Při posledním stěhování matka nechala otce, ať si jde, kam chce a začali žít s jejím novým druhem. Zpočátku si vzájemně od sebe drželi odstup a zbytečně si nechodili do cesty. Zbyšek, jak se matčin přítel jmenoval, s ním nedokázal najít řeč a Jáchym nestál o bližší seznámení. Ale postupem času se začaly objevovat první konflikty. Matka si ráda přihnula a neznala míru. Z minulosti mezi nimi panovala domluva, že pokud zase ztratí zdravý rozum a bude na dobré cestě rodinu na celý měsíc ožebračit, má Jáchym tiché svolení matce peníze vzít, uschovat je a vrátit, až bude schopná s nimi pořádně hospodařit. Zbyškovi se však tento přístup nelíbil. Peníze jeho matky byly jednou peníze jeho matky, nehledě na to, že to byl sociální příspěvek, který dostávala na zaplacení výdajů spojených s chlapcovou výchovou a obživou. Zmlátil Jáchyma do bezvědomí. Když se jej matka zastávala, zmlátil taky ji. Celá od krve plakala a kvapně se Zbyškovi omlouvala. Ještě ten večer se s ní surově pomiloval ve stejném pokoji, v jakém ležel chlapec s krvavou ránou na hlavě.
Za takových podmínek byt brzy zadlužili a majitel je vykázal na ulici. Zbyšek oslovil někdejšího kolegu, se kterým načerno dělával fušku. Měl volný pokoj a nějaká koruna navíc se mu taky hodila. Tak se všichni tři ocitli v holém pokoji se dvěma skříněmi, zrcadlem, třemi matracemi a malým kapesním rádiem, jinak tam už nic víc nebylo.
„Neser se do mě,“ houkl Zbyšek na Jáchyma. Ten jen pozvedl obočí,
protože až dosud si tiše četl knihu, kterou mu zapůjčil bytný, v rohu
u lampičky. Zatáhla se mračna a slunce se nakonec vůbec neukázalo.
Jáchymovi bylo jasné, že už to začíná. Matka byla u své přítelkyně a
Zbyšek se očividně nudil. Vždycky, když se nudil, začal si „hrát“
s Jáchymem. Byla to Zbyškova hra na přečůrávání. Když ale prohrával,
neváhal do hry zapojit pěsti. Jáchym se ještě víc schoulil do sebe a nosem
málem hladil zažloutlé strany knihy.
Když nepřišla žádná odpověď, zkusil to Zbyšek z jiné strany: „Měl
bys být na brigádě. Seš už dost velkej na to, aby ses živil sám. Máti to
všechno neutáhne.“
Jáchym stále mlčel, ale jakákoliv snaha dál číst knihu už přišla
vniveč. Soustředění bylo narušeno v očekávání věcí příštích.
Nechodil na brigádu, protože ho nikde nechtěli. Nebylo to dáno ani tak
Jáchymovým nemocným vzhledem nebo špatným zdravotním stavem, jako spíš
jeho očima. Byly hluboké, ale jakoby přikryté těžkým poklopem. Zdály se
černé a jako by neustále obviňovaly toho, na koho se upíraly, z jeho
dávných hříchů, ačkoliv o nich Jáchym nemohl nic vědět. Zbyšek byl
jeden z mála, který se tím nenechal vyvést z míry.
„My se tady dřeme od rána do večera a ty si jen dřepíš na prdeli a
čteš si. Zbyšku, máti, solte peníze, hlavně že já mám knížku. Ale mě
tohleto nebaví, rozumíš? Mě to kurva nebaví dřít celý den jen proto,
abych potom vysolil prachy na tebe. Co je tohle do háje za život? Si
připadám jako nějaký tvůj otrok.“
Matka byla nezaměstnaná a Zbyška vyhodili z každé práce, protože do ní
moc rád nechodil. Když už si domluvil nějakou zakázku, začal se tvářit
nemocně. Vymlouval se na nohy, zuby nebo hlavu a ležel doma, zatímco jej
matka obsluhovala. Jistě, dal do domácnosti nějaké peníze, ale spíš sám
žil z peněz, které do něj matka vrážela z podpory a přídavků. Jáchym
mu nic neřekl, věděl, že by to bylo marné. A navíc to stejně za chvíli
přijde. Musí se šetřit, aby to přestál.
Zbyšek šel bytného požádat o pivo. Sedli si spolu v kuchyni a Zbyšek si
mu začal stěžovat na svůj bídný život a jak je všechno špatně kvůli
Jáchymovi. Bytný jen seděl a kýval. Znal se s ním už několik let a
věděl, co je zač. Neměl ho rád, ale jen díky Zbyškovi měl teď dobře
placenou práci a stálou pozici. Cítil se být dlužný. Litoval chlapce
i jeho matku, ale nemohl jim nijak pomoci. Navíc se ho to netýkalo. Jáchym
mu byl za jeho přístup vděčný, protože věděl, že kdyby se pokusil jim
pomoci, skončil by bytného ustálený život v troskách, jako životy
všech, kteří kdy s jeho rodinou měli co dočinění. Ještě s otcem
bydleli u dědečka, který záhy zemřel na zástavu srdce. Nevydržel ten
neustálý stres, jemuž byl vystavován. Jáchym velice plakal, neboť to byl
jeho vzor a jediný člověk, který se staral o jeho výchovu. Babička
z matčiny strany skončila v psychiatrické léčebně. Otec je teď na
ulici. Majiteli bytu, kde bydleli předtím, dluží patnáct tisíc a ten je
zase dluží bance. Úroky mu narůstají. Jsme jako kobylky, pomyslel si
Jáchym už nejednou. Přijdeme, zničíme úrodu a letíme dál. A tak pořád
dokola, dokud se ještě najde místo, kde se můžeme přiživit.
Zbyšek jej zavolal. Nechal jej stát v kuchyni a vykládal před ním
bytnému, jaký je to budižkničemu. Hubený, churavý, práci nezastane. Na
fušku jej s sebou vzít nemůže, protože by se mu mistr vysmál a stejně by
ho nenechal pracovat.
„Už s ním fakt nemám trpělivost. Tady končí všechna sranda, Míro. To
je ztracený případ. Ten kluk je úplně na hovno. Já už prostě nevím, co
mám dělat. Chápeš to? Jsme úplně ve sračkách, aby se on měl
dobře!“
Míra nechápal, v čem spočívá ono „dobře,“ v němž si Jáchym tak
spokojeně spočívá. Povzbudivě se na hocha usmíval a přitom přikyvoval
Zbyškovi.
Jáchym si řekl, že už ho to nebaví. „Mirku, mohl bych vás požádat,
abyste šel na chvíli k sobě do pokoje?“
Mirek celý strnul a Zbyšek s ústy otevřenými dokořán na něj bez pohybu
civěl. Bytný se na hocha podíval, podle svého dobrého zvyku párkrát
přikývl a začal se zvedat. Nemusel být nijak zvlášť chytrý na to, aby
pochopil, že se schyluje k většímu konfliktu.
Zbyšek se ale záhy probudil ze svého šoku: „Kam bys kurva chodil? Co to na
nás jako zkouší? Vidíš ho? Chlapeček si připadá jako velkej pán. Už
mě sereš dost dlouho,“ obrátil se na Jáchyma. „Je na čase si zas pár
věcí ujasnit.“ Zbyšek si začal vyhrnovat rukávy.
Jáchym se nikdy jeho ranám nebránil. Věděl, že by to stejně nemělo
smysl, protože musel čekat na ten správný čas. A cítil, že ten čas
nastal právě teď.
„Zbyšku, neměl bys tak otravovat starší pány, kteří by si třeba
v neděli dopoledne rádi odpočinuli. Místo toho ho tady obtěžuješ
v kuchyni a meleš hovna.“ Jáchym se křivě usmál, když použil
oblíbený výraz matčina přítele.
Zbyšek překotil stůl, zrovna na místo, kde ještě před chvílí seděl
bytný, který se už stačil uklidit do ústraní svého pokoje a tam se
bezpečně zamknout. Jáchym udělal krok zpět, aby se vyhnul lahvím a
sklenicím. Zbyšek se po něm začal sápat a nakonec chytil chlapce za límec.
Dýchal mu do obličeje, upíral na něj zlostná očka z pod tučných,
vakovitých víček a nadával mu, sám ani nevěděl co a proč. Potřeboval se
vybít. Krev mu vařila v žilách a měl radost z toho, že tomu hošíkovi
upře jeho sebevědomí. Ve skutečnosti se ho bál. Bál se toho, že bude mít
v životě větší úspěchy, bál se jeho černého pohledu a bál se jeho
obvinění. Bál se toho, že mu připomene vlastní neschopnost. Ruce se
z límce rychle přemístily na krk.
Jáchym začal sípat, chytil Zbyška za zápěstí, ale silou se mu nemohl
rovnat. Čekal, kdy to přijde (ať už to má být cokoliv), zatímco se mu
před očima začaly tvořit mžitky. Pak se mu zrak zakalil docela, mysl se
ponořila do temnoty a všechno se odehrálo během jediného okamžiku.
Z Jáchymových ruku vyšlehly zelené plameny, začaly sršet i z jeho očí
a úst. Zbyšek prudce uskočil a zakopl o převržený stůl. Střepy a
třísky se mu zaryly do těla. Jáchymovi začaly plápolat i dlouhé tmavé
vlasy, nyní vlající v ohni. Usedl na mohutnou hruď krvácejícího muže a
přitiskl mu dlaně ze strany na hlavu, aby mu palci mohl tlačit na oči. Nebyl
si zcela vědom toho, co dělá. Vzduch se tetelil, v hlavě měl úplně
prázdno a Zbyšek se pod jeho dotykem svíjel. Křičel, jako by se tím mohl
zachránit a pak se začal rozmazávat. Připomínal výjev z nějakého
impresionistického obrazu. Pak ze Zbyškových úst začaly vycházet barevné
stíny, které se rozlézaly po kuchyni. Jáchym stěží rozeznával obrysy
lidských postav, které cosi mihotavě prováděly. Zbyškův křik se změnil
v žalostné škytání a pláč. Kroutil se, aby unikl sevření planoucích
rukou, ale místo toho mu z úst vycházely jen další a další stíny. Byly
to jeho nejtajnější vzpomínky, jeho soukromá tajemství, která na něj
dotírala ve spánku a tížila mu srdce. Byla to všechna jeho zloba a všechny
křivdy, jichž se kdy dopustil. Létaly po pokoji, vířily a tančily
v mihotavých obrazech. Jejich barvy střídavě bledly a zelenaly, obrysy se
roztékaly, až se nakonec úplně změnily v tentýž plamen, jenž vycházel
z Jáchyma. Omítka začala bublat a praskat, pak ve zkratu zajiskřila
elektřina, bouchla žárovka, ode dřezu začala tryskat voda. Zvysoka kropila
zelené plameny. Když byl Jáchym úplně celý promočený, jeho oheň skoro
uhasl. Ruce už mu nehořely vůbec. Probudil se z transu a bez pohnutí zíral
na Zbyška pod sebou. Ten se choulil a plakal. Zacpával si uši a oči měl
pevně zavřené. Přerývaně dýchal a skučel.
Jáchym se postavil a rozhlédl se po té spoušti. Cítil se omámený, jakoby
v horečce. Z vlasů mu crčela voda, mokré tričko se lepilo na tělo a
stejně tak i jeho kalhoty. Barevné stíny zmizely spolu se zelenými plameny,
které akorát ještě matně dýmily v Jáchymových očích a uvnitř úst,
takže mu z nosu stoupal kouř. Nezmizely však z jeho hlavy. Stále dokola se
mu tam přehrávaly Zbyškovy hádky s minulými manželkami. Viděl jej držet
pušku, kterou střelil psa, jenž měl půlku mordy uhryzanou od lišky. Viděl
jej krást peníze z otcovy peněženky a jak pak utíká z domu. Viděl jej
bít vlastního syna a jak v jakési špinavé zaprášené komoře kopuluje se
spoutaným mužem, kterému prudce škube za vlasy. Viděl jej krást
v obchodě a jak se válí v parku ve vlastních výkalech.
Jáchym odešel z místnosti. Nechal tam Zbyška zhrouceného mezi troskami
nábytku a nádobí potřísněnými stružkami krve. Voda přestala tryskat
z roztavené baterie. Prošel kolem Mirkova pokoje ven na chodbu. Stěny a
strop tu olizovaly široké jazyky zeleného ohně a schodiště byla
přeplněná výjevy tajemství jednotlivých podnájemníků. Odevšad se
ozývalo zmučené štkaní nebo vzteklý řev. Jáchym mezi nimi scházel
dolů. Mihotavé obrazy před ním uctivě uhýbaly a při každém jeho kroku
to zasyčelo, jak se mokrá noha dotkla rozpálené kachličky. Nakonec vyšel
ven z domu, přešel přes cestu a pak se konečně zastavil, aby se ohlédl.
Se zplihlými vlasy, bledou pletí a mokrým oblečením vypadal jako utopenec,
který právě vyšel z hořícího domu. Plameny se snažily vylézat okny ven
a pohltit celý dům. Až sem se ozývaly výkřiky jeho obyvatel. Jáchym
sklonil pohled ke svým bosým nohám a tiše řekl: „Pečte se, vy červi.
Jen se pečte.“ Otočil se a šel pryč.
