S příchodem údajně posledního roku Země a lidstva, 2012, jsem lehce znervózněla. Díky důkladnému proškolení články samotného Leoše Kyši, slovutného odborníka na konce světa a konspirační teorie, jsem samozřejmě na podobné nesmysly nemohla a nesměla věřit. V pohanském srdíčku ale přece jen doutnala jedna malinkatá jiskřička pochyb – co kdyby náhodou. Co když, samozřejmě jen čistě hypoteticky, těm Mayům při tvorbě kalendáře nedošel šutr, ale měli pravdu? A svět by letos v prosinci skončil. A já s ním, aniž bych navštívila Mekku všech fantasáků?

Proto jsem se rozhodla, že letos jedu za každou cenu. Děj se co děj, stavějte se třeba všichni na hlavu. Já prostě jedu. A protože jsem i tentokrát měla mnoho práce a málo času, musela jsem svoji chotěbořskou misi vtěsnat do o něco více než 24 hodin. V sobotu 7. července jsem proto vyjela již v 5:30. Skutečně jsem na FF dorazila, zažila zde nečekané a v 5:22 v neděli 8. července po pár hodinách spánku jsem zase vyrážela zpět. Jako vyjukaný nováček jsem se spoustu času divila, nevěděla, kam jít, co kde a kdy je a podobně. Proto jsem se rozhodla, že se na vlastním příkladu pokusím vytyčit desatero doporučení, která by dalším FF pannám a panicům mohla jejich poprvé v Chotěboři alespoň trošinku usnadnit.

Za prvé – Zvládnout trasu od vlaku do ráje

Cestu máte za sebou, úspěšně jste se dopravili z vašeho domova (třeba vlakem či busem) do Chotěboře. Rozhlížíte se a hledáte tu zpropadenou a na webových stránkách slibovanou navigaci až na místo conání. Pokud ji, stejně jako já v sobotu dopoledne, nenajdete, nepropadejte panice. Rozhlédněte se okolo sebe, určitě spolu s vámi vystoupilo několik podivných individuí s velkými batohy. Pokud jsou v maskách a mají s sebou meče a štíty, máte vyhráno. Jestliže ne, nevadí, každopádně je sledujte, odvážnější povahy klidně zapřeďte hovor. Když se budete této tlupy držet, téměř na sto procent vás dovede na hledané místo. V opačném případě by vám měli být schopní alespoň ukázat kudy tudy cestička. Pokud naleznete naváděcí cedule a šipky, není co řešit.

Za druhé – Nalézt někoho známého, kdo se tu vyzná

Tento bod je důležitý, zejména pokud nemáte dobře vyvinutý orientační smysl a v davu lidí podléháte hysterii. Mně se shodou okolností podařilo potkat hned při příchodu naši šéfovou, která jako by na svou ztracenou ovečku čekala a jako ovčácký pes jí ukázala cestu k recepci a vlastnímu FP stádečku. Díky ní jsem touto fází prošla už během dvou až tří minut k dalšímu bodu – recepci.

Za třetí – Projít recepcí a zkompletovat si visačku

Díky pozdnímu příjezdu jsem naštěstí nezažila nechvalně proslulé dlouhé fronty před recepcí. Slečna u pultíku si mě během chvilinky našla v seznamu platičů a vydala mi mé účastnické materiály. S těmi jsem se musela popasovat v druhé části tohoto levelu – vyznat se v tom všem, co jsem dostala, vybrat z toho vše podstatné a vyrobit si z toho účastnickou kartičku se vstupenkou a ubytovenkou. Naštěstí mi opět vypomohla šéfová wiwi, jinak bych se tam v té obálce a tašce přehrabovala ještě dnes. Jakmile vám visačka plandá na krku, prsou či kdekoli jinde, přesouváme se k jednomu z nejdůležitějších kroků našeho seznamu.

Za čtvrté – Co nejrychleji se začlenit a naskočit do rozjetého vlaku

Většinou dorazíte na FFko, když už je v plném proudu. Pokud zde máte známé a přátele, jako já, máte to snadné. Najdete se a oni vám pomůžou rychle se s festivalem sžít a dostat se do conového tempa. Jestliže zde nikoho neznáte, a tím pádem jste si v bodě dva a tři museli poradit nějak sami, nezoufejte. Projděte si program a vyberte si přednášku, besedu či cokoli jiného zabývající se tématem, o něž se zajímáte a máte ho rádi. Tady potkáte lidi, kteří s vámi vaši zálibu sdílejí a určitě si o ní rádi popovídají. Nebo si zajděte zahrát některou z mnoha deskových her, které fungují jako spolehlivý ledoborec. Nezapomeňte na důležité pravidlo conu – ke vstupu do jednotlivých objektů je třeba nosit viditelně vstupenku, případně ji na požádání ukazovat.

Já jsem hned po příjezdu s kolegy z Fantasy Planet zamířila rovnou na fotbalové hřiště, kde se odehrál turnaj ve Fantastickém fotbale. Rozhodli jsme se, že utvoříme ryze mužský tým. Což se vzhledem ke složení družstev soupeřů ukázalo jako velmi strategický tah. My dívky jsme se ale na sportovních úspěších FP týmu podílely, když jsme jako roztleskávačky hnaly křikem i pompony naše hráče vpřed. Dokonce došlo i na několik synchronizovaných tanečků s povzbudivými hesly. O průběhu fotbalového turnaje a jak v něm náš tým dopadl, si můžete přečíst v reportážikolegy Lukáše Vaníčka, který zápasy okomentoval z pozice hráče.

Za páté (možno zaměnit s bodem čtyři) – Kudy tudy do ložnice?

Ano, je třeba zjistit, kde můžete složit bagáž a později v noci také hlavu. Když vás nějaká dobrá duše navede tím správným směrem, u mě to byla Kamča, přijde na řadu druhá součást visačky – ubytovenka. U vchodu ji ukážete službě a pak už zamíříte na svůj pokoj/ do své třídy. Vybalíte, případně se v tom vedru, jaké panovalo, převléknete do něčeho suchého a hurá zpátky na con.

Protože jsem na všechno měla, jak si pozorný čtenář pamatuje, pouze sobotní den, chtěla jsem z FFka vidět co nejvíc a navštívit kromě pokecu s kamarády také nějaké ty pořady.

Za šesté – Ne do každých dveří je radno vstoupit

Zjistila jsem ale, že se někdy může docela snadno stát, že se seknete. Vstoupíte na nějaký pořad, pohodlně se usadíte a čekáte, co se bude dít. Vždyť ten název zněl v programu docela zajímavě. Jen to ale začne, tak najednou nestíháte koukat, kam jste to vlezli.

Podobně se to povedlo mně, Poky a Káje, když jsme navštívily linii NightCon, konkrétně Knižní koutek – quiz. Ač jsem zprvu váhala, holky mě přesvědčily, že na kvízech bývá zpravidla málo lidí a hodně cen. Navíc jsme přece jen něco málo četly a na něco jsme si zas přečetly recenze na netu či v Pevnosti. Zkrátka jsme si myslely, že by to nemuselo dopadnout až tak špatně a možná, když se na nás usměje štěstí, by mohla být i nějaká ta knížečka, případně malilinkatá cenička útěchy. No a taky legrace. Naše naděje ale postupně začínala brát za své, když se místnost stále více a více zalidňovala. Navíc se zdálo, že se snad všechny dívčiny, osoba mužského pohlaví se sem odvážila vkročit až těsně před koncem kvízu, a to jen na chvíli, mimo nás mezi sebou velmi dobře znají. Většina z nich také znalecky okukovala a komentovala vystavené knihy. V tu chvíli jsme už pomaloučku, polehoučku začínaly tušit, že je cosi shnilého ve státě chotěbořském a že bychom možná měly sedět v úplně jiné místnosti. Soutěž po přivítání organizátorek s ostatními začala. S tím, že naděje umírá poslední, jsme odhodlaně vzhlédly k promítacímu plátnu. Ale už přibližně po čtyřech otázkách se ale rozhodla kapitulovat a spolu s naší chutí soutěžit zamávala bílou vlajkou a opustila místnost. Jistota, že jsme nezvolily pro nás správný kvíz, rostla s každou otázkou, na niž jsme nevěděly odpověď. Ve většině případů jsme vůbec netušily, že dotyčná kniha, série a autorka existují. Nevědoucně po sobě koulíme očima, krčíme rameny, až prostě jen začneme tipovat stylem – „Dám áčko, to už jsem tam dlouho neměla. Hmm, mohlo by to být třeba céčko, to je mi nějaký povědomý, o tom jsem, mám pocit, asi něco četla v Pevnosti.“ Podle nadšených výkřiků všech soutěžících okolo máme ale jasno. Nevědomky jsme se dostaly na setkání ultras subžánru romantické fantasy. Dotyčné dámy zřejmě dané knihy louskají a zbožňují úplně stejně jako ctitelé akčňáren Kulhánka. Se svými výsledky odstupňovanými vzestupně 7, 8 a 9 bodů jsme byly docela spokojené. Podle plných skóre nabušených fanynek těchto románů nám bylo jasné, že v našem případě nedojde ani na ty ceny útěchy. Díky nevyhlašování všech postů dotyčné ani nezaznamenaly, že se jim na setkání vloudili nevěřící vetřelci. Neodhaleny jsme se rozhodly následující kvíz o Stmívání vynechat a rychle zmizet. Jen tak pro jistotu.

Za sedmé – Když ale víte, kam chcete, směle dovnitř!

Nakoukla jsem pak ještě na několik přednášek – skvělé povídání redakčního kolegy Vojty Rabyniuka o Marku Millarovi a jeho komiksové tvorbě v rámci ComicsConu, besedu s americkým spisovatelem Davidem Weberem a besedu s autory českého cyklu Kroniky Karmínových kamenů. Dokonce jsem si s wiwi a Kamčou zkusila zatančit na Wii. Všechny tyto věci se mi moc líbily a nadchly mě. Zklamání jako u kvízu se nekonalo. Musím ale podotknout, že na vině nebyly jeho autorky, všechny ostatní účastnice se skvěle bavily a pěkně připravený pořad si užily. Byla to chyba nás bílých vran, že jsme omylem vlezly někam, kde jsme o daném tématu prakticky nic nevěděly. Navíc jsme si nevšimly, že kvíz je vztažený ke Knižnímu koutku, který proběhl den předtím.

Proto si pamatujte ponaučení, které jsem si ze sobotního odpoledne odnesla – vybírejte si linie a přednášky podle svého vkusu a zaměření a pro jistotu si ještě přečtěte anotaci pořadu. Linií je na FF tolik, že by každý měl najít a řádně si vychutnat ten svůj šálek kávy.

Za osmé – Čas si dělá, co sám uzná za vhodné

Zjistila jsem, že čas na conu pádí rychlým tempem. Než jsem se nadála, už tu byl Večer fantazie. V nabitém programu jsme shlédli nejen celou řadu vystoupení od pantomimy až po kung-fu, ale také dva křty. Na prvním z nich byl do světa vypuštěn poslední díl Agenta JFK Dlouhý temný úsvit od jednoho z otců série Jiřího W. Procházky. Za kmotry mu šli překladatel Jan Kantůreka a spisovatelka Františka Vrbenská. JWP si usmyslel, že přítomným přečte kousek z nového příběhu. No, a protože není žádný troškař, řekl si, že když už je v tom, rozšíří ukázku rovnou na celou knihu. Nakonec se ji místo autorského čtení rozhodl představit spíše prostřednictvím autorského hraní. Zdálo se, že druhý křest knihy Jana Kotouče Volání do zbraně bude o něco klidnější. Kmotr David Weber ale ukázal, že si co do šílených nápadů s JWP nezadá a prohlásil, že v Americe se knihy zásadně křtí tím způsobem, že vezmete jejich autora lahví sektu pořádně přes hlavu. Nakonec se spokojil pouze s politím knihy a Johnakovy hlavy obsahem zmíněné lahve.

Po losování tomboly, kdy nikdo z nás neměl štěstí, se moji kolegové odebrali do víru nočního festivalového života a já do svého spacáku, abych se alespoň trošku prospala, než budu ve čtyři ráno vstávat. A to nás přivádí k dalšímu bodu.

Za deváté – Večer buďte pokud možno v takovém stavu, abyste trefili do vlastní postele

Ať už opojení či ospalí, měli byste dokázat najít svou ubytovnu a trefit do své postýlky či spacáčku. Případně si aspoň zajistit někoho, kdo vás do něj dopraví. Pokud ale budete mít ubytovenku svědomitě zavěšenou na krku, nemusíte se ničeho obávat v podstatě v jakémkoli stavu. Do hajan vás dopraví kdokoli, kdo umí alespoň přeslabikovat, co na té kartičce stojí. I když sehnat někoho takového v brzkých ranních hodinách by mohlo dát přece jen trošku práci.

Pokud jste to dočetli až sem, mohlo by vás zajímat, jestli nakonec Festival fantazie naplnil má očekávání. Jestli jsem spokojená, že jsem na něj i navzdory šibeničnímu termínu vyrazila. Nenaplnil a nejsem. Proč? Protože moje očekávání o mnoho světelných let překonal a já jsem šťastná až do morku kostí, že jsem konečně zažila, co to znamená být na FFku. Říká se – vidět Neapol a zemřít. No, ne, že by se toto rčení muselo nutně aplikovat i na tento mamutí con, ale, Kyša promine, jestli měli ti Mayové přece jen pravdu, můžu letošní prosinec očekávat s klidem v srdci. Přišla jsem, viděla jsem a setsakramentsky si to užila. Proto doufám a věřím, že se prostě sekli. Protože chci příští rok na FFko vyrazit znovu. A rozhodně na delší dobu. A poté další rok zase, a pak znovu a znovu.

V úvodu jsem slibovala deset doporučení. Takže úplně poslední pravidlo mého desatera pro nováčky zní:

Za desáté – Dobří holubi se vracejí

Netřeba vysvětlovat či rozebírat, prostě za rok zase na FFku!

Jaká byla vaše první návštěva FF? A jak jste si užili letošní ročník? Podělte se o své zážitky s námi i se čtenáři v komentářích.

Fotili Roman Randalf Kresta, jeho fotoalba (nejen) z FF najdete na Facebooku

veronika.salaskova@fantasyplanet.cz