To měli Britové zase jednou geniální nápad (oni je mají docela často). Představte si, že přesně ve chvíli, kdy se vyhlašuje, kdo nám opustí Vilu Big Brothera, vypukne pravé peklo. Do studia a mezi fanoušky vtrhnou zombies. Následuje masakr, kde se neberou ohledy na to, kdo je a kdo není hvězda. Všichni jsou jen maso. Přežijí jen producent Patrick, čerstvě vyřazená soutěžící Pipa a podavačka kafe Kelly, která se přes likvidaci v zombie proměněného občasného milence dostane až do Vily, kde soutěžící, netušící nic o situaci za zdmi, řeší, proč se přestaly hýbat kamery. Poslední člen ansámblu je pak Riq, regulérní přítel Kelly, kterému někdo ukradl dodávku a nyní se zoufale snaží dostat za svou milou. A bývalí spoluobčané jdoucí po jeho mozku ho nezastaví.
Pravidla (a z nich vyplývající mantinely) zombies filmů jsou poměrně jasné. Všechno jde do háje, hrdinové jsou na určitém omezeném prostoru s případnými minimálními výlety po okolí (vojenská základna, supermarket, velký dům…), je to krvavé a nakonec vždycky vyhrají naši ohnilí oblíbenci. O to důležitější je, aby tvůrci vytáhli nějaký originální koncept, pojetí plné vtipu nebo alespoň skvělé herce. V Dead Set najdete všechno.
Propojení Big Brothera se zombies funguje naprosto báječně.
Odříznutá Vila, všudypřítomné kamery (přímý přenos z Vily je jediný
program, který přežije zhroucení televizního vysílání, byť už se
jedná pouze o nekonečný záběr jedné jediné místnosti), ale hlavně
hrdinové a satira na televizní oblbovací zábavu (jak poznamená Patrick při
pohledu na zprávy o pouličních bouřích, pravděpodobně prvním výbuchu
zombies: „Proč to ty lidi dělají, proč nesedí doma, když jim vyrábíme
tolik skvělé zábavy?“)
Už jsme se shodli, že jsme nikdy žádnou reality show (krom sestřihu
z norimberských procesů pod heslem „nejslabší, máte špagáta“)
neviděli, ale po cca pěti minutách prvního dílu si uvědomíte, jak
všechny podobné programy (které jsme neviděli) produkují unifikovanou
směsku ztroskotanců (které neznáme a vůbec nám nepřipomínají první
sestavu Vyvolených) a znuděnců. Travestit, černoška, stárnoucí
přemoudřelý asociál, namachrovaný svalovec a jeho barbína, hezounká
tvářička bez mozku a pohodový kluk odvedle… Dokonalé stereotypy, které
si ovšem díky jejich představitelům rychle oblíbíte (ono je také divácky
poměrně vděčnější plnit úkoly jako: „dostat se přes zombíky do
vzdálené lékárny a zpátky dřív, než Angela umře“ než „schovejte
Markymu šampón“).
Obyvatelé Vily nejsou supermani ani géniové. Jsou to, slovy Patricka,
cvičené opičky. Jejich žabomyší spory jsou tragikomické a teprve ve
chvíli, kdy čelí smrtelnému ohrožení a hlavně faktu, že už nejsou
v televizi, se z nich stávají plnohodnotné lidské bytosti, které však
stále nejsou schopné vzdát se určitých návyků. Ukázková je scéna, kdy
se do Vily probojuje Kelly pokrytá krví a všichni předpokládají, že se
jedná o novou soutěžící. Nebo reakce na Patrickův návrh nasekat maso
z jejich mrtvého kolegy za účelem návnady na odlákání zombies
(„myslím, že bychom to měli alespoň zvážit“ – v kruhu jako při
Vyřazování).
A jejich kontakt se zástupci světa „venku“, ale hlavně se zástupci,
vlastně tvůrci, Big Brothera ukazuje jejich (ale i na prostou
konzumaci pseudoreality zaměřeného diváka) omezenost. Kelly, pracující
jako holka pro všechno, se náhle stává vůdcem oveček zvyklých poslouchat
Hlas. Riq putuje pustou anglickou krajinou (scéna na řece si zaslouží
vytesat do dějin hororového žánru – sychravo, kruhy pod očima,
nervózní prohlížení obou břehů a v dálce letící ptáci… zdánlivě
nic výjimečného, ale v noci neusnete), aniž by potřeboval jakýkoliv jiný
hlas než svůj vlastní. A Patrick… Patrick je producent, a tudíž Bůh.
A přes všechny jeho chyby a nechutnost i postava získávající si
největší sympatie. Už jen pro způsob, jakým ke svému pořadu přistupuje,
pro opovržení, které cítí k soutěžícím, divákům i podřízeným.
Pro nasazení, s nímž (v detailních a řádně krvavých záběrech)
odřezává lidské maso od kostí a díky neutuchajícímu proudu úžasných
hlášek v uchu lahodící poetické angličtině (proložené vulgarismy jako
ten nejlákavější hamburger plátky sýra). Pro zoufalou potřebu kouřit a
jasnozřivost, s kterou se jako jediná postava neváhá tváří v tvář
konci světa opít. Andy Nyman, zapamatujte si tohle jméno, tak se jmenuje jeho
představitel.
Nejzásadnější dialog?
„Tys jí zabil…tys zabil Davinu!“
„Já ji najal, můžu si s ní dělat, co chci.“
Ale i na něj nakonec dojde. A to tak, že velmi nepěkně. Už jsem to zmínil: zombies nakonec vždycky vyhrají. Ovšem to neznamená, že by podobné filmy nemohly překvapit a nedisponovat údernou pointou. Konec Dead Set je neskutečně působivý, a i když je ve své podstatě statický, je děsivější než seberychlejší ataky zombies.
K zážitku přispívá i poměrně nezvyklý formát seriálu – pět pětatřiceti minutových dílů. Zápletka ani postavy se tak neokoukají, ale hlavně nehrozí nebezpečí delších seriálů, kterým jsou nepodstatné odbočky od hlavního děje. Zde se nestane ani jedna událost navíc. Ani jedna akce hrdinů není nesmyslná. Vše běží jako na másle. Od úvodních záběrů do Vily a studia (kde mimochodem hraje velká část originálního štábu britského Big Brothera, včetně uvaděčky Daviny McCall) tvůrci dokazují, že mají své dílko absolutně pod kontrolou a přesně vědí, oč jim jde.
Takže nevadí, že se tentokráte nedozvíme, co útoky zombies způsobilo (teroristé, Bůh, armáda?) a tradicionalisté jistě přijmou i fakt, že zombies jsou tentokrát „moderní“, tj. rychlí. Britové nám tyhle malé mušky víc než vynahradili krvavou (představa, že by něco takhle krvavého vzniklo, nebo jen, nedej bože, běželo, byť ve dvě ráno, na některé z českých stanic, je nereálná), politicky nekorektní a přesto zatraceně inteligentní zábavou. A vůbec by nebylo špatné, na rozdíl od skutečného Big Brothera, kdyby se tento projekt dočkal nějakého pokračování. Koncept je to skutečně geniální.
VERDIKT:
Nejlepší zombies filmy bývají skvělou satirou i hororem dohromady. Dead Set je obojí a ještě navíc místy nejčernější komedií loňského roku. O lidském chování v mezních situacích, naší podřízenosti kultu TV a barvě lidských střev se nikde nedozvíte více. Jedno z největších televizních překvapení posledních let. Reality show jsou vlastně opravdu zábava, a i když na motorovou pilu tentokrát nedojde, spousta muziky se dá udělat i s prostou sekerkou.
Autor je externím redaktorem internetového magazínu Splat.
