 |
Intermezzo
Říkají, že život je jen náhoda, že není žádný plán, žádná
vyšší inteligence a pouze chaos je stálou řídící konstantou v našem
rozpolceném kosmu. Takové hlouposti. Náhody neexistují, je tu jen plán, je
tu vyšší vědomí.
„Spouštím zahajovací sekvenci.“
Ta světla! Jsou tak jasná!
„Převeďte všechnu energii do udržovacího pole.“
Pokaždé vidím postavy oděné do zářivých barev duhy. Prohlíží si
mne a nikdy mě neosloví. Kdo jsou? Odkud pochází? Jsou to duchové strojů?
Jsou to snad bytosti obývající hranici horizontu událostí?
„Všechen personál ať okamžitě opustí sál číslo dvanáct. Opakuji,
všechen personál ať okamžitě opustí sál číslo dvanáct!“
Nikdy jsem o tohle nestál. Bylo to nevyhnutelné. Nebylo jiné volby. Byl
jsem jiný.
„Autorizační kód: atlas-1–2–1–3–8–9, zahajte odpočítávání na
můj povel. Hodně štěstí Eridie! Deset…“
Okusil jsem všechny slavné doby Země.
„Devět…“
Cestoval jsem časem a prostorem.
„Osm…“
Tolik smutku, zloby a neštěstí ukrývá prázdný vesmír.
„Sedm…“
Už necítím bolest. Neznám strach. Nedokáži milovat.
„Šest…“
Jsem prázdný.
„Pět…“
Všechno mě to opustilo kdesi po cestě, po níž jsem mohl kráčet pouze
já.
„Čtyři…“
Je to dar. Je to strašlivé prokletí.
„Tři…“
Ale s tím vším je konec. Dočkám se rozhřešení. Čeká mne poslední
úkol.
„Dva…“
Děti času se vracejí domů.
„Jedna…“
Přes čtyři tisíce let mé tělo nepoznamenal zub času.
„Červí díra vytvořena.“
Ale teď se vše změní. Přichází bouře…
12. 12. 2012 – Probuzení
12:12 EET, Káhira, Egypt
„Tohle nám ještě scházelo!“ postěžoval si Malik, když hleděl
přes zaprášené sklo výlohy do přelidněné ulice. Mladý Arab s nevolí
sledoval temné bouřkové mraky stahující se nad městem.
„Maliku, hodila by se mi tu malá pomoc,“ okřikla ho vysoká žena ve
středních letech. Měla tmavou pleť a protáhlý obličej jí rámovaly
černé rozpuštěné vlasy. Veliké kruhy pod očima, potrhaná bílá halenka
a špinavá šedivá sukně vypovídaly němé svědectví o mnoha probdělých
nocích.
„Tak slyšels, sakra?! Něco jsi mému bratrovi slíbil!“
Arab však ženu neposlouchal, otevřel dveře knihkupectví a vyšel ven na
ulici, oči přitom nespustil z oblohy.
„Na tohle nemáme čas,“ povzdechla si žena a rozběhla se za ním. Minula
prázdné povalené regály, na nichž kdysi ležely tucty knih, a vyběhla
z obchodu mezi halekající lid.
„Maliku, co to do tebe…?“ zarazila se a s nevěřícným pohledem
vzhlédla nad sebe.
„Prší!“
„Přímo leje, Kairo!“ ušklíbl se Malik a dál sledoval dění na obloze,
z níž na město padaly provazce vydatného deště.
„Ale-ale tohle je Káhira, pořádně tu nezapršelo už celé roky!“
Zvedl se prudký vítr, lidé na ulicích začali naříkat a vzpínat ruce
k nebesům. „Alláh nás ochraňuj!“ bylo slyšet z davu.
Oblaka podivně vířila a temněla, slunce pohaslo a nad městem zaburácel
hrom. Zablesklo se. V hrozivém úžasu přihlížejících sjel po obloze
proud bílého oslnivého světla a udeřil přímo doprostřed prašné ulice.
Země se otřásla. Malik a Kaira zavrávorali. Drtivý dopad vzedmul po celé
ulici mračna prachu doprovázená padajícími dlaždicemi.
„Maliku! Jsi v pořádku?!“ řvala z plných plic Kaira, aby
přehlušila vřískot a nářek lidí kolem sebe. Kvůli zvířenému prachu
bylo vidět sotva na pár kroků. „Maliku, kde jsi?“
„Jsem v pořádku!“ozval se Malik za jejími zády. „Co to bylo?“
„Nemám tušení, možná kulový blesk“ potřásla hlavou Kaira a rukama se
před sebou snažila rozehnat hnědý prach, který díky prudkému dešti
naštěstí rychle usedal
„Je tu až moc rušno,“ zamračil se Arab. „Pojď, naložíme zbylou
munici a mizíme odsud, než sem přijede hlídka.“
„Podívej!“ ukázala Kaira na malý kráter u protější strany ulice.
„Tam muselo dopadnout to světlo!“
Malik na nic nečekal a rozběhl se vstříc černému kouři, jenž z kráteru
vycházel. Kaira mu byla v patách. A nebyli jediní, kdo tak učinili. Po
chvíli se kolem místa dopadu tísnilo nespočet zvědavců. Kaira se mačkala
hned za Malikem u okraje kráteru a přes jeho rameno hleděla do temnoty,
jíž halil štiplavý kouř.
„Je to bomba!“ ozývalo se z davu. „Držte se zpátky, držte se
zpátky!“
„Nebuďte směšní!“ ušklíbl se Malik. „Kdyby to byla bomba, už jsme
všichni mrtví.“
„Možná jen nestačila vybuchnout! Je to past!“
Zablesklo se, kdesi nedaleko uhodil hrom.
„Všichni se uklidněte!“ řval na hysterický dav Malik. „Nesmíme
propadat panice, to přesně chtějí! Vraťte se do svých domovů a snažte se
dožít dalšího rána, slibuji vám, že brzy přijde pomoc!“
„A kdo jsi ty, že nám poroučíš!“ ozval se zbědovaný stařec, jehož
vrásčitá hlava byla ovinuta bílým šátkem.
„Kdo jsem já?!“ prskal mladý Arab. „Já jsem ten, kdo nasazuje život,
abyste vy všichni měli co jíst a pít! Jsem jedním ze Strážců, kteří se
noc co noc plíží tmou a brání vojskům Unie v pokoření tohoto města!
Ptej se sám sebe, starče, kdo krmí tvé děti! Jsem to já, anebo tvé
rozechvělé ruce?“
Stařec se kousl do rozpraskaného rtu a padl před Malikem na kolena.
„Odpusť hloupému Azírovi! Nevěděl jsem, kdo jsi! Ať požehná ti sám
Alláh za tvé dobrodiní!“
Ulicí náhle zavanul prudký vítr a rozehnal kouř halící místo dopadu.
„Maliku, tohle bys měl vidět!“ vydechla ohromeně Kaira a zatahala ho za
rukáv. Jako jedna z prvních totiž zpozorovala bezvládné tělo ležící na
mělkém dně kráteru.
Dav rázem ztichl a hysterické kvílení vystřídal vzrušený šepot
Výpary olizovaly mladého vysokého muže s bledou pletí, po níž se
kutálely krůpěje vody a se zasyčením dopadaly na rozpálené dno kráteru.
Kolem zavřených očí se mu táhly bílé pramínky vlasů potažené
jinovatkou. I přilnavý bílý kabát, dlouhý až na paty, byl pokryt
námrazou a malými rampouchy, jakoby muž proběhl neuvěřitelně krutým
mrazem. V dlaních pevně svíral nablýskaný kovový kufřík.
Kaira na muže hleděla s nevýslovným zaujetím, něco jí bylo na cizinci
povědomé. Jeho husté, vlnité vlasy byly zářivě bílé jako vlasy starce,
ačkoliv mu od pohledu nemohlo být více jak třicet let. Ležel na dně
doutnajícího kráteru s výrazem naprostého klidu, s nohama pokrčenýma a
s lehkým úsměvem na tváři.
„Myslím, že už jsem ho někde viděla,“ svěřila se potichu Malikovi,
který na muže koukal se stejným překvapením a zaujetím jako Kaira.
„Já také,“ přikývl Malik. „A vím kde,“ dodal, z náprsní kapsy
svého černého hábitu vyndal pečlivě složený papír a rozložil ho.
Kaira vydechla úžasem. Malik držel v ruce vyhlášku vojsk Unie, na níž
stálo: Subjekt 12, ozbrojený, velice nebezpečný. Pod tímto tučným
nápisem byla vytištěna stará, černobílá fotka mladého muže se zářivě
bílými vlasy ulíznutými k temeni hlavy. „Proboha! Vždyť to je on! Co-co
to znamená?“
„Problémy,“ zamračil se Malik a rozhlédl se kolem sebe. „Máš u sebe
vysílačku?“
„Je v autě, proč?“ otázala se Kaira.
„Budeme potřebovat posily.“
Dav propukl v naprosté šílenství. „To je on! Podívejte! To je ten, co ho
hledají! Je to ďábel, to on může za naše utrpení!“ volali lidé a
zběsile nad sebou mávali vyhláškou vojsk Unie.
Několik odvážlivců seskočilo na dno kráteru a chystalo se cizince vynést
k běsnícímu davu, když v tom vzduchem zazněl ohlušující výstřel.
Vše ihned utichlo. Malik držel před sebou pistoli a mířil jí na dva muže,
kteří se sápali po bezvládném tělu. „Příště už nebudu střílet do
vzduchu! Kairo, zkontroluj mu tep! A vy dva odtamtud vylezte! Pohyb!“
Žena seskočila do kráteru a prsty se opatrně dotkla cizincova krku. Jeho
pokožka byla jemná a velice studená, přitom se ale Kaiře podařilo najít
krční tepnu a nahmatat tep. „Je naživu!“
„Dobře,“ přikývl Malik a pomalu sestoupil do kráteru, oči přitom
nespustil z přihlížejícího davu. Přistoupil ke Kaiře, vtiskl jí do
rukou svou pistoli a pošeptal jí: „Chceš, abych se k tobě choval jako
k sobě rovnému? Tak si ji vezmi a namiř s ní do davu. Při prvních
známkách potíží… začni střílet!“
Kaira nejistě přikývla a třesoucíma se rukama pozvedla hlaveň proti
zástupům. Malik zatím opatrně zvedl ležícího cizince, omotal si jeho
levou ruku okolo ramen a začal ho vytahovat z kráteru. Kaira šla před ním
a pistolí přitom mířila na vystrašený dav, který se před nimi
rozestupoval a tvořil jim cestu.
„Nemáme v autě ještě naloženy všechny věci, nemůžeme teď odjet!“
šeptala Kaira Malikovi, zatímco se oba blížily k oprýskanému Fordu
pick-up, zaparkovanému na druhé straně ulice.
„Budeme muset!“ funěl Malik. „Jestli sis nevšimla, tak tihle lidé
nebudou čekat, až si v poklidu naložíme! Chtějí ho zlynčovat a pak vydat
Američanům! Sakra, ten jeho kufřík je ale těžkej!“
Arab měl pravdu. Dav začal křičet, nadávat a přestával se bát
roztřesené ženy, jež kolem sebe zmateně mávala pistolí.
„Maliku, tohle je náš poslední benzín!“
„K čertu s benzínem! Běž, sakra, běž!“
Dav pozbyl jakéhokoliv strachu a rozběhl se proti supícímu Malikovi.
V rukou rozlícených mužů se blyštily nože, děti házely po Kaiře kameny
a ženy a starci se z plných plic dožadovali spravedlnosti.
„Na co čekáš?! Tak střílej!“
Kaira držela prst na spoušti a rychle ustupovala k autu. Zbraní mířila do
davu přímo mezi děti a běsnící muže.
Malik rychle hodil bezvládného cizince na korbu auta a vrhl se po Kaiře, aby
ji vytrhl pistoli z rukou. „Nastartuj! Hned!“
„Omlouvám se, já-“
„Drž hubu a sedej za volant!“ zařval Malik, nabil zbraň a vystřelil.
Kaira rychle oběhla auto. Za jejími zády se ozvaly další hlasité
výstřely. Otevřela rozvrzané dveře a usadila se na sedadlo pro
řidiče.
Rozzuřený dav auto obklíčil. Malik se zbraní v ruce vyskočil na korbu a
znovu vystřelil po nejbližším útočníkovi – muž, jenž se právě
snažil vysoukat za ním, padl okamžitě k zemi.
Kaira vykřikla. Holohlavý stařec skočil na přední kapotu auta a svou holí
silně praštil do čelního skla. Vystrašená žena se snažila nastartovat,
ale motor nechtěl naskočit. Otočila klíčky znovu, opět bezvýsledně.
Ozval se další výstřel doprovázený úderem hromu.
Kameny bubnovaly o kapotu auta, které se začalo pohupovat ze strany na
stranu, jak do něj dav ze všech stran tlačil – okno po Kaiřině pravici
se rozlétlo a dovnitř se tlačily desítky rukou. Kaira se ohlédla přes
rameno a uviděla, jak Malik zápasí na korbě s několika muži ve snaze
ochránit všemi žádaného cizince. Zachvátila ji panika. Čísi ruka ji
neomalené chytla za vlasy a snažila se ji vytáhnout z auta. Kaira zařvala a
v nastalém zmatku se do ruky zahryzla – stisk okamžitě povolil. Kaira
znovu sešlápla spojku a otočila klíčky. Motorna potřetí konečně
naskočil.
„Tak na co čekáš?! Mám tě roztlačit?!“ zařval Malik, pažbou své
zbraně omráčil dalšího protivníka a shodil ho z auta zpět do davu.
Kaira spěšně zařadila rychlost, zadní náprava se s pískotem protočila
na mokré vozovce a auto vyrazilo kupředu proti dorážejícím zástupům,
přičemž ti, kteří zavčas neuhnuli, skončili pod jeho koly.
13:30 EET, Cambridgeská Univerzita, Anglie
„Dámy a pánové, je mi nesmírnou ctí zde přivítat jednoho
z nejlepších studentů a průkopníků, jaký kdy studoval na této
univerzitní půdě od dob Isaaca Newtona. Asi byste marně hledali vědní
obor, který by nebyl jeho prací ovlivněn. Prosím, přivítejte mého
dlouholetého přítele, držitele Nobelovy ceny, biologa, fyzika, úspěšného
podnikatele a především výborného matematika, sira Williama Camerona
Drakea!“
Za bouřlivého potlesku a oslnivé záře reflektorů vstoupil na podium
vysoký muž ve skvěle padnoucím černém obleku. S úsměvem na tváři
zamával do přeplněného sálu a vydal se k řečnickému pultu, kde už na
něj čekal samotný vicekancléř Cambridgeské univerzity. William Drake ho
přátelsky objal a vystřídal u mikrofonu.
„Děkuji, Alisone, ale domluvili jsme se jen na vynikajícím matematikovi, to
ostatní jsi říkat nemusel,“ vtipkoval William Drake.
Sálem to pobaveně zašumělo.
„Dámy a pánové,“ pokračoval s úsměvem, „vítám vás v tento
výjimečný den na tomto výjimečném místě! Když jsem se rozhodoval, kde
veřejnosti poprvé představím projekt NOSTRADAMUS, má volba padla okamžitě
na Cambridge, poněvadž právě tato jedinečná univerzita byla místem zrodu
mé budoucnosti – a je to právě budoucnost, o níž dneska budeme mluvit.
Než ale začneme, rád bych připomněl, že širokému publiku ani tisku není
povoleno zde používat jakoukoliv nahrávací a záznamovou techniku.
Děkuji.“
Drake si prohrábl nakrátko střižené, prošedivělé vlasy a přitiskl si
kulaté obroučky svých brýlí blíže k očím, poté dal zdviženou rukou
osvětlovači znamení, načež sál okamžitě potemněl.
„Už Pythagoras věřil, že vesmír je složen z čísel. A měl pravdu!
Čísla jdou ruku v ruce s lidským pokrokem, vyskytují se v každém
aspektu života na této planetě, numerická moudrost vždy existovala
nezávisle na civilizacích, mýtech a folklóru, politických zřízeních či
náboženství. Dalo by se říci, že čísla a počty jsou a vždy byly oním
prvotním jazykem, jazykem babylonským, chcete-li.“
Za Hughsovými zády se rozevřela opona a objevilo se bílé plátno, na němž
se začaly promítat matematické a geometrické obrazce.
„Snad každý známe ten slavný příběh o Babylonské věži, jíž se
bál sám Bůh a proto na lidstvo seslal strašlivou pohromu v podobě zmatení
společného jazyka. Co nám ale uniká, je význam tohoto sdělení, neboť si
musíme uvědomit, že oním prapůvodním univerzálním jazykem celého
lidstva, neřku-li vesmíru, mohlo být jenom a pouze číslo a jeho
vyjádření! A jelikož číslo je neměnné a jeho hodnota nemůže být
zpochybněna, jediné, co může být zapomenuto či zmateno, je jeho význam a
způsob, jakým na něj nahlížíme. Dámy a pánové, tohle je velice
důležitý objev! Pokud se totiž ve svých závěrech nemýlím, tak jsme již
před mnoha tisíci lety ztratili pojem o pravém významu čísel a tudíž
o smyslu naší existence!“
Sál ovládlo hrobové ticho, rušené jen nechápavým mlaskáním a
pokašláváním.
„Dámy a pánové, prosím, nechte mne mou domněnku vysvětlit a obhájit.
Dnes čísla spojujeme s činnostmi jako je bankovnictví, metronomie či
katalogizace, přičemž nám naprosto uniká pravý význam numerických sil a
jejich projevů. Pokud totiž budeme postupovat napříč historií, zjistíme,
že čím hlouběji v minulosti po číslech pátráme, tím má numerická
moudrost větší a důležitější význam. Ty nejstarší nám známé
civilizace totiž nevnímaly číslo jako pouhý projev hodnoty nebo míry, ve
Starém Egyptě či v Babylóně se čísla spojovala s bohy a se samotným
písmem, propůjčoval se jim posvátný význam, dle vybraných čísel se
stavěly dokonce svatyně, aby tak bylo učiněno zadost kosmickému řádu a
harmonii.
Ptal jsem se sám sebe: Proč? Proč čísla najdeme v každém aspektu našeho
života, v přírodních silách, ve vesmíru, dokonce v nás samých? Jak
vysvětlíme, že slavný zlatý řez, číselně vyjádřen jako 1:1,618033989,
se nachází jak v proporcích lidského těla, v rytmu srdečního tepu,
v poměru výšky šroubovice DNA k jejímu průměru, tak i ve tvářích
nejkrásnějších žen světa, v hudbě, v rozměrech rámů našich
televizí, v ulitách měkkýšů či v budově OSN nebo v uspořádání
okvětních lístků růží? Zlatý řez je nám matematikům znám také jako
číslo fí, někteří ho dokonce nazývají pro jeho všudypřítomnost
číslem božím. Dámy a pánové, mohu vás ujistit, že pokud Bůh existuje,
tak k nám promlouvá právě binární, decimální a hexadecimální
číselnou soustavou. Proto je hledání pravého významu čísel především
hledáním pravdy o nás samých – odkud jsme přišli, co jsme a kam
směřujeme. A je mi velkou ctí dnes prohlásit, že na všechny tyto otázky
budeme mít již brzy odpověď! Dovolte mi představit projekt
NOSTRADAMUS!“
Sálem zazněla ohlušující znělka a za bouřlivého potlesku se na
promítacím plátně objevila počítačová prezentace.
„Projekt NOSTRADAMUS,“ pokračoval Drake, „byl od začátku 90. let
tajně vyvíjen na půdě bývalých Spojených států a dnes patří mezi
nejlépe financované projekty Severoamerické unie. Jedná se o důmyslný
počítačový program, jehož primárním cílem je hledat význam a syntaxe
mezi čísly a určovat důležité letopočty v naší budoucí historii. Už
před víc než sedmnácti lety NOSTRADAMUS úspěšně předpověděl slavná
data, jakými bylo 11. 9. 2001, kdy byl podniknut útok na Světové obchodní
centrum, dále také správně určil 3. 11. 2010, což, jak všichni zde
dobře víme, je datum vzniku Severoamerické unie, kdy došlo k sjednocení
Kanady, USA a Mexika, dokonce správně vypočetl i začátek války mezi
Čínou a Ruskem. Nějaké otázky?“
V tu chvíli v sále propukla vřava a každý z novinářů se sápal po
vyčleněných mikrofonech, aby si mohl uzmout slovo.
„Marcy Flatcherová, Washington Post. Doktore Drakeu, nechce se mi věřit,
že by vláda jakékoliv země propůjčila peníze daňových poplatníků na
vytvoření jakéhosi pochybného programu, který dokáže z čísel hádat
budoucnost. Promiňte mi, ale jediný rozdíl mezi vaším projektem a
cikánskou kartářkou je ten, že kartářka si za svou službu nemarkuje
milióny amero.“
„A vaše otázka?“ zeptal se pohotově Drake, aniž by na sobě dal znát
sebemenší rozezlení.
„Ráda bych tedy věděla, co ten váš program tvoří a jak funguje, když
tvrdíte, že je to tak převratný objev.“
„Dobře. Jádro programu se skládá z algoritmů, které-“ Drake se
zarazil a na jeho tváři se objevil potutelný úsměv. „Anebo víte co? Ať
vám to vysvětlí on sám!“
Lesklý kruhový podstavec, jenž do té doby ležel nepovšimnut uprostřed
pódia, se rozzářil bleděmodrým světlem. Přihlížejícím novinářům
spadla údivem brada – oslnivě se zablesklo a přímo nad podstavcem se
zhmotnila zářící modrá postava. Nikdo z publika nemohl přesněji určit,
jestli to byl muž, či žena, postava totiž nenabyla přesnějších tvarů,
jako by byla pouhou siluetou, stínem mihotajícím se v namodralém
světle.
„Alexi, vítej!“
„Dobré odpoledne, doktore Drakeu,“ odpověděl modrý přízrak. Jeho
mladý mužský hlas byl klidný a smířlivý.
„Dámy a pánové, tohle je Alex, pokročilá umělá inteligence, která je
nedílnou součástí obslužného rozhraní NOSTRADAMA. Prosím, omluvte jeho
podobu, holografická projekce je stále v rané fázi vývoje.
„Je slunečno, doktore Drakeu?“
„To nevím, Alexi, jsme v uzavřeném sálu a žádné okna tu nejsou. Dámy
a pánové, abych vám to vysvětlil, my sice Alexe vidíme pomocí
holografického projektoru, ale on nás vidět nemůže, neboť je stále
fyzicky přítomen v Novém Mexiku, kde je NOSTRADAMUS vyvíjen. Alex nás
může pouze slyšet, dá se říci, že je to vlastně takový interaktivní
telefonát. Alexi, mohl bys mi prosím ulehčit práci a publiku se
představit?“
„Potvrzuji, doktore Drakeu. Jsem prototyp pokročilé umělé inteligence typu
3, kódové označení: ARIN983121, vyroben roku 2010 doktorem Eduardem Statzem
a Williamem Drakem. Jsem součástí programu NOSTRADAMUS od roku 2011 a
řídím jeho veškeré vstupní a výstupní funkce.“
„Slyšíte, dámy a pánové?“ vzal si slovo Drake. „Alex je nejenom
součástí NOSTRADAMA, ale do značné míry je NOSTRADAMUS on sám! Nerad
bych, kdybyste pojali podezření, že tohle vše je pouze nahrané a proto teď
jakékoliv otázky ohledně NOSTRADAMA směřujte tady na Alexe. Jen vás
upozorňuji, že každá vaše otázka musí začínat jeho jménem, jinak na
vás Alex nebude reagovat. Prosím, máte slovo, dámy a pánové!“
„David Gromley, New York Times. Alexi, můžeš nám popsat, jak NOSTRADAMUS
vlastně funguje?“
„Potvrzuji, Davide Gromley z New York Times,“ odpověděl Alex.
„NOSTRADAMUS je navržen tak, aby vyhledával sindex. Je tvořen třemi
subjekty: jádrem programu, obslužným rozhraním, databázovou sekcí. Jádro
programu obsahuje speciální algoritmy a vzorce, podle nichž se hledá sindex,
obslužné rozhraní zajišťuje vstupní a výstupní funkce, databázová
sekce obsahuje veškerá data nutná k nalezení sindexu.“
„Alexi, co je to sindex?“ zeptal se další dychtivý novinář.
„Sindex je zkratka pro symbolic index, toto pojmenování zavedl doktor Drake
ve své diplomové práci pro shodnou konstantu vyjadřující spřízněné
jevy.“
Publikum nechápavě mlčelo.
„Zde si na chvíli vezmu slovo,“ usmál se Drake. „Jak už jsem zde
zmínil, vše kolem nás lze vyjádřit čísly, je tedy zcela zřejmé, že
některá místa, osoby či jevy mohou mít stejné číselné vyjádření.
A to je přesně to, co NOSTRADAMUS hledá a vyhodnocuje, například smutné
datum 11. září 2001 má sindex 11. Alexi, můžeš publiku vysvětlit
vztah mezi sindexem 11 a 11. zářím?“
„Potvrzuji, doktore Drakeu. Vyhodnocuji sindex 11… prosím vyčkejte…
sindex 11 vyhodnocen: New York byl 11. státem připojeným k Unii. Ostrov
Manhattan byl objeven 11. září 1609. Po 11. září zbývá 111 dní do
konce roku, 11. září je 254. den v roce – součet všech tří čísel
je roven 11. Poměr pater obou věží Světového obchodního centra je roven
110 ku 110. Let 11 byl letadlem, které narazilo do Světového obchodního
centra jako první. Let 11 měl na palubě 11 členů posádky, 11. minuta
11. celovečerního filmu Bruce-“
„Alexi, děkuji, to stačí,“ usmál se vítězoslavně Drake a prohlédl si
ohromené výrazy novinářů pod sebou.
„Potvrzuji, doktore Drakeu, zbývá 2126 vyhodnocení ohledně sindexu
11.“
„Dámy a pánové, jak jste teď mohli slyšet, čísla jsou všude kolem nás
a NOSTRADAMUS je hledá napříč internetem, soukromými databankami,
informačními sítěmi a elektronickými knihovnami a následně je vyhodnotí
a zpracuje do sindexů, ukazujících na velmi významné data a události
naší minulosti, přítomnosti a hlavně budoucnosti. A zde máte důkaz,
přímo před sebou! Tajemství sindexu 11 NOSTRADAMUS rozluštil pět let
před teroristickými útoky na Světové obchodní centrum!“
„Znovu Marcy Flatcherová, Washington Post. Doktore Drakeu, pokud jste
věděli o 11. září, proč vláda nepodnikla příslušné kroky, aby tomu
zabránila?“
„Slečno Fletcherová, NOSTRADAMUS neumí předpovědětm jak nebo co se
přesně stane. Už vidíte ten rozdíl mezi kartářkou a počítačovým
programem? Sindex ukáže na příslušné datum a místo události, BUM, to je
vše, občas se snažíme vyvodit další závěry ze vztahů jednotlivých
vyhodnocení, ale většinou to nikam nevede.“
„Neodpověděl jste mi na otázku, doktore Drakeu.“
„Tehdejší bývalá vláda Spojených států podnikla veškeré kroky
k tomu, aby předešla čemukoliv nečekanému toho osudného dne. Obranný
vzdušný systém NORAD byl v plné pohotovosti, probíhala různá bojová
cvičení, jak ve vzduchu, tak na zemi, dokonce jsme varovali majitele
Světového obchodního centra, Larryho Silversteena, a ten si nechal krátce
před útoky celý komplex připojistit!“
„A proč nebyly v onen den budovy evakuovány?“ zeptala se pohotově
novinářka.
„Mluvíme tady o evakuaci Světového obchodního centra na základě jednoho
data s neurčitým výsledkem!“ bránil se sveřepě Drake. „Nevěděli
jsme, jestli se stane něco zlého či jestli dojde k nějaké významné
události, měli jsme jen datum a místo! Samozřejmě toto řešení bylo
navrhnuto, ale vyšší místa jej smetla ze stolu.“
„Těmi vyššími místy myslíte prezidenta Bushe?“
„K tomu se nemohu a nechci vyjadřovat, slečno Flatcherová!“
„John Finion, Wall Street Journal, rád bych ještě položil otázku Alexovi,
pokud je to možné.“
„Samozřejmě, pane Finione, jen se ptejte, jak je libo!“
„Ehm…Alexi…“
„Potvrzuji…“
„Ehm, Alexi, jaké je nejbližší datum, které jsi předpověděl?“
„Nejbližší datum se shodným sindexem 12 je: 21. 12. 2012,“
odpověděl nevzrušeně Alex.
Z Drakeovy tváře okamžitě vymizel povýšený úsměv.
Mezi novináři propuklo hotové šílenství, tlačili se co nejblíže
k podiu, šlapali po sobě, vytrhávali si navzájem mikrofony a ve všem tom
zmatku zasypávali Wiliama Drakee lavinami otázek.
„Má to datum co dočinění s údajným otevřením evropské fronty?“
„To nemohu nijak komentovat.“
„Doktore Drakeu, má to snad znamenat, že za devět dní vypukne třetí
světová válka v plném rozsahu?“
„Bez komentáře.“ „Doktore, není… pusťte mě… není tohle datum
údajný konec mayského kalendáře?“
„Ano, máte pravdu, jenže-“
„Chcete říci, že máme očekávat konec světa?“
„To jsem neřekl, je hloupé se-“ „Doktore, hodlá Rusko ve své
bezvýchodné situaci zaútočit na Čínu jadernými zbraněmi a vyvolat
nukleární holocaust? Doktore Drakeu, odpovězte!“
V headsetu Williama Drakea, jenž měl zavěšený za pravým uchem, zapraskalo
a vzápětí se ozval naléhavý ženský hlas. „Wille, máš tu vzkaz!“
Drake se otočil zády k dorážejícím masám a přitiskl si mikrofon
k ústům. „Mám teď trochu napilno, jestli sis nevšimla. A můžeš mi
sakra vysvětlit, jak je možné, že Alex si tu mluví o subjektu 12?! Kdo
nahrával do NOSTRADAMA direktivy k této prezentaci?“
„Myslím, že, Broyles.“
„Co, prosím?!“ řval do mikrofonu Drake, neboť novináři se proměnili ve
skandující dav a jejich nezodpovězené otázky byly stále hlasitější a
dotíravější.
„Nech to teď plavat, Wille, volali z-“
„Už jsem řekl, že nemám-“
„Byl to Pentagon, Wille! Je tady, subjekt 12 je tady! Před hodinou zachytili
obrovský nárůst Hawkingova záření nad Káhirou. Prší tam, Wille, hotová
průtrž mračen!“
Na Drakeově tváři se objevil široký úsměv. „Konečně nějaké dobré
zprávy! Kdy odlétám?“
„Za dvě hodiny. Na Heathrow pro tebe bude přistaveno soukromé
letadlo.“
„Dobře, sežeň mi auto, ať je před univerzitou do patnácti minut.“
„A co konference?“
„Postarej se o to. Sežeň Broylese, Parkerovou nebo nějakého
břichomluvce, je mi to fuk, hlavně ty lidi uklidněte, tohle se nemělo
stát!“
Drake se otočil zpět k pokřikujícímu publiku a na tváři vykouzlil
další ze svých vstřícných úsměvů. „Dámy a pánové, prosím,
uklidněte se!“
14:07 EET, Al-Matariya, Káhira
Světlo na konci tunelu. Zrychlený tep, horko po celém těle, pot, spěch,
světlo na konci tunelu, výdech, nádech, palčivá bolest v rameni, světlo,
únava, písek v botách, světlo na konci tunelu, tma, světlo, světlo…
světlo bylo to jediné, na co Jafar právě myslel. Nerad doručoval zprávy do
Hnízda, pokaždé si připadal jako v obrovském mraveništi, kde se místo
hmyzu plížily krysy a odporný zápach z blízké kanalizace. Chodby tu byly
úzké a velice nízké, mnohdy bylo zapotřebí se plazit, jindy tápat
v naprosté tmě, protože ve Hnízdě bylo jen málo elektrických zářivek,
a tak světlo do podzemních prostor vrhaly jen ohně uvnitř barelů důmyslně
rozmístěných na klíčová místa a shromaždiště.
Běžel tunelem, jehož konec se nořil do mihotavé záře plamenů. Už se mu
nedostávalo sil, ale nemohl si odpočinout, nemohl, dokud nevyřídí zprávu,
bylo to až moc důležité, už byl blízko, velice blízko, teď se nesměl
zastavit. Vypotácel se z tunelu, který ústil do obrovského kruhového
sálu. Pokaždé, když sem Jafar zavítal, neopomněl se podivit nad velikostí
díla starých Egypťanů. Všechny tunely, chodby a místnosti ústily právě
zde. Do skály vytesaný strop podpíralo dvanáct ohromných sloupů, jejichž
povrch byl pokryt rytinami hieroglyfů a omšelými malbami vyprávějícími
o důležitém významu tohoto místa. Avšak v těchto krutých dobách
neměl nikdo čas ani pomyšlení se zabývat historií a dávnými mystérii,
tudíž se sál využíval převážně ke skladovacím účelům. Mezi
masivními sloupy se tísnilo bezpočet aut, beden se zbraněmi a municí, na
studené zemi tu přežívalo velké množství uprchlíků a lidí bez domova,
ukrývajících se před hrůzami, jež se odehrávaly kdesi na povrchu nad
jejich hlavami.
Strážci tomuto místu přezdívali Shromaždiště, Jafar si pro něj našel
vlastní pojmenování: Očistec. Pokaždé, když sem vstoupil, viděl jen
bídu a utrpení těch, co ve své bláhovosti čekali na vysvobození, na
vykoupení z pekla, kterým se stal svět nahoře.
„Jafare, příteli!“ vítal ho jeden z mnoha ozbrojených Arabů, kteří
na Shromaždišti udržovali pořádek. „Jaké jsou zprávy shora?“
„Kde je Kasam?“
„Měl by být v Ústředí. Tak co je nového?“
„Na tohle nemám čas!“ odbyl ho Jafar a rozběhl se na druhý konec sálu
k širokému schodišti, spojující Shromaždiště s obrovským vchodem do
podzemního chrámu.
Jafarovi velice připomínal chrám boha Hora v Edfu, kde před mnoha lety
působil jako turistický průvodce. Mezi prastarými zdmi se ale už dávno
neprovozovaly náboženské obřady, nyní byla tato monumentální stavba
s mnoha místnostmi a sály využívána jako hlavní ústředí pro všechny
operace odehrávající se na povrchu.
Jafar chvatně vyběhl schody a vstoupil do temnot chrámu. Byla tu zima a
vlhko. Rychlým krokem prošel vstupní halou, která byla chabě osvětlena
poblikávající elektrickou žárovkou. Ústředí bylo jediné místo
využívající elektrický proud, jenž pocházel z benzínových generátorů
pečlivě ukrytých hluboko v podzemních prostorách chrámu. Jafar uslyšel
hlasy, minul další sál, kde se právě skupina Arabů snažila zprovoznit
rádiové spojení, a zabočil do úzké chodby, jejíž konec střežil
plísní porostlý obelisk. V jeho stínu se bavili dva vysocí muži.
Stařec s hlavou obvázanou bílým šátkem se jmenoval Abd’El Hakim Awyan,
ale Jafar mu, stejně jako všichni ostatní, říkával zkrátka Hakim.
Prošedivělý plnovous starci splýval po šedém hábitu a v žilnatých
rukách držel hůl, o kterou se při chůzi opíral. Urostlý muž, s nímž
Hakim rozmlouval, nebyl nikdo jiný, než sám Kasam, vůdce Strážců a hrdina
mnoha káhirských příběhů. Zjizvenou tvář měl porostlou řídkým
strništěm, nad tlustým obočím a vysokým čelem mu vyrůstaly dlouhé
černé vlasy sahající po ramena. Oděn byl do zablácené červené bundy, na
jejíchž rukávech byl vyšit znak hokejového klubu Red Wings.
„Jdeš jako na zavolanou!“ přikývl Kasam. Jeho hrdelní hlas se mezi
chrámovými zdmi rozléhal do ztracena. „Potřebuji-“
„Pane… heh, obávám se, že nesu špatné zprávy,“ vyhrkl Jafar,
snažíc se popadnout dech.
„Co se zas stalo?“
„Nahoře vypukl úplný chaos, město je vzhůru nohama… heh
…ulice… ulice jsou plné Američanů, prohledávají každý dům, každou
skrýš a vaše… vaše sestra…“
„Co je s Kairou?! Mluv!“ „Tohle jsme zachytili tak před půl hodinou,“
Jafar vytáhl z kapsy svého kabátu přenosný magnetofon a pustil pásku
s příslušným záznamem: „…vysílám… na
vše…frek…ncích…došel…benzí…jsme…pronásle…pomozte…Malik…zraněný…máme…v bezvědomí…slyší
mě někdo…tady Kaira…ne…pozor…AU……“
„Dál už je to jen šum, než jsme stačili odpovědět, spojení se
ukončilo,“ dodal Jafar.
Hakim se zamračil a potřásl hlavou.
„Musíme okamžitě jednat!“ přemítal horečně Kasam. „Jafare, ty běž
zpátky na Shromaždiště, řekni všem skupinám, ať se okamžitě přesunou
do tunelů na jihu, musí odlákat pozornost Američanů, aby zbylé jednotky na
povrchu mohli ustoupit a vzít s sebou co nejvíce zásob!
„Ano, pane!“ „Já si vezmu na starosti zbylé muže z Ústředí a
vydáme se najít Kairu a Malika, je tu stále šance, že se jim podařilo
uniknout do podzemí!“
„Ale, Kasame-“
„O tomhle se odmítám bavit, mistře Hakime, jdu zachránit svou setru! Vy
uvědomte Larkina, ať se připraví na velký příjem raněných.“
Hakim se beze slova otočil a zmizel v postraní chodbě.
„Počkej, Jafare! Než odejdeš, potřebu-“
„Doktora! Doktora!“ Hnízdem se rozlehl ženský hlas.
„Kaira!“ vydechl ohromený Kasam.
„Přichází to ze Shromaždiště!“ napínal uši Jafar.
„Dojdi pro Larkina! Hned!“ přikázal mu Kasam a rozběhl se vstříc
útrpnému křiku.
Hnal se chodbou jako smyslu zbavený, přeskočil hromadu sutin, zahnul za roh a
proběhl širokou dvoranou ústící ve vstupní hale.
Shromaždiště bylo plné halasu a muži se sbíhali k ústí jednoho
z jižních tunelů vedoucích na povrch. Kasam seběhl schody a hnal se tam,
kam všichni ostatní.
„Kairo!“ volal. „Jsi v pořádku?! Kairo!“
„Kasame!“ Z davu vyběhla Kaira a vřítila se mu do náručí.
„Před chvílí jsem se dozvěděl, že jsi zmizela,“ drmolil Kasam,
zatímco objímal svou sestru, div ji ve svých pažích neumačkal.
„Nevěděl jsem…nevěděl jsem, co-“
„To je pořádku, bratříčku!“
„Můj bože, jsi zraněná?!“ při pohledu na sestřinu zakrvavenou halenku
Kasalovi přeběhl mráz po zádech.
„To je Malikova krev, potřebuje doktora.“
„Marley je už na cestě sem, co se tam nahoře sakra stalo?“
„Podívej se sám!“ řekla Kaira, vzala bratra za ruku a společně se davem
prodrali k dvojici mužů, jež seděli opřeni o stěnu tunelu. Cizinec se
zářivě bílými vlasy stále nejevil žádné známky vědomí. Malik seděl
vedle něho a těžce oddechoval. Z přeraženého nosu mu tekla krev, levou
tvář mu hyzdilo několik sečných ran a v pravém rameni měl zabodnutý
hliněný střep.
„Doktor tu bude co nevidět, vydrž!“ konejšil ho Kasam, zatímco mu
podával láhev s pitnou vodou.
„Není to tak zlé, jak to vypadá!“ ušklíbl se Malik. „Raději
zkontrolujte jeho, od té doby, co jsme ho našli, je pořád
v bezvědomí.“
„Kdo je ten muž? Co se tam nahoře stalo?“
Kaira svému bratrovi podala vyhlášku s černobílou fotografií. „To
kvůli němu jsou teď ulice plné Američanů. Je na něj vypsána odměna,
pamatuješ?“
Kasam vzal do rukou pomačkaný dokument a bedlivě si fotku prohlédl. Velmi
dobře si na ni pamatoval, právě tahle vyhláška se objevila po celém
městě v den, kdy to všechno začalo.
„Máte alespoň tušení, kdo to je?“
Kaira zavrtěla hlavou.
„Nemám páru, ale doufám, že je to někdo zatraceně důležitej, když
jsem za něj musel nastavit krk!“ odvětil Malik a ke krvácejícímu nosu si
přiložil kus otřepané látky. „Našli jsme ho na ulici, prostě se tam
objevil. Vyklízeli jsme Al Diwan, když začalo pršet…pak
zahřmělo…vyběhli jsme ven…obloha jakoby se na chvíli roztrhla a-“
„A potom přímo před nás spadlo to bílé světlo,“ přikývla
Kaira.
„Mlč, ženská!“ okřikl ji Malik. „Kasame, všichni Američané jsou
v ulicích a hledají ho! Teď je ta správná doba udeřit! Máme je na
stříbrném podnose!“
„Ne, Maliku! Kolikrát se o tom ještě spolu budeme bavit?! Nehodlám
riskovat životy tisíců lidí, které jsou na naši pomoci závislí, abych
ukojil tvou touhu po krvi!“
„Korán jasně říká-“
„Alláh nám nepomůže vyhrát nad desetinásobnou přesilou!“
„Ani nevíš, jak moc se mýlíš!“
„Řekl jsem ne! A ještě jednou na mou sestru zvýšíš hlas, budu já
tím, kdo zatouží po krvi. Rozuměl jsi?!“
Malik mlčel.
„Rozuměl jsi?! Odpověz!“
„Ano…pane,“ ušklíbl se Arab.
„Uhněte, pozor, tak sakra z cesty!“ Davem se prodíral podsaditý zrzavý
chlapík s kulatými brýlemi na bachratém nose. Na jeho shrbená záda
dýchal uřícený Jafar a nesl mu v pravé ruce kožený doktorský
kufřík.
„Mám tam na stole muže s rozdrceným kolenem! To musíte vytuhnout zrovna
na druhém konci Hnízda?!“ řval podrážděný Larkin s nepřesvědčivým
arabským přízvukem. „Můžeš chodit?“
Malik si namísto odpovědi znechuceně odplivl.
„Dojdi si hned na ošetřovnu, tady tě to kuchyňské harampádí z ramene
tahat nebudu. Vy tam!“ hvízdl na ozbrojence postávajícího nedaleko ústí
tunelu. „Hejbni sebou a dohlédni na to, aby tam v pořádku dorazil! Tak, a
co tenhle druhý koloušek?!“
„Nevíme, když jsme ho našli, byl už v bezvědomí,“ odpověděla
pohotově Kaira.
„Bože, jen ať to není další dehydratace, máme tu už víc krve než
pitný vody!“ zavrčel Larkin, když k cizinci poklekal. „Proč je, sakra,
celej mokrej?“
„Myslím-myslím, že roztála ta námraza, kterou byl pokrytý! Když jsme ho
našli, byl promrzlý na kost.“
„Zopakuj mi to, děvenko?! Venku je přes třicet stupňů, a pokud jste ho
nevytáhli rovnou z mrazáku, tak pochybuju, že-“ Larkin se zarazil a
prohlédl si cizincovy prsty na levé ruce. „Stopy po omrzlinách, oteklé
zápěstí…“ mumlal si pro sebe. „Co tep? Ach, to je divné… Maliku,
podej mi stetoskop, je v přední kapse kufru! Jo a vyndej hned
i teploměr!“
„Seamusi?“ vyzvídal netrpělivý Kasam, jemuž přes rameno koukali desítky zvědavců. „Co s ním teda je?“
Larkin vstal od svého pacienta a stetoskop si zavěsil za svůj tučný krk. „Mně to hlava nebere. Tenhle klikař prodělal těžkou hypotermii.“
„Myslíš podchlazení?“
„Jo, ať už přišel odkudkoliv, Santa tam na sněhu rozhodně nešetří.“
„Jak je na tom?“
„Překvapivě dobře, což mě děsí. Tep by měl být slabý, dech skoro neznatelný, jenže opak je pravdou! Jeho tělo se s tím vypořádává setsakramensky dobře, po omrzlinách zbylo pouze několik zarudlých skvrn, otok rychle ustupuje a co se týče tělesné teploty, tak tu má dokonce mírně zvýšenou! Z lékařského hlediska je z nejhoršího rozhodně venku, ačkoliv bych si ho rád nechal na pozoro-“
„Můžeš ho přivést k vědomí?“
„Myslím, že jo, ale raději bych počkal, až-“
„Nemáme čas,“ odvětil Kasam. „Káhira je vzhůru nohama a já potřebuju vědět proč! Můžeš mu něco dát, aby se hned probudil?“
„Škoda adrenalinu,“ ohrnul ret Larkin. „Správně mířená facka by měla bohatě stačit. Dělej si, co chceš, musím se jít připravit na příjem raněných!“
Kasam doktorovi pokynul na pozdrav a otočil se k Jafarovi. „Víš, co máš dělat. Svolej muže a pomozte lidem nahoře.“
„A-jal!“ přikývl Arab a zmizel v nejbližším tunelu.
„Kalife, Falime, a vy dva!“ ukázal Kasam na dvojici ozbrojenců, kteří doposud udržovali zvědavý dav v dostatečné vzdálenosti od ležícího cizince. „Opatrně ho zvedněte a pojďte za mnou!“
„Kam s ním jdeš?“ vyzvídala Kaira.
„Do vyslýchací místnosti, pokusím se zjistit, co ví.“
„Půjdu s tebou!“
„Ne, pro tebe mám jiný úkol. Běž do ústředí a najdi mistra Hakima, pověz mu o všem, co se dnes událo, a řekni mu, že za ním potom přijdu, ať mne očekává.“
„Dobře, ale slib mi, že mi pak všechno povíš!
„Slibuji,“ usmál se Kasam a pohladil svou sestru po zaprášených vlasech. „Měl jsem o tebe takový strach!“
„Já ho měla také!“ zamračila se Kaira. „Jo, a abych nezapomněla, tohle měl u sebe.“ Podala svému bratrovi stříbrný kufřík. Nevím, co v něm je, ale je zatraceně těžkej!“
„Díky, Kairo, podíváme se na to.“
„Tak hodně štěstí!“
16:02 EET, Al-Matariya, Hnízdo
Vyslýchací místnost byla temná a vlhká. Na stropě slabě poblikávala
žárovka, zatímco v rohu na podlaze si zbudovaly hnízdo obrovské
vřeštící krysy. Uprostřed místnosti stála zrezivělá kovová židle a
naproti ní dřevěný stůl, jehož hnijící nohy se neustále drolily a
poskytovaly tak krysám materiál pro stavbu jejich doupat.
„Posaďte ho a svažte mu ruce,“ zavelel Kasam.
Oba muži cizince usadila na kovovou židli, pevně mu svázali ruce koženým
popruhem a poté ho z obou stran obklíčili.
Kasam položil kufřík na prožranou desku stolu. „Falime, prohledej ho,
jestli u sebe ještě něco nemá!“
Postarší Arab se vrhl na cizince a začal mu horečně prohledávat bílý
kabát, přičemž zajel rukou do všech kapes jeho svršků, kde posléze
nahmatal podlouhlý válcovitý předmět.
„Našel jsi něco?“
Falim přikývl a hodil předmět Kasamovi, který si ho v mihotavém světle
žárovky bedlivě prohlédl. Vypadalo to jako kovová rukojeť s mnoha
tlačítky a spínači.
„Dej pozor, mohla by to být zbraň,“ zamračil se Falim.
„Možná to není zbraň, ale klíč k otevření toho kufříku,“
přemýšlel nahlas Kasam. „Nevidím tu žádné zavírání, žádný zámek
na heslo nebo na číselný kód, prostě nic! Možná…“ pomalu přiložil
kovovou rukojeť ke kufříku a dal svůj palec na jedno z mnoha
tlačítek.
„To bych být vámi nedělal!“ ozval se temný, chraplavý hlas. „Pokud si
dobře vzpomínám, poslední nešťastník, kdo ten kufřík otevřel, byla
dívka jménem Pandora.“
Kasam sebou trhl a vzhlédl k židli naproti němu. Cizinec byl vzhůru. Na
jeho tváři se zračil pobavený úsměv.
Falim i ostatní Arabové na něho okamžitě namířili své zbraně.
„Jsem v rozpacích, pánové!“ ušklíbl se cizinec. „Víte, teď opravdu
nevím, jestli na mě míříte zbraně proto, že o mně nic nevíte, nebo
proto, že o mně víte všechno! Co takhle se vzájemně představit,
hm?“
„A začneme u tvého jména!“ řekl pevně Kasam.
„Já mám mnoho jmen. Říkali mi Eridias, Jahve, Hermes Trismegistos, Merlin,
Nicolas Flamel, Archanděl Gabriel, stačí si vybrat!“
Kasam kývl hlavou. „Falime?“
Arab okamžitě pochopil a udeřil cizince pažbou své pušky.
„Nehraj si se mnou,“ zavrčel Kasam. „Ty krysy tu nehnízdí jen tak pro
nic za nic!“
„Ó, já mám rád krysy, ale teď vážně… můžeš mi říkat Eridias,
tohle jméno mám nejradši.“
Kasam si sáhnul za opasek, odkud vytáhl dlouhý nůž. Prstem přejel po
nablýskaném ostří, odsunul stůl a přistoupil k cizinci tak blízko, že
oba téměř cítili dech toho druhého.
„Dobře, Eridie,“ pravil Kasam, jakmile mu přiložil nůž ke krční
tepně. „Teď si budeme chvíli povídat o tom, kdo doopravdy jsi a co tu
chceš, protože spousta lidí tu po tobě očividně baží!“ Kasam
z náprsní kapsy vytáhl vyhlášku vojsk Unie.
„Hmm,“ zamračil se Eridias. „Ulíznutá patka mi nikdy neslušela, ale
v třicátých letech to byl velký-“
Falim se rozmáchl a znovu Eridia praštil pažbou do hlavy. Cizinec neprojevil
ani náznak bolesti, jen se předklonil a odplivl si.
„Řekni mi, proč na tebe Američané vypsali odměnu?“ pokračoval
Kasam.
„Asi se mě bojí.“
„Proč by se tě měli bát?“
“Jsem pokrevní bratr Chucka Norrise?“
„Špatná odpověď!“ ušklíbl se Kasam a zabodl nůž do jeho stehna.
Tentokrát již Eridias sykl bolestí, přičemž jeho pobavený výraz se mu
z obličeje ihned vytratil. Kasam spěšně vytáhl svůj nůž z čerstvé
rány a otřel si zakrvavenou čepel o Eridiův bílý kabát.
„Shodneme se, že teď budeš dozajista potřebovat obvazy a řádnou
dezinfekci, jak rychle je ale dostaneš, to záleží jenom a pouze na
tobě.“
„Na tohle nemám čas!“ Eridias se zhluboka nadechl. Oba Arabové, kteří
na něj doposud mířili puškami, byly jakousi neviditelnou silou prudce
odmrštěny na protější stěny místnosti. Eridias se postavil, řemeny
poutající jeho ruce rázem povolily a spadly na zem.
Celá místnost se otřásla, krysy vřeštěly jako nikdy předtím.
Kasam se po cizinci rozmáchl nožem, avšak Eridias mu vyrazil nůž z ruky,
chytl ho pod krkem a silným úderem do břicha jej srazil na kolena. Arab
strašlivě zařval. Začal s sebou třást jako smyslů zbavený.
Když Falim přišel k vědomí, ležel na zemi hned vedle krysího hnízda
a před sebou viděl svého vůdce, jak sténá v agonii. Rychle vstal a
skočil po Eridiovi.
Kasam přestal křičet, Eridias s Falimem skončili na zemi, kde mu Arab klekl
na prsa a začal ho surově mlátit do obličeje. Z temnoty místnosti se
vynořil Kalif, ani on neváhal, přistoupil k ležícímu Eridiovi a
uštědřil mu několik kopanců do břicha.
„Nechte ho! Okamžitě s tím přestaňte!“ okřikl je Kasam. Stále
klečel na vlhké zemi a vykašlával krev.
„Ale pane…“
„On mluví pravdu, Kalife!“
„To není možné!“ prskal Falim při pohledu na Eridia ležícího
v tratolišti krve. „Nazval se Dzibrilem, zvěstovatelem Koránu!“
„A mluvil pravdu! Je opravdu archandělem Gabrielem, andělem smrti! Pomozte
mu se posadit zpátky na židli a pak odejděte.“
„To přece-“
„Už jsem řekl! Vypadněte odsud a zavolejte mi sem Larkina!“
Oba Arabové pomohli zuboženému Eridiovi vstát a poté s nespokojenými
námitkami opustili místnost.
Několik minut panovalo mezi Eridiem a Kasamem hrobové ticho, rušené jen
pištěním krys a Eridiovým těžkým oddechováním.
„Doktor už je na cestě.“
„Nikoho nepotřebuju, už jsem na tom byl i hůř,“ mávl rukou Eridias a
prohrábl si bílé vlasy, aby z nich dostal zacuchaný krysí trus.
„Nevíš, co je to bolest, dokud jsi nezažil inkvizici v dobách její
největší slávy.“
„Co jsi mi to provedl? Viděl jsem věci… věci tak absurdní a šílené!
Alláh je mi svědkem! Dej mi chvilku, potřebuju-potřebuju to všechno
vstřebat!“
„Podělil jsem se s tebou o některé z mých vzpomínek, bylo to
rychlejší, než ti všechno vysvětlovat. A kdyby ses tak sveřepě
nebránil, nemuselo to tolik bolet.“
„Měls mě varovat předem,“ sykl Arab a chytl se za hlavu, která ho bolela
jako střep.
„A ty bys mi to dovolil?“ usmál se Eridias. „Mimochodem, co kurva
dělají Američané v Káhiře?!“
„Okupují město už více jak rok. Uvalili na celou Káhiru karanténu,
silnice jsou uzavřené, vzdušný prostor je bedlivě hlídán, dokonce ruší
i veškerou komunikaci.“
„Vymazali vás z mapy.“
„Očividně. A to není to nejhorší. Hned první den přerušili dodávky
proudu, už pět měsíců neteče voda, taky byla obsazena všechna důležitá
místa a jídlo je distribuováno v tak malých dávkách, že tu lidé mezi
sebou pomalu vedou boje o kus žvance. Jediný, kdo tu udržuje pořádek, jsou
americké hlídky a pak my, Strážci.“
„Strážci?
„Tak si říkáme. Jsme hnutí odporu, lidé, kteří dávají naději těm
nahoře. Našli jsme podzemní tunely vedoucí až na sever do pouště, daleko
za karanténní zónu. Odsud pašujeme do města zásoby vody a jídla.“
„NOSTRADAMUS!“ zamračil se Eridias. „Uvalili karanténu na celé město,
nechali vás téměř vyhladovět, a zatímco jste venku zápasili
o přežití, můj ksicht na vás koukal z každého rohu! To je důvod, proč
sem přišli! Nalíčili tu na mě past!“
„A jakmile by ses tu objevil, šli by po tobě všichni: místní lidé,
Američané, neměl by ses kam schovat, na koho se obrátit. A nebýt mé
sestry a Malika, tak by jejich past sklapla dokonale. To Malik s Kairou tě
našli, vytrhli tě ze spárů krvelačného davu a přivedli sem.“
„A jak na tohle všechno reagovala egyptská vláda?“
„Vláda? Egypt už nemá žádnou legitimní vládu, Eridie! Nazifova koalice
padla, protože všichni důležití věřitelé náhle vypověděli Egyptu své
půjčky! Země byla na mizině a nepokoje vzrůstaly. Pamatuju si to jako dnes,
když osm dní po rozpuštění parlamentu do Káhirských ulic vyjely americké
tanky. Shodou okolností toho dne také Rusko vyhlásilo válku Číně.“
„Cože?!“
„Jo, Čínou poslední rok otřásla ropná krize, a tak zaútočila na ropné
studny ve východní Sibiři. Svět je teď mnohem neklidnější místo, než
když jsi tu byl naposledy, Eridie. O tom ale jindy, teď mi taky na něco
odpověz. Co je v tom kufříku?“
„Měl bys vstát z tý země, ty krysy vypadají hladově.“
„Co je v tom kufříku, Eridie?!“
„Nerad vyslovuji jeho jméno. Ale víš, co to je, přece jsem ti to ukázal!
Viděl jsi válku mezi hvězdami, válku větší než ty, které přišly
předtím nebo potom. Kasame… vybavuješ si, o co se v ní bojovalo?“
Kasamův vystrašený pohled sjel od kufříku k Eridiovi. „Proč jsi to sem
přinesl?!“
„Potřebuji jeho sílu pro své poslání.“
„Jaké poslání?“
„Je to můj poslední úkol, Kasame, ten úplně poslední! Musím lidstvo
připravit na to, co přijde.“
„Co má přijít?“
Eridias se usmál a zavrtěl hlavou. „Musíš mne nechat jít, potřebuji se
dostat k Velké pyramidě.“
„To se ti nepodaří, Gíza je plná Američanů, zbudovali si tam
velitelství.“
„Tak mi pomoz!“
„Na to zapomeň!“
„Neuvědomuješ si, co všechno je v sázce!!“
„Že neuvědomuju?! Lidé tu umírají, Eridie! Každý den! Celé rodiny
nahoře bojují o přežití, o každý kousek chleba, o čistou vodu a
bezpečí! A já tu sedím a přemýšlím, co udělat s člověkem, který je
za to všechno zodpovědný!“
„Co je pár životů proti budoucnosti celé lidské rasy? Zapoj
představivost, Kasame! Celá tisíciletí kolem vás zuří války, hladomory,
bezpráví a já mám možnost ji ukončit právě tady a teď! Nabízím ti
opravdový Ráj, víš to, viděl jsi to…“
„Viděl jsem jen spoustu zmatených obrazů… Aby ses dostal do Gízy,
potřeboval bys hotovou armádu!”
„Já jsem ta armáda, Kasame!“
„Nech mě hádat! Chceš-“
„Dobrý den, slečno!“ pozdravil zdvořile Eridias.
U východu z místnosti totiž postávala Kaira s rukama za zády a
s nevěřícím pohledem naslouchala jejich rozhovoru.
„Kairo, co tu děláš?“ Kasam pomalu vstal a začal ze sebe oklepávat
krysí trus a pavučiny.
Kaira namísto odpovědi udělala krok zpět do stínu místnosti.
„Ani nás nepředstavíš, Kasame?“ usmál se Eridias.
„Má sestra Kaira. Kairo, tohle je Eridias.“
„Vy musíte být má chrabrá zachránkyně, jestli se nepletu?“
Kaira stále mlčela, v jejích očích se však zablyštily slzy.
„Kairo, co se děje?“ pokrčil rameny Kasam. „Kde je Larkin, už tu měl
dávno být?!“
„Vypadáte zneklidněně, má drahá. Je to tou krví všude kolem?“
„N-ne,“ vykoktala ze sebe Kaira. „Měla bych jednu otázku.“
„Sem s ní,“ pokynul Eridias.
„Jste opravdu Džibrilem? To vy jste Mohamedovi vyjevil základy
Koránu?“
„Kairo, kde ses tohle, sakra, dozvěděla?“ zamračil se Kasam.
„Říkal mi to Falim, je toho celé Hnízdo. Tak odpovíte mi na to?“
„Ano, jsem ten, kdo inspiroval Mohameda k napsání toho, čemu vy dnes
říkáte Korán, nicméně-“
„To je vše co jsem chtěla slyšet!“ řekla s trpkostí v hlase Kaira a
vytáhla zpoza svých zad revolver.
„Co to má krucinál znamenat?!“ zhrozil se Kasam a vykročil ke své
sestře, ta ale na něj hned namířila zbraň.
„Zůstaň, kde jsi!“ Kasam sestru poslechl. „Poslyš, Kairo, nevíš, co
děláš!“
„To se mýlíš, vím to moc dobře! Dám týhle svini, co si zaslouží –
dávku zatraceně rozžhavenýho olova!“
„Tohle začíná být zábava! Jako za starých časů!“ rozesmál se
Eridias, jehož vůbec neznepokojilo Kaiřino chování, ba naopak ho očividně
mile překvapilo.
„Myslíš si, ty svině, že je to legrace?! Já nežertuju!“
„O tom nepochybuji. Zmáčkni spoušť! No tak!“
Kaiřiny ruce pevně obepjaly revolver. „Když si představím, že jsem pro
tebe riskovala vlastní život!“
„Eridie, zastav ji!“
„No tak, zmáčkni to!“
„Nenávidím tě!“
„Eridie!“ řval Kasam. „Sakra, zastav ji!“
„Zmáčkni to, prosím! Třeba to teď vyjde! No tak!“
„Eridie, nehraj si s ní! Zastav ji, hned!“
Eridias se blaženě usmál.
Kaira stiskla spoušť.
Více na www.horizontudalosti.cz.
Napsal: Šimon Šedivák
Korektury: Pavla Lžičařová
Odborná konzultace: Michal Trnka, Petr Žák
