Sierra Dawn už sedm let žije zpátky v USA, takže její „češtin“ začíná lehce kolísat. Rozhodli jsme se proto ponechat drobné nedostatky vůči korektnímu jazyku v původní podobě.

Při svém studijním pobytu v Čechách jste si češtinu oblíbila a posléze naučila. Co vás na ní tak oslovilo?

Popravdě řečeno, vůbec netuším. Není to něco, co bych dokázala vysvětlit ani sama sobě, natož někomu jinému. Možná jsem bývala v dřívějším životě Češka… Prostě to bylo něco silného a nevysvětlitelného, co podstatně změnělo celý můj život, že jsem jednou uslyšela češtinu. Ale vůbec toho nelituji. Začalo to všechno třidenní pobyt v Brně v ramci poznávací cestu Evropy, které jsem se zúčastnila jako členka jedné zemědělské sdružení mládeže. A na svém druhém dnu v Brně, koupila jsem dětskou knižku, tuším, že to byly Toulky letním lesem nebo něco na tom způsobu, a řekla jsem našim tlumočníkům: „Jednou toto budu schopná číst.“ A úplně krásně se mi kluci smáli. Ale pravdu nakonec jsem měla já.

Bylo těžké ovládnout tento jazyk?

Bylo to nesmírně těžké, obzvlášť ze začátku. Byla jsem do jazyka úplně posedlá. Osvojit jazyk mi případalo jako hlavní bod mého bytí. A abych se tomu dobojovala, zapřela jsem se možnost přemýšlet anglicky. Česky jsem ještě neuměla, ale odmitla jsem se sebou mluvit jinak než česky. Je to nejosamělejší pocit na světě, nebýt schopen domluvit ani sám sebou v tichu vlastní mysli. Možná to bylo chyba. Děti, které mi na sidlišti pozvaly hrát bejsbol, mi považovaly za valečné uprchlice z Bosnie, a myslim, že to bylo hlavně kvůli té hluboké osamělosti, co jsem sobě přikázala. Ale fungovalo to. Do šesti měsíců jsem rozuměla, a pak byl svět nadherný a otevřený. Bylo to, jako bych se naučila kouzla, cítila se všehoschopná, když jsem už konečně rozuměla. Možná malinko od této zkušenosti jsou ty postavičky. Dokažou být místy dost osamělé a uzavřené. Jazyk nám dokáže svět otevřit i uzavřit.

Autorka na kobyle Chance žene krávy přes vodní nádrž vykopanou jejím pradědečkem

Kdo vám dodal odvahu napsat dvojjazyčnou knihu?

Je to možná tak trochu jako s tou češtinou… něco, do čeho jsem najednou z ničeho nic spadla a už nebyla schopna si představovat svět jinak. Jak jsem byla do té češtiny hluboce zamilovaná, chtěla jsem nějak zachytit, co to vlastně je jazyk, jak ji vnímám a prožívám, a nějak to všechno rostlo samosebou. Teď se ohlížím na to všechno a kroutím hlavou, byl to šilený počin, ale tehdy mi to prostě připadalo normálně.

Když už u té dvojjazyčnosti zůstaneme, jak se vám psala takováto netradiční kniha? Nepletly se vám oba jazyky dohromady?

Neměla jsem problémy, že by se mi pletly jazyky. Kniha je z tohoto hlediska psána „přírozeně“. Ale rozhodně to nebylo jednoduché. Ta čeština vyžádala nesmírnou práci. Sedla jsem hodiny se Slovníkem spisovné češtiny a „honila“ slova, vyhledala znamé slovo a pak se podívala na definice slova v něm, a tak dokola. Tím jsem hledala vyrazy a přesné vyznamy. Bylo to mnohem úspěšnější než použivat dvojjazyční slovník. Když je to jednou překlad, už to není ono. A v knižkách a na tramvaji jsem hledala slova a spojení. Každá věta byla hodiny práce, každé slovo jsem dohonila… a pak přesto byly špatně a musel je někdo opravit. To bylo to nejtěžší. Ale ne, je to tam pořád, to co jsem psala… jak jsem zavřela očí a snažila se to všechno vidět přesně beze slov a pak najít ta nejkrasnější, nejpřesnější česká slova, abych zachytla tu vizi. Tohle byla nejúnavnější, ale taky nejkrasnější práce. Anglicky a Czenglish a tak šlo mnohem snadněji. Ale to pletení jazyků, je to zvláštní věc. Jak se člověk dostane na určitou úroveň, přestane vnímat rozdíly. Nevím, kolikrát jsem si něco četla a říkala si v duchu: „Proč píšou dvakrát úplně totéž?“ a pak mi pomalu a pracně došlo, že to bylo oboujazyčné a přešla jsem od jednoho do druhého, aniž bych vnímala rozdíl. A taky, mám šestiletou dceru, tak se ji snažím učit česky. A nedávno začala Zorka čist ze Slabikáře a četla pár vět dobře, pak začala střídavě čist česká slova, co tam byla psaná, a anglický překlad, když ji to napadlo, a takhle plynule četla. Zněla hodně jako Aesclinn, jak přechazela tam a zpátky, jak ji to napadlo. Tak nevím, jak to přesně vyjadřit, ale přijde chvíli, když to přestanou být „pletené“ jazyky a stanou se „splývajícími“ jazyky. A snažila jsem se knihou trochu tento stav zachytit, ale nebylo to jednoduché. Motýl na špendlíku už není úplně motýlem a živý jazyk taky není snadné přišpendlit na papíře.

Kniha je psaná českoanglicky, tedy je publikovatelná pouze v České republice. Proč jste nenapsala celou knihu v angličtině a nešla s ní na větší a více peněz slibující trh v USA?

Kdyby nebyla v češtině, už by to nebylo ono. Ona kniha byla taky svým způsobem milostná písnička češtině na rozloučenou.

Ostatně, není těžké vědět, že sice máte knihu, ale můžete ji dát přečíst jen některým svým přátelům, protože ostatní jí prostě neporozumí?

Tato je zajímavá otázka. Určitě bych souhlasila… předtím, než si ji přečetly maminka i sestra, které česky neumí. Maminka vysvětlila, o co jde, spravně tatinkovi a řekla, že: „Všem vadí Ilviromila, ale nemyslím, že je tak zlá. Je spolehlivá, když je třeba.“ A sestra měla spoustu věcných otázek k příběhu i Aesclinině minulosti a měla zájem o to, co jí ušlo. Takže obě to četly celé a něco z toho měly. To mi překvapilo. Ale nedokáže to každý. Tatinek by to nikdy neotevřel, protože „ví“, že to nepřečte. Ta kniha má vrstvy a každý, který je schopen na tu „hru“ přistoupit, něco od ní může dostat, k nějaké vrstvě, k nějaké úrovni se dostane. Málokdo asi přijde úplně všemu na kloub, ale kniha má obstat i bez toho. I těch pár vět arabsky k něčemu jsou, pokud je nezměnil omylem nějaký počitač mezi prvním psaním a vytištěním. Málokdo to přečte, ale pro ty, kteří to zachytí, to tam má být.

V knize se uvádí, že žijete na ranči, jaké to je prostředí pro autorskou tvorbu?

Knihu jsem psala z větší části ještě jako studentka postgraduálního studia v Brně. Není to jednoduché psát z ranče a česky už vůbec ne. Bylo to velmi těžké dokončit knihu, jak jsem vypadla z prostředí, ale život je takový, jaký je. Ranč je dobré místo na tvorbu, protože člověk je blízko přírody a zakladní snahy o zachování života, a je špatné místo na tvorbu, protože ty zakladní snahy o zachování života vyžaduji dost času.

Sierra Dawn, synek Linden a kobylka Trisca

Máte nějaké speciální místo, kde ráda píšete?

Máme hnědý gauč, který jsme koupili od staré paní, která odstěhovala do města, a piši tam na notebooku po večerech a nocích, když už konečně spí dětičky.

Od obyvatelky takového domu bych očekával spíš nějaký western, a ne epickou fantasy. Co vás dovedlo k tomuto žánru?

Ono to není zas tak epický… takový malý příběziček o lidech a co si mezi sebou řeknou. Když mluví Aesclinn o koních a dojných kravách, tak to je od mého života. Ale fantasy mám ráda odjakživa. Fantasy může být ze života. Dost westernů nemá se skutečným životem na západě nic společného. Jsou samé pití a střílení a velké lásky. Skutečný život na ranči je o úplně jiných věcí. Jde o rodinu především a o sousedství a lidskou společnost podruhé. Vyžaduje to neustálé snahy porozumět přírodu, zvířata, rostliny, počasí a na základě toho porozumění žit a přežit. Vyrábíme vlastní elektřinu od slunce a větru, dojíme vlastní krávy a z toho máme vlastní tvaroh a máslo, krávy žijou na volné prérii jako divoká zvířata a honí se koňmi. Je to život bez prázdnin a dovolené, kde čím horší je počasí, tím více je třeba do toho jít, protože tím víc zvířata člověka potřebují. Jediné, co to má společného s westerny, je boj, při kterém se snaží vláda a bohatí cizinci z východního pobřezí zničit starou kulturu blízce spojenou s přírodou. Ale teď jsme to my rančeři, kdo je vyháněn z prérie, a ne Indiani, jak tomu bývalo před 150 léty. Jeden kamarád z Brna řekl: „Jednou si budou američtí ekologové posypat popel na hlavu za to, že vyhaněli rančery, stejně jako to teď dělají za to, že vyhaněli Indiány, a bude jim to úplně stejně platné.“ Má možná pravdu, jenže nám to moc nepomůže.

Písně větru jsou knihou dvojjazyčnou a ještě k tomu fantasy, nekoukají na vás vaši známí kvůli tomu skrze prsty?

Tak to vůbec ne. Moji známí už ví, že jsem podivná, a s tím se dávno smířili. Řekla jednou jedna známá: „Sára je taková zvláštní typ.“ Ale nemyslela to zle. Není to nezdvořilost nazývat sojku sojkou.

Jsou nějaké postavy či místa v knize inspirované skutečnými osobami?

Rozhodně. Hlavní postavy se silně podobají určitým mým přátelům v mluvě. Ne jak vypadají, ani jak se chovají, ale jak mluví, tak to velice přesně. To byla jedna z nejpříjemnějších prací knihy… poslouchat a zachytit, jak lidé mezi sebou mluví. To je jedna z věcí, které působí, že lidé v knize mluví tak nezvykle. Mluví, jak lidé mezi sebou obvykle mluví, a ne jako se mluví v knihách. Aesclinn jsem zase já, ale jen co se týče splývání řeči. Musela jsem si nastudovat její archaismy, ale zase, ona by je nepouživala, nebýt skutečnosti, že fascinují mě. Ale ta: „Zubama! Two teeth, jen two!“, to mám z vlastní hlavy, akorát že ono to slovo bylo „ženskýma“, když se to stalo doopravdy. Dost těch popisů okolí na cestě pochází z botanických exkurzí, vzhledem k tomu, že jsem studovala v Brně botaniku.

Kdyby se Hollywood rozhodl natočit film podle knihy Písně větru, koho byste vybrala do hlavních rolí?

To je teda otázka! První, kdo mě napadne, je mladá Libuše Šafránková, dovede být tak aesclinnovsky váž­ná.

Na obálce knihy malíř vytvořil adaptaci tapiserie z Bayeux. To byl váš nápad? Jak se vám líbí zpracování?

Ne, ne, to umělec sám obálku vymyšlel. Já přemyslím slovy a ne obrázky, tak to, co dovedl, je mi úplně cizí, mocné čáry mistra kouzelníka. Ale velice se mi to líbí. Je to nacpané odkazy na děj v knize a ráda si to prohlížím a vyhledávám je.

Přála byste si žít ve světě z vaší knihy?

Vůbec. Hrdinové to moc nevnímali, protože byli v ději příliš hluboko a od středu moci příliš daleko, ale v celé říši se schyluje k ošklivé občanské válce. Je to nebezpečné a rozbouřené prostředí.

Knihu vydalo nakladatelství Straky na vrbě, jakou cestu jste se dostala až k němu?

Ukázala jsem jednomu kamarádovi spisovateli rukopis a on mi doporučil, abych ji tam posílala.

Vyšla vám kniha, považujete se na spisovatelku?

Trefná otázka. Až úplně ne. Písně jsou tak odlišné od cokoli jiného, co bych kdy četla, že nedokáži setřást pocit, že nevyšla mi kniha, ale Pisně. Asi to špatně vyjadřuji, ale mám určitý pocit, že kdybych byla skutečná spisovatelka, psala bych něco podobněji tomu, co skutečné spisovatelky píšou. Ale mám z ní radost, radost z ní, jaká je, a radost z toho, když se lidem líbí.

Michael Bronec tvrdí, že jste spolu úpravy na knize řešili velmi dlouho. Vadily vám neustálé připomínky?

Vůbec ne. Měla jsem radost z toho, že měl o knihu zájem a taky chtěl, aby byla nejlepší, co mohla být. Bylo s knihou dost práci a byla jsem vdečná za jeho trpělivost a pečlivost.

Sierra Dawn s manželem, na pozadí rozorané pole připravené na setbu malin

Jak se podle vás text vyvinul od prvního rukopisu k vydané knize?

Hlavní změny se týkaly konce. Ten byl opravdu slabší a první pokus chtělo vylepšit. Jenže bylo třeba tyto změny provádět, až když už jsem vypadla z českého prostředí, a to nebylo lehké. Lituji, že nevyšlo dost času, abych to celé psala v Brně. Jinak celé sady pasáží se přeměnily z angličtiny do češtiny.

Říká se, že knihy by měl z angličtiny překládat pouze rodilý mluvčí, který umí česky. Což z vaší knihy poměrně působí. Nenapadlo vás začít spolupracovat na knihách jako překladatelka?

Ach, jenže já česky perfektně neumím a nikdy umět nebudu, ať se snažím, jak se snažím. Ale pomáhám sem tam Strakám na vrbě. Pomohla jsem vyřešit jazykové otázky a podrobnosti u několik Amberů od Zelaznyho. Mám spíš pocit, že bych měla schopnost překladat opačným směrem. A jsou dvě věci, co mám tak ráda, že dovedu si představit, že bych do překladu šla. Ráda bych do angličtiny přeložila příběhy Otakara Batličky a Christyho Biggse od Jaroslava Velinského. Nemohu si uniknout pocit, že anglicky jazyk je chudší bez nich.

Můžeme se těšit na další knihu?

Nevím, nevím. Ne, že bych Aesclinn a její přátele neměla ráda, a ne, že bych se k nim ráda nevrátila, ale bylo by to odsud nesmírně těžké napsat. Ale jediné, co jsem se zatím v životě naučila, je, že nikdy nevím, co příchází…

Děkuji autorce za rozhovor a Michaelu Broncovi za zprostředkování a pomoc při cizelování textu.

Foto: Archiv Sierry Dawn, fotil Petr Tobola

Lukáš Vaníček (redaktor)

lukas.vanicek@fan­tasyplanet.cz