Každý to zná a kdo ne, ten pozná. Jak člověk dospívá, svět se mění, zmenšuje se a zrychluje a způsobuje tím vývoj lidských očekávání, postojů a vidění svého okolí. Vánoce jsou toho jasným důkazem. Mění se způsob, jakým na ně nahlížíte i co pro vás představují (Dárky!/Pohoda!). Mění se též profilace darovaných a obdržených darů. Kategorie „to chci“ se postupně transformuje na „to potřebuju“, až na konečné „je to jedno, radost mi udělá samotný zájem a snaha a skutečnost, že jsme se všichni sešli v klidu a pokoji“. Já osobně se nacházím v té prostřední.

Dříve jsem také dostával mnohem více knih, než jsem si jich u Ježíška objednal, tento nepoměr se však stihl otočit. Vysvětlení je nasnadě (nehledě na fakt, že jsem jako drobátko mnoho dárků osobně nenakupoval) – knih mám dnes tolik, že mají ostatní za zbytečné moji knihovnu rozšiřovat, a zároveň dávám nejbližším rád ty knihy, které bych si rád přečetl sám, takže budu mít kde si je pak vypůjčit.

Jedna věc se však nemění a pravděpodobně ani nikdy nezmění – ona kolosální radost z těch knih, které jsem dostal, přestože při jejich počtu v mém vlastnictví je jasné, že je nestihnu přečíst do konce svého příštího života.

Jako mládě jsem měl takový rituál, opakovaný vždy na Boží hod: shromáždil jsem své nové milované knihy do jednoho místa v dětském pokoji, kde následně započalo jejich (někdy i několikahodinové, což s odstupem času nechápu) třídění. Nejprve podle velikosti, ty velké dělaly základnu menším, výsledek vypadal jako minibabylonská věž z papíru a příběhů. Následovalo dělení podle jmen autorů či titulů, výsledný typ uspořádání byl však nakonec vždy totožný: seřadil jsem knihy podle míry natěšenosti na ně, podle pořadí, v jakém je budu číst – do té na vrcholu jsem se většinou týž den pustil.

Tento zvyk přežil až do současnosti, avšak se dvěma rozdíly: dnes knihy roztřídím rovnou podle posledního klíče, abych se ještě tentýž den pustil (či vrátil) do čtení školních skript. Snad na onu nejočekávanější bude čas už během ledna.

josef.horky@fan­tasyplanet.cz