Už od první minuty se pozná, že scénář i režii pevně držel v rukou ten samý člověk, který má na svědomí Kill Billa. Kapitola první: Kdysi dávno v nacisty okupované Francii. Ke statku přijíždí několik Němců, v čele s plukovníkem SS, který hledá uprchlé Židy. Farmář se mu snaží pomoci, ale zároveň tak odvádí jeho pozornost od uprchlíků, kteří se skrývají pod podlahou jeho domu. Scéna to je neuvěřitelně dlouhá. Tarantino ji natáhl až za únosnou mez. Jenže jedině tak dokázal do diváků naprat obrovskou dávku napětí, které z filmu přímo čiší. Každou vteřinou se v divákově mysli honí myšlenky: „Vystřel!“ „Co se děje?“ „Na co čekáš?“ „Nic se neděje?“ „Tohle je Tarantino?“ A podobně. Ze scény, která skýtala tolik možností pro efektně zakrvácenou pointu, vytěžil autor mnohem víc. Než aby zabil celkovou scénu pouhými několika výstřely, nechává diváky trpět pod výslechem esesáka stejně jako nebohého farmáře ve filmu. Úvodní scéna má asi dvanáct minut, během které se dá napětí krájet a ani na okamžik nepoleví, přičemž divák očekává zlomový bod každou vteřinou, ale stále nic nepřichází. Až když to autor sám dovolí, celá scéna zanikne v dešti kulek. Nervy drásající moment se skutečně nedá zapomenout. A tohle bude dělat divákovi pořád!

Nemine jediná kapitola z pěti, aby se v něm neodehrávalo něco podobného. Něco tak hluboce psychózního, že se divák sám převtělí do kůže vyslýchaného a bude hledět na čepici s lebkovým štítkem očima plnýma strachu oběti. Tohle tento film dokáže vyvolat. Christoph Waltz zahrál svoji roli dokonale. Jeho esesman je prostě svině svinutá, ze všech sviní svinutých ta nejsvinutější. Je to parchant, natolik hnusný, že jej budou diváci nenávidět od prvního okamžiku, co se objeví na obrazovce. Jenže není to jenom krutost a hnusná úlisnost, co se v tomto charakteru skrývá, to nejhorší je právě jeho vychytralost. Jeho vedení výslechů je prostě geniální a oběť i diváky tak rozloží na kousíčky. Je to právě on, kdo působí nervy drásající psycho během celého filmu.

V traileru mohl každý divák vidět tlupu Američanů vraždících Němce. Ovšem to, co se v něm odehrává, je jakýsi výčet všeho, co se děje i ve filmu plus pár rozšíření, ale víc ani ň. Brad Pitt coby poručík Aldo Rain je skvělým konkurentem Waltze, jenomže jeho výskyt na plátně je sotva poloviční, co jeho nacistického protějšku, neboť na straně „těch hodných“ se pohybuje i uprchlá židovská dívka Šošona, kterou si střihla Mélanie Laurent a zahrála ji velice dobře. Před Pittem lze složit poklonu, protože jeho angličtina je skutečně majstrštyk, který se jen tak nezapomene. Tarantino se přiznal, že zhruba od poloviny scénáře psal tuto roli přímo pro něj a je nutno uznat, že měl pravdu, takže jsou Hanebný parchanti jeden z mála filmů, kam nebyl Brad Pitt obsazen pro svoji hezkou tvářičku. Naopak, s knírem vypadá staře a nebezpečně. Divák nakonec pochopí, že parchanti nejsou oni pomstychtiví vojáci s nálepkou US Army, ale někdo úplně jiný.

Do sto padesáti minut dokázal Tarantino nacpat tolik motivů, že by to vystačilo na dva a kus samostatných celovečerních snímků, které by ovšem zaváněly silným klišé, protože by akorát nadále využívaly již dost vyčpělé téma. Autor toto řeší velice svérázným způsobem, kdy si bere jen to podstatné, co se mu do jeho guláše hodí, a zbytek prostě odhazuje spoléhajíc na divákovu znalost jiných podobných filmů. Prostě jen odstřihl bezvýznamné výplně, které si divák stejně domyslí, a ušetřil tak drahocenný prostor, aby nabídl jen to nejpodstatnější. Na první pohled se může říci, že je film příliš dlouhý a jaksi roztahaný, chybí v něm akce a podobně, jenže problém je v tom, že všechny části autor očesal na kost a jen si v nich vyhrál s emocemi, tudíž vypuštěním i jediné by zbortil svůj domeček z karet.

V tomto snímku se nic neodehrává tak, jak má. Zarytá klišé Tarantino bortí s důsledností panzerfaustu. Všechny plány nevychází, nic se nedaří a ke konci zůstane čtenář šokovaný, kolik lidí umře, a přesto snímek jede dál jako namydlený meserschmit. Konečně si také někdo uvědomil fakt, že Němci prostě mají mluvit německy. Po dlouhých letech angličtiny, která zněla z nacistických úst a díky které neměla jinak kvalitní Valkýra tu pověstnou třešničku na dortu, zní z reproduktorů nefalšovaná němčina v celé své těžkopádně kráse. Němčina k nacistům na plátně prostě patří a díky ní jsou pak takřka dokonale autentičtí.

Podle původních očekávání měl tento film popisovat různé kruťárny, které bude páchat skupina amerických soldátů na nacistickém území. Toto bohužel není celá pravda. Ano, tlupa zabijáků Němců se prohání po okupovaných územích, ale v akci je vidět jen minimálně. Zbytek Tarantino vyplnil psychologickými scénami a vše to korunoval plameny ověnčeným koncem za zvuků kulometu, dynamitu a vůně spáleného celuloidu. Prostě ukázkový konec, který umí jen Tarantino, protože v tomto filmu jde přes všechny meze. Na to, co si dovolil v tomto snímku, se bude dlouho vzpomínat, protože poprvé v celé dlouhé historii válečných dramat z druhé světové války natočil něco, co diváky zvedne ze židlí. Co prostě nepůjde zapomenout a nezbude nic jiného, než tleskat autorově odvaze za zrušení tohoto nepsaného tabu.

Závěrem lze říci jedno. Je to film od Tarantina, což už mluví samo za sebe. Je to neotřelé, originální, krvavé, občas dlouhé a s perfektními výkony herců, ale polovině lidí se to nebude líbit. Proč? Protože to je snímek od Tarantina.