Velmi zajímavá úvaha. Zvlášť s přihlédnutím, že ono zmiňované dílo má plný název „Kytice z pověstí národních“. Ony roztomilé něžné pohádky, které se mnohým z nás – včetně mne – tak líbí, jsou totiž výsledkem neutuchající aktivity hrstky intelektuálů, kteří tak dlouho studovali (romantickou) filosofii, až se natvrdo zbláznili a s brokovnicí v jedné a ústím trysky plamenometu v druhé ruce šli rázně očišťovat od „nevhodných“ pasáží lidovou tvorbu (záblesk vzpomínky… čímžeto prošly pod péčí jedné vzdělané dámy písně chrochtovníků v „Otci prasátek“?), zejména tu určenou pro děti. Nutno dodat, že nešlo jen o český nápad, a že někde – kdesi jsem zaslechl, že v anglosaské literatuře, ale ohánět se Rowlingovou NENÍ argument, lepší bude ruská lidová tvorba – pohádky, pověsti a další díla lidové tvorby přežila ve „skoro původní“ podobě velice dlouho.

Je to divné, ale třeba takové „americké“ animované seriály bývají velice násilnické (Co udělá Jerry, když ho honí Tom? Přetáhne ho něčím po hlavě!). Už kdysi dávno si toho všimli sociologové (a před nimi rodiče dětí a „pokrokoví“ učitelé) a vypukl poprask, že to bude mít nedozírné následky na jemnou dětskou psychiku bla bla bla… Provedl se tedy příslušný výzku a ejhle! Děti velmi dobře věděly, že to není „pravda“, a navíc to velice dobře dokázaly zařadit na osu obro – zlo (Kdyby se Tom nechoval jak se chová, Jery by ho nemusel zatloukat o země jako hřebík. Proto to Tomovi plným právem patří!). Pokud by někdo měl touhu po sebevzdělávání, nechť si půjčí Sociologii od Anthonyho Giddense.

Záverečná poznámka. Ony ty lidové příběhy měly nějakou společenskou funkci. Překvapivě, dost se podobala pověstem a mýtům různých přírodních národů, které neznají písmo a tak si musí vechno vyprávět (víc než 20% vzdělanost evropské společnosti je koneckonců vynález až druhé poloviny 18. století, a realita teprve 19. století). Dobře, a jaké je tedy poselství třeba Vodníka? Dívka-matka porušila jednu z nepsaných zákonitostí (zavrhla ssvé dítě) a proto byla „přirozeně“ potrestána (film je názornější – zešílí). Ještě jasnější to je u Svatební košile (cožeto holka chtěla!?), kde si včas zachránila život vzpomenutím si na „správné“ chování (ale zůstala poznamenána), a Dceřina kletba, kde i v reálu velice dlouho byl pro vražednici novorozeněte jediný trest – smrt (původně zažhrabání zaživa a probití kůlem, později obyčejné „milosrdné“ oběšení nebo stětí).

Zrovna se mi dostala do ruky prastará knížka pohádek po manželovi; některé jsem znala z knížek kupovaných dnes pro dceru. Ty staré verze jsou ovšem mnohem brutálnější: v pohádce o bohatých manželích, kteří nepřejí chuďasovi nález peněz a tak ho chodí strašit, je v obou verzích, že boháče odnese čert, ale jen v té staré, že boháčova žena pak jde domů a tam se oběsí…

anebo zfilmovaná (už si nevzpomenu pod jakým jménem) pohádka o pastorkyni, které macecha začaruje ruce a jazyk, aby nemohla mluvit ani psát, a ona se pak dostane do cesty princi a přes motiv opsaný z Trpělivé Griseldy nakonec štěstí dojde – v původní pohádce jí ty ruce nechá pozutínat, mladá královna pak má pahejlky.

No a hlavně ani Alfred kromě Ptáků snad žádný jiný horor nenatočil ;-) To je také takový malý český mýtus…

„Psycho“ není horror? Abych zmínil jen ten nejslavnější… (Taky si jich na víc nevzpomenu, ale to je tím, že o mnoho víc Hitchcockových filmů jsem neviděl. Jen dva, a je pravda, že oba spadaly do kategorie „thriller“. Ale taky je pravda, že kdysi existoval TV seriál, zaštítěný jeho jménem /H. jej – přinejmenším – osobně uváděl/, a ten byl čistě horrorový.)

To LM: Přesně ten jsem myslela, černobílý televizní seriál. Osobně uváděný rozšafným AH.

Ten rozdíl mezi horrorem a psychothrillerem by mě zajímal, kam potom spadá Moucha?