Superhrdinský komiks, to je běh na dlouhou trať. V ideálním
případě na něm vyrůstáte, chcete pronásledovat padouchy, být děsně
cool, načež nastoupíte do zaměstnání, natáhnete kravatu, a pokud si ji
nepřehodíte přes trám, zjistíte za dvacet let, že váš potomek chce
zachraňovat svět, vypadat děsně cool zcela jistě bez kravaty a čte o tom
samém superborci co kdysi vy. A tomu superborci je pořád stejně a i jeho
kočky (v sexistickém slova smyslu) jsou pořád stejně sexy. To n….e.
Superhrdinové jakoby se neměnili. Samozřejmě, že tohle zdání klame. I když je jejich devizou jednoduchost, zábavnost a určitá naivita, díky čemuž oslovují tolik čtenářů, musí nějak reflektovat dobu, v níž vycházejí. A samozřejmě, přes veškerou snahu tvůrců, jim prostě někdy dojde dech. U podobných projektů nelze natahovat témata udržující kvalitu donekonečna. Jenže superhrdinové jsou značka, a ta se nezahazuje. Takže čas od času přijde restart. Radikální řez.
Iron Man: Extremis je toho ukázkovým příkladem. V podstatě
druholigová postava z marvelovské stáje (což znamená jen tolik, že má
pravidelných čtenářů jako ČR obyvatel a ne jako Beatles fanoušků) si
dává v podání Warrena Ellise (výborný Fell, zábavný
Transmetropolitan) druhé kolo. A dokonce i u nás.
Tedy, on u nás nevycházel, ale známe ho z filmů. A ty, i když to
nebývá zvykem, dávají docela přesnou představu co čekat, a i když nemá
tento komiks u nás fanoušky odkojené z ironmanské olejničky, film to
dorovná.
A tak hurá na příběh o tom, kterak si Tony Stark dává přes součástky a ksicht s borcem napumpovaným tajným sajrajtem, který ho změnil v supervojáka (respektive v superteroristu). A do toho řeší svou osobní krizi spočívající ve snaze vyrovnat se s budoucností a krví na vlastních rukou. Časově jsme v horké současnosti, takže odkazy a války v Zálivu, Táliban a další radosti jsou na denním pořádku.
Aby bylo jasno – komiks není film. To znamená, že nemá Downeyho jr. a
nemá AC/DC (ale zazní Grateful Dead). Na druhou stranu má Ellise a Granova.
V podstatě se výsledek dá nazvat plichtou a ani černý rytíř by necekl.
I když jsou tady určité další zádrhely.
Telefonát Starka a sekretářky, to je lahůdka, na které vidíte ingredience,
z kterých o pár let později stvořil Downey svého filmového plecháče.
Potěší i rozhovor s filmařem. Pak bohužel Stark mluvit přestane a začne
poslouchat. Jiné postavy, čímž máme na mysli pana scenáristu.
A dostane se nám řečí o systému, konzumu, změně budoucnosti a
samozřejmě sebeobětování a jak se všechno zvládne, protože musí.
Odpovědnost a bla bla bla. Ironie ale si není na místě. Na superhrdinský
komiks jsou všechny ty řeči slušný průměr (a hlavně se nejedná o tak
příšerné kecy jako v Transmetropolitanu) a Ellis to vyrovnává
jinými věcmi. Například popřením pravidla, že do mrtvol se nekope. A že
na necelých stopadesáti stranách nechá uhořet hned několik desítek lidí,
to je také plus.
Především si však zaslouží pozornost způsob, jakým zapracovali spolu
s Granovem (jeden z mladých talentů Marvelu, podílel se i na konceptech
pro film) na vizuálu. Kresba, která vypadá až realisticky, je ve
skutečnosti silně stylizovaná a míchá ozvěny dokumentu (popisky místa a
času) s hororovou atmosférou (instalace extremis). A především vyzařuje
neustálou hrozbu a postihuje křehkost lidského těla i strojních
součástek. Ale také zachycuje napětí a neustálý pohyb.
A samozřejmě nabízí hlavní atrakci, brnění Iron Mana ve velkém
množství. Nenajdeme sice moc doplňků, jen to základní a stejně jako
Spider-man v komiksech nestřílí pavučiny sám o sobě, tak ani zde Tony
nemá díru v hrudníku, ale i tak potěší.
Velkou zbraní přitom je, že kresba hodně zabírá postavy v detailech,
oslabuje pozadí a jednotlivé políčka nepřecpává postavami ani předměty.
A schválně si všimněte, jak přes všechnu expresivitu výrazu a vnitřní
dynamiku tlumí zvuky. Ano, postavy mluví, občas neartikulovaně řvou, ale
takové ty klasické doprovodné komiksové zvuky pro skřípot kol, pleskání
kapek deště, hučení střel apod., to vše je brutálně minimalizováno.
Iron Man: Extremis je díky tomu komiksem, který nejen pobaví a představí českému čtenáři nového superhrdinu, ale zároveň umožňuje dlouhé kochání se vizuální stránkou. Ellis sice Fell nepřekonal, ale rozhodně hodně potěšil. Na další setkání s Tony Starkem se rozhodně těším.
VERDIKT:
Povedený přílet plechového superhrdiny na české pulty. Kvalitní scénář Warrena Ellise mixuje temné motivy se zábavou a záda mu kryje výborná kresba Adi Granova. Jinými slovy: máte co číst, i na co se dívat. Jen tak dál.
Vždycky existuje druhá cesta. Tony Stark vylepšil své tělo pomocí kovu, teď ale stojí proti člověku, který si vylepšil přímo tělo. Čeká nás boj kovu proti masu. A v tomhle případě má maso silně navrch. Do restartu Muže v oceli se pustila legendární Warren Ellis, tvůrce temných komiksů (Fell, Transmetropolitan) a ještě temnějších románů (Americkej sen) Warren Ellis. Vrátil se do minulosti Iron Mana, oprášil jeho podstatu a – za pomoci precizní malby Adi Granova – vyslal vstříc nelítostné budoucnosti. Na setkání, které nemusí přežít. (anotace)
Boris Hokr (redaktor)
borishokr@seznam.cz
