Úvodní kniha ságy Píseň ledu a ohně získala mnoho významných uznání, mimo jiné i titul „nejlepší fantasy román roku“. Pan Martin si celou ságu naplánoval na šest dílů (u nás můžeme směle očekávat 12 knih). Nyní má však dopsáno pouze polovinu. Hra o trůny pokračuje knihou Střet králů (která ještě letos vyjde česky) a nejžhavější novinkou Bouře mečů. Jak už názvy jednotlivých dílů napovídají, jedná se v Písni ledu a ohně hlavně o spory urozených rodů o královský trůn a že cesta k němu rozhodně nepovede mírovou smlouvou. Nebýt drobností jako jsou dračí vejce či hordy nemrtvých, šlo by i možná s trochou nadhledu označit Hru o trůny jako historický román z blíže nespecifikované země. A právě to, že zde chybí oblíbené magické kousky, se může stát příčinou jisté nezajímavosti pro určitou skupinu čtenářů. I když neměl bych předbíhat. Třeba se v následujících dílech něco doslova kouzelného rozvine.

Martin je opravdu skvělý vypravěč a už od prvních stránek vykresluje barvité příběhy opravdu velkého počtu hlavních i méně hlavních postav (ale nemá na Sapkowského ságu, která postavami jen hýří :)). Z toho důvodu jsem hlavně ze začátku často nahlížel do dodatků ve druhém svazku, abych se v postavách vůbec vyznal. A tady se ukazuje snad jediná velká chyba vydavatelství – že neumístilo dodatky i do prvního svazku. Ano, jestli jsem to ještě neprozradil, tak teď je určitě čas to připomenout. Tato kniha totiž vyšla ve dvou svazcích, jak je už prostě v češtině zvykem. Všichni zájemci o Hru o trůny si rozhodně musí pořídit obě knihy naráz, aby příběh četli v kuse. Druhou stránkou věci je, zda na to vůbec průměrný čtenář bude mít. 436 korun za první díl minimálně šestidílné ságy o které se zatím ani neví, zda bude dokončena, to je opravdu pálka.

Mohl bych něco nadhodit z děje: Hlavními hrdiny jsou mimojiné děti lorda Starka, ochránce severu, který byl právě povýšen na pobočníka krále a odjíždí na jih do královského města. Hranici na severu mezitím začnou obtěžovat zvýšené výskyty nemrtvých. Od Starkova odjezdu na jih se najednou začínají splétat husté sítě intrik. Intrikaření se však neomezuje jen na plánování a podporu přátel, ale i na systematické likvidování protivníků. Ať už jedem, otřím nebo čímkoliv jiným. K tomu se přimíchává ještě slušné množství různých záhad a prudkých zvratů (smrt si najde cestu i mezi mnoha hlavními hrdiny). Současně se však střídají vyprávění i o dalších hrdinech: Daenerys, posledním potomku bývalých vládců či Tyrionovi, opovrhovaném členovi jednoho z nejmocnějších rodů, který je také mimochodem naprosto skvělou postavou. Vůbec jednotlivé charaktery jsou perfektně vykreslené a jednají opravdu svou hlavou (žádné umělé tlačení spisovatelem tam, kam by taková potava nikdy nelezla).
Pravidelné střídání různých dějových linií má však jednu velkou nevýhodu – velmi silné pasáže jsou následovány poněkud slabšími. Ale děj vesele plyne a čtenáři jsou napnutí. Často jsem se přistihl, že bych nejraději přeskočil pár kapitol, abych se HNED dozvěděl, jak se tahle dějová větev bude rozvíjet dál. Prostě přesně to, co má každý čtenář rád. Martin rozhodně ví, jak brát lidem dech.

Už kolem toho nebudu stále chodit a řeknu to naplno: JE TO SKVĚLE NAPSANÉ! Když jsem Hru o trůny dočetl, říkal jsem si, že to bude jasná 9, ale pak jsem si uvědomil, že kniha je sice skvělá, ale zároveň nijak oslnivě originální. Několik věcí mi přišlo mírně „obšvihnuté“ od Tada Williamse, ale to asi jen proto, že je to sobě docela blízké. Takže nakonec jsem se rozhodl „jen“ pro…