená s tím, že si člověk zatraceně užívá, že nemá Nerix poblíž a nemá s ní „tu čest“ na vlastní kůži.
Podobný prvek, jako když si někdo oblíbí horory, čte si o extrémních situacích a bojích o přežití třeba v antarktických ledových pustinách. Ono je vlastně docela příjemné se klepat a zkoumat, jak vlastně ta temná strana vypadá – pokud je to „jenom jako“. Kouzlo Nerix je v tom, že je prostě dobře napsaná, dosti temná, a člověk by chtěl prostě vidět, jak by se s ní Hlávka vypořádal na větším prostoru (nutno dodat, že ve Zpěvu lamie padaly náznaky, že Nerix by jako hlavní postava nefungovala, že na to není dostatečný tahoun – každopádně jako antagonistka je skvělá, adekvátně děsivá a mrazivá).

P.S: Nerix a Sagot spolu nemají krom základní kvalifikace a pohlaví společného prakticky NIC. Stejně tak se nedá mluvit o triádě Nerix-Sagot-Sillion, každá z nich je někde jinde, s dost jinými postupy, mentalitou a uvažováním. Dost podobná postava se vyskytovala ostatně i v povídce Vrak… a podobných, byť volněji, se dost najde i v Hlávkových starších povídkách (mimozemšťanka v hlavě protagonisty mi přišla v zásadě podobného typu, stejně tak ta vylepšená slečna s jedovatou krví, co byla výsledkem tajného vojenského experimentu…). Přijde mi, že emancipace od „drsných žen“ je spíše pozdějšího data. ;-)

P.S.S: ona ta obliba Nerix je součástí něčeho, co bych nazvala komplexem „srovnávání se s realitou“ – v historii i současnosti se prostě vyskytují lidé, vůči nimž je Nerix se vším v zásadě jenom „mazlivé kotě“.
A občas se fakt hodí být „naočkovaný“ z brakové literatury, aby se občas nedělalo fakt výrazné šoufl. Nejde o to, že by tím člověk otupěl jako otupěl, spíš se vytvoří částečná imunita vůči některým druhům informací a jejich emocionálnímu dopadu, který pak není tak ultimátní, jak by mohl být. Ne že by to „bylo normální“, ale prostě se u toho nekoná odstávka mozku.

to Elinor: Nerix-Sagoth: hovořil jsem o tom nejprimitivnějším (a zároveň nejzřetelnějším) vnějším společném znaku: to je ta kombinace pohlaví a sadismu. A že dělají „svou práci“ rády, zodpovědně a úspěšně ;-). Jedna ale proto, že slouží své zemi. Druhá proto, že slouží svému libidu ;-) Takhle je mám mezi sebou postavené já :-D

BorgDog: Myslím, že se už můžeš do diskuse zapojit :-D A nechechtej se mi, prosím, pod vousy moc nahlas ;-D.

Schramm: V pohodě. Dovolím si jen upozornit na jednu malou drobnost – to „obrušování“, o němž jsem s Kulaginem mluvil, to je něco jako když člověk roste. Sám to také nevnímáš. Nanejvýš je to ten svět kolem, jenž se ti zdá najednou tak nějak menší. Vulgarita, násilí i (killing)porno jsou tady s námi a v nás odnepaměti a vždy a takoví jsme. Ale právě proto je třeba mít jasné a nezpochybnitelné hranice. I kdyby pro nic jiného, aby se nesnižovala síla výápovědi tam, kde autor vypovídá. Opět z filmu: Vzpomínáš na to, jak do kin přišel Vojín Ryan a na jeho úvodní scénu vylodění? Jak dokázala opravdu otřást divákem (a to byl její smysl): „Podívej se, TOHLE je válka!“

Dnes? Dnes je to v zásadě „standard“ a „tohle se nepovedlo, tohle vypadá jako kečup“! Co už by musel natočit Spielberg dneska, aby dosáhl toho, čeho dosáhnout chtěl? A aby to diváci tak dokázali vstřebat? Prostě jsme to násilí a explicitu zcela devalvovali tím, že jsme ho zlegalizovali. A tím jsme pomalu ale jistě tupější a tupější. Dovolím si tvrdit, že právě tím, co píšeš o Zabíjení, ses toho dotknul sám, jen v měřítku jedné knihy, jedné chvíle.

JWP: Já teda hlavně doufám, že neplácáme úplný kraviny ;-)

Přestává jít o výjimku a extrém. Přestává šokovat. Přestává nutit k zaujímání postojů. Uvolňuje prostor odhlédnout od podstaty. A naopak jakýkoliv pokus šokovat (a je jedno zda pro šokování samotné či v závislosti na sdělení skrze šokování podávané) musí ty předchozí pokusy překonávat.
Nestačí zastřelit jedno dítě. Musíš vystřílet (spektakulárně) celý tábor. Tvého tagu si na zdi plné tagů všimne také jenom znalec. Slovo „kluk“ najednou přestává být hanlivé. Dej svému dospívajícímu děcku (až ta doba jednou nastane) za povinnost přijít v osm, hádej se s ním, že přijde v devět (a v skrystu duše buď ráda). Dovol mu chodit v devět – začne bojovat o právo chodit domů v deset. A zkus si prosadit, aby chodilo v deset, když „všichni jeho známí mohou chodit v jedenáct!“
On i ten odhalený kotníček dámy již dávno není necudností a veskrze vzrušující částí ženského těla pro většinu mužů.
Učiníš-li z dosavadního extrému normu, vždy tím hranice pro nový extrém posuneš. A původní extrém oslabíš a devalvuješ – kolikrát až v naprostou nicotnost.

Ještě dodám k tématu: Zpěv lamie pro mě paradoxně znamená otázku. Nerix je bezpochyby X-Hawkova přední opora. Na druhou stranu, Zpěv lamie ukázal její poměrně zásadní limity. Otázka zní: jak dlouho má taková osobnost perspektivu se na výsluní X-Hawkovy přízně udržet? Osobně si myslím, že Nerix má potenciál se dostat dál než je jen ta sado škatulka. Lze ji tedy rozvíjet (a já bych byl za) nebo ustrne a tím pádem, pokud by měla být X-Hawkova psychologie důvěryhodná, taky záhy končí…

Historie učí, že? Já si také okamžitě vzpomněl na Jagodu, Ježova a Berju… ;-)

Na JFK-fans je Nerix věnováno několik stripů, jsem ale zvědavý, kdy se někdo pokusí o komiksovou verzi sedmadvacítky…