„Již jsem vás informoval o svých plánech s knížectvím. Žel bohu, příliš nevyzpytatelnými se stávají partyzánské skupiny. Dle mých informací byly sjednoceny osobou jakéhosi lidového filosofa či kazatele. Odboj se pod jeho vedením stává až neskutečně organizovaným a bojeschopným. Chci, abyste se svou jednotkou lokalizoval jejich úkryt na okraji staré Seraptické pouště a zničil hlavní štáb. Jasné?“
„Jasné,“ přisvědčuji prostě. Amaldon se mi často svěřoval s důvěrnými politickými informacemi, protože věděl, že zachovávám neutrální postoj a odstup. Do takových věcí mi nic není. Jsem žoldák, jdu tam, kde se mnou nezametají a dobře platí. Amaldon tohle dobře ví. Chová se ke mně náležitě uctivě, dbá na to, aby mi nikdy nic nechybělo, dobře platí a v odměnu za to po zásazích mé jednotky jeho hvězda začala prudce a zářně stoupat. Poté, co Melfský kontinent ovládli nekromanti a Černá rada Balmorathu, na Arxidě vypukla ekonomická krize oslabivší strukturu a pozici dominujícího Císařství, jež přišlo o možnosti vývozu. Šedá eminence, slepý čaroděj známý pouze jako Rektor, se stáhl do své pevnostní Univerzity v létajícím městě Frax, kde číhá jako hyena, až se vlci požerou a on bude moci ohlodat zbytky. Bez vlivu jeho kouzel Císařovnina tvrdá ruka značně změkla, což byla šance nejen pro vyšší, ale i pro nižší šlechtu plnou krys jako je Amaldon.
Prudká záře slunce a horko tak strašné, že spaluje i vzduch,
několikanásobně urychluje rozklad těl. Je poledne, na nebi ani mrak. Všude
kolem mě se povalují mrtví. Ten smrad nevydrží pomalu ani supi.
Přibližují se k mršinám s odporem. Zvedá se mi žaludek. V nose mě
štípe pach hniloby. V hlavě mám vymeteno a ve spáncích ještě buší
krev vzbouřená právě prodělaným bojem. Všichni moji muži jsou mrtví.
Není mi jich líto. To, že zemřeli, znamená, že byli slabí. Místo jatek
na mě přesto silně působí. Jako by se rozkládala i země pod těly,
vzduch kolem nich. Jako by to, co v nás zapříčiňuje, abychom cítili
vlastní život, vyprchalo do jiného světa, daleko od nás, tam, kam už
nedosáhneme.
Můj čaroděj Everand s pomocí jater jednoho odchyceného partyzána našel
jejich oázu skrytou v hloubkách pouště Seraptis. Vzhledem k jejich
možnostem a dispozicím jsem se rozhodl pro prostý přímý útok. Čekali na
nás. Nebohý partyzán byl jedním z Dvojčat, dvojice lidí, kteří
dokázali propojit své mysli. Před smrtí odeslal svému druhovi vzkaz.
Největší chyba ale byla ta, že jsem si nezjistil žádné informace o tom
jejich „filosofovi.“ Podle všeho se jednalo o legendárního Starce,
prapodivnou bytost z mýtů, bájí a pohádek, které se vypravují zlobivým
dětem, aby už šly spát, nebo jim Stařec sebere srdce. Ironie. Ani jako
malý jsem ve Starce nevěřil a kmenovou bábu, která nás děti měla na
starosti, neustále zlobil. Stařec zmátl naše smysly a Everandovi odebral
rozum, aby neodhalil jeho úmysly. Šílený čaroděj se odpotácel mezi duny.
Pak se objevili oni. Vypadalo to, jako by se vynořili přímo z písku a
možná, že to tak skutečně bylo. V mžiku mi vyřídili sapéra a
odstranili střelce. S šermíři už měli problém. Pak se mě zmocnilo
bojové šílenství, popadl jsem svou sekeru a rozběhl se k nim. Bylo mi
jedno, na koho útočím. Mí muži byli zkušení a sehraní i s mým
běsněním, takže nepřítel nezvládal vzdorovat. Dokud do hry zase
nevstoupila magie. Z písku začaly stoupat trysky horké páry, které
popálily hojnou část přeživších a oddělily od sebe obě válčící
strany. Byli jsme lapeni v kruhu, bez štítu, bez mága, bez střelce. Jejich
lučištníci nás poráželi jako telata, dokud mé bojové běsnění nenabylo
ještě větší síly. Pak jsem proskočil párou a všechny zabil. V tu
chvíli už ale stejně bylo pozdě. Zbyl jsem jen já. Jen já a…
Stařec.
Polkl jsem hořkou pachuť žluči a překonal sílící nevolnost. Sevřel jsem
pevněji svou sekeru. Zbystřil jsem ostatní smysly, neboť zrak mě mohl
snadno ošálit. Stál přede mnou zcela uvolněný, jen se ztěžka opíral
o kostěnou hůlku. Mile se na mě usmíval. V příbězích se vždy
vypráví o dramatické situaci, kdy hrdinný bojovník stane proti
zlotřilému mágovi. V záři poledního nebo zapadajícího slunce se
přeměřují, dokud mág válečníka neuřkne a nezabije. Nechtěl jsem mu
dát příležitost. Vykročil jsem k němu, postupně zrychloval, až jsem se
na něj řítil plnou rychlostí. Písek z pod mých kovaných bot odlétával
na všechny strany. Odrazil jsem se a skočil po něm. Stařec však velmi
rychle, na svůj věk nečekaně, ukročil a přetáhl mě svou berlí.
S ponížením jsem dopadl na zem. V jediném pohybu jsem se otočil a vykopl
do míst, kde měl stát. Jen jsem zabořil nohu do písku. Nikde jsem jej
neviděl.
„Kalevalo,“ nesl se hlas větrem. Byl tichý, smířlivý. A znovu:
„Kalevalo.“ Zůstal jsem ležet na zemi. Uvolnil jsem se. Už mi bylo
všechno jedno. Ten hlas byl nesmírně melodický a příjemný. Stále
opakoval mé jméno, které jsem neslyšel od dob, co jsem před osmi lety
opustil svůj kmen daleko v horách na severu. Stále jemně, takřka soucitně
volal: „Kalevalo.“ Zavřel jsem na dlouhou chvíli oči a když jsem je
otevřel, stál jsem zase na nohách mezi těly na poušti. Gund ležel
rozlámaný v bizarní poloze, jako by na zemi tančil šamanský tanec. Lew
v němé kletbě otvíral svá ústa, Mund zapřený o kopí zabořené ve
svém těle strnule hrozil pustému nebi. Páchlo to tu smrtí. Chtěl jsem jim
všem zatlačit oči, ale když jsem přistoupil ke Gundovi, zaostřil na mě a
skřípavě řekl: „Umři.“ Vztekle jsem mu zatlačil víčka, ale začal
opakovat stále hlasitěji: „Umři.“ Ostatní se sborově přidávali.
Odmítal jsem se jimi nechat vyděsit a začal jsem rozdupávat jejich ostatky.
Řval jsem po nich jako za živa, vydával rozkazy, tloukl do nich hlavicí
sekery.
Pak už jen neartikulovaně křičím a běžím po tělech stále dokola, až
se svalím zase doprostřed. Padám na kolena. Zvedá se chladivý vítr, který
kolem mě nese zrnka písku. Postupně mě obrušují a odnášejí s sebou mé
malé části. Nejdřív jen kousíčky, pak části kůže, kapky krve, kusy
masa, orgány, úlomky kostí. Písečná bouře mě celého rozdrtí a roznese
do magického srdce Seraptické pouště. Prý tu kdysi stálo ohromné město
plné Starcových klášterů. V jejich věžích bylo nespočítatelné
množství knih, v nichž bylo uloženo všechno vědění světa. Když
zdejší obyvatelé zpohodlněli a popadla je nelidská pýcha, vystoupil
Stařec na vrchol svého paláce a povolal Severní vítr, který přináší
jen samé změny, neštěstí a plameny očistce. Mniši a kněží
v šílenství své hrůzy rozmetali město a knihovny a zabili Starce, jehož
duše putovala celá staletí, než nalezla příležitost zrodit se v novém
těle.
Stále cítím spalující horko prostupující zemi. Tetelím se jako
vzduch, vysychám jako pouštní květiny, schovávám se pod zemí jako drobná
zvěř. Proháním se s větrem neúměrnou rychlostí, která spíš než
svobodu přináší závrať. Ztrácím veškerou orientaci, ponětí o čase,
sám sebe.
Jakmile znovu přijdu k sobě, ležím nahý mezi rozdupanými těly. Zlomené
čelisti klapají, když v nich démonická síla vytváří chraplavé
přikázání: „Umři.“
Ležím naznak na zádech. Postupně vnímám celé tělo, od pat, dál po
nohách až k ohanbí, podbřišek, hruď, paže, obličej, oči, vlasy.
„Umři.“
Mám pocit, jako bych se bořil do písku, jako bych se sypal spolu s ním.
Prsty mi zarůstají do země, nohy se jako oddenky plazí dál.
„Umři.“ Hrudník se zvedá čím dál výš, až žebra prorazí kůži a
vztyčí se kolmo k zemi. Kůže taje, stéká a protéká pískem až
k základnímu kameni světa.
„Změň se.“ Nějakou částí svého vědomí jsem zachytil Starcův
měkký, melodický hlas. „Umři, nebo se změň. Nosíš v očích hvězdy,
mezi vlasy listy. Tvé paže jsou větve, tvé nohy kořeny. Tvá ňadra kmenem
a tvá kůže kůrou. Přijmi ten úděl. Přijmi ten dar. Přijmi to
požehnání! Nelze jej déle ignorovat. Osvoboď se, následuj stezku dubu,
pravdy, země.“
Byl jsem slabý a silný zároveň. Zarůstal jsem pískem, křičel vztekem,
protože jsem nic nechápal, bolestí a hrůzou, až mě obestřela temnota.
S ní se dostavil chlad, lezavá zima a tíha čehosi vlhkého. Plaval jsem
v tom, hrabal jsem se v tom, bylo to sypké a mazlavé jako hlína. Ať jsem
dělal, co jsem chtěl, nikam jsem se nedostal. Uklidnil jsem se a začal tím
prorůstat. Roztahoval jsem se do bizarních rozměrů, až jsem prorostl nahoru
ke břehu jezera uprostřed lesa, pod lunou v úplňku. Vynořil jsem se na
vodu zase jako muž. Plaval jsem na zádech. Úd jsem měl ztuhlý. Uvědomil
jsem si, že je sevřen mezi stehny mohutné mladé ženy. Vířili jsme vlny
čím dál rychlejšími pohyby. Když jsem vykřikl, žena zmizela. Na břiše
mi tuhly horké kapičky stromové mízy. Znenadání se mě zmocnila hrůza,
že nejsem člověk. Křičel jsem: „Nechci být strom, nechci být strom!“
Ztratil jsem rovnováhu a potopil se pod hladinu jezera. Dusil jsem se, kašlal
a polykal další vodu. Tak jako jsem prorůstal předtím hlínou, začalo se
roztahovat mé vědomí. Tělo se bezmyšlenkovitě uvolnilo. Byl jsem
klidnější a tišší. Vsákl jsem se do země, našel stabilitu a
mlčení.
Tentokrát jsem se probudil doopravdy. Ležel jsem v posteli vedle krbu, kde
vesele praskal oheň. Světnice byla dřevěná a trochu jí profukovalo.
Všechno obalovalo měkké, uklidňující světlo z krbu. Byl jsem zcela
nahý, po prsa přikrytý tlustou vlněnou přikrývkou. Připadal jsem si jako
v pelechu, protože celá postel byla poseta mými dlouhými rusými vlasy.
Musel jsem tu spát několik dnů. Z trámů pod střechou visely trsy omamně
páchnoucích sušených bylin. Na stole se pálilo ozdravné vykuřovadlo. Ve
dveřích chatrče seděl na schodech Stařec a odsekával rašící lístečky
z jasanové větve. Ořezával ji na hůl. Aniž by vzhlédl od práce a
otočil se ke mně, pozdravil mě: „Buď vítán. Jsem rád, že už jsi
vzhůru, mluvčí země. Bál jsem se, že nepřežiješ obřady.“
„Obřady?“ bylo jediné, na co jsem se vzmohl, ačkoliv se mi v hlavě
rojily tisíce otázek. Tahle byla ze všech nejpitomější a já se za ni
nenáviděl.
Stařec se konečně ohlédl a usmál se na mě jako liška. „Zasvěcovací
obřady. Byl ti dán velký dar, mluvčí země Kalevalo. Je jádrem tvé
duše.“ Zvedl se a o nové holi kulhal ke mně. Náhle se neusmíval.
„Narodil ses s požehnáním Matky Země, ale plytké tradice a mělký rozum
zaplácaly tvou hlavu. Sám sis kolem sebe vytvořil jednoduchý svět pravidel.
Pravidla barbara z kmene, pravidla dospělého muže, pravidla žoldáka,
velitele, nájemného vraha, bezcitného člověka… et cetera et cetera. Mohl
bych do nekonečna uvádět další nesmyslné příklady. Zapomněl jsi však
na pravidla světa, v němž žiješ. Tvůj rozum tě obalil irelevantními
dojmy a představami o skutečném životě, ztratil jsi kontakt se svou
lidskou podstatou a duší, která je v tvém případě prodlouženou rukou
země. Žil jsi ve snech a v minulosti nebo budoucnosti. Uvědomoval sis, že
život tady a teď představuje obludnou sílu, natolik obludnou, že ses jí
zalekl a odmítl žít v přítomném okamžiku a na tomto místě. Teprve až
tam v poušti, obklopen tolika hrůznostmi, mezi akty těl, supů, zvratků a
smrti se tvůj svět začal hroutit. Intelekt zvadl a duše se dostala ke slovu.
Splynul jsi s pouští a prodělal nejvýznamnější iniciační rituál
přírodních mystérií: Zasnoubení se Zemí. Zasnoubení je však pro tebe
pouhý začátek. Před tebou leží celá dubová cesta, na kterou se můžeš
vydat, ale nemusíš. To rozhodnutí však na tvých bedrech ještě neleží.
Teď odpočívej. Zůstaneš tu, dokud se nevyléčíš.“
Rozuměl jsem jen málo tomu, co ten vrásčitý staroch říkal. Z jeho
melodického hlasu se mi točila hlava. Vířily kolem mě pojmy jako intelekt,
duše, matka Země, Zasnoubení se Zemí. Vzpomněl jsem si na ženu na jezeře
a mízu, která ze mě vyšla. Stařec nade mnou stál a díval se na mě. Oči
měl vpadlé tak, že nešly vidět. Jako by mě pohlcoval dvěma nekonečnými
černými jámami ve svém bílém obličeji. Nakonec jsem se beze slova
odvrátil. Chvíli jsem mlčel.
„Vyléčím,“ odfrkl jsem pohrdavě. „Nikdo a nic už nemůže pomoci
takové kreatuře, jako jsem já. Zabil jsem víc lidí, než kolik jich potkal
živých. Smrt je mým řemeslem. Jak bych mohl být zasvěcencem živé
přírody?“ Stařec se jen tiše zasmál.
V noci mě probudil tichý zvuk. Po chvíli jsem si uvědomil, že to roste
tráva. Pod zemí se plazili červi a žížaly. Slyšel jsem, jak smůla
vytéká kůrou stromu. Bušení srdíček nočních ptáků. Měl jsem horečku
a celý jsem se potil. Strašlivé horko. Medvěd si drbal kožich o starý
strom. Myš oddychovala u svých mláďat. Stromy dýchaly. Povídaly si mezi
sebou. Náhle jsem si uvědomil, že s každým vydechnutím stromu se deset
lidí může nadechnout. Hltal jsem čerstvý vzduch provoněný lesem. Stáhl
jsem ze sebe přikrývku a pokoušel se vyběhnout do lesa, nohy mě však
zradily. Zachytávaje se stěn a nábytku vyklopýtal jsem ven a hluboce
dýchal. Padal jsem ze stromu na strom a každý mě trochu vyléčil.
V měsíčním svitu jsem si sám sebe prohlédl a vyděsil se. Vždy jsem měl
mohutnou postavu a svaly mě dělaly pomalu stejně širokým, jak jsem byl
vysoký. Teď mi dobrá postava sice zůstala, ale maso ubylo. Kůže na mě
takřka visela. Zařekl jsem se, že se Starce nezeptám, jak dlouho jsem ležel
na poušti a posléze u něj doma uprostřed lesů.
Stále mě spalovala horkost. Na mýtině se blyštěla hladina podezřele
známého jezera odrážející temnou oblohu. Skočil jsem do vody. V prvním
okamžiku mé údy ochromil šok z ledové vody, ale za chvíli jsem je
rozhýbal. O něco silnější jsem si lehl na břeh. Mé tělo bylo poseto
borytově modrými volutami a zvířecími vzory, které se rafinovaně
proplétaly. Tetování se ve svitu měsíce třpytilo stejně jako voda. Pak
mě znenadání zahalil bílý plášť. Věděl jsem, že je to Stařec. Cítil
jsem, že je to Stařec. Počkal, až vstanu a sepnu si plášť. Zpříma jsem
na něj pohlédl a v černých dírách v bledé tváři našel záblesky
ostrého oka. Podal mi jasanovou hůl, dřevo čisté a jasné mysli, a řekl:
„Dia duit, druide. Přeji ti hluboký mír.“
