Miéville China - Král KrysaHned na počátku je třeba upozornit, že Král Krysa se od zbytku Miévillovy tvorby podstatně liší – neodehrává se ve vymyšleném světě Bas-Lagu a není to fantasy, tedy rozhodně ne čistokrevná. Co (nebo kdo) je tedy Král Krysa?

Děj knihy se odehrává ve zcela všedním současném Londýně (lze-li něco takového o Londýně vůbec říci), a nejsnáze by se dal zařadit jako městský horor, ovšem s výraznými mytologickými přesahy. Hlavním hrdinou je z řady nevybočující mladík Saul, žijící si svým všedním, nepříliš úspěšným  životem. Tento stav se ovšem jednoho nešťastného dne změní. Saulův otec za tajemných okolností zemře a Saul sám má na krku obvinění z vraždy. Z cely mu však pomůže uprchnout tajemný muž se zanedbaným zevnějškem, který si nechává říkat Král Krysa a který zjevně vládne mimořádnými schopnostmi. Saul se s ním vydává na nelehkou misi, v jejíž průběhu buď zjistí pravdu o sobě a o světě, který jej obklopuje – a najde v něm své místo – nebo skončí jako další oběť tajemného muže s flétnou, který si říká Krysař… Ale v sázce je mnohem více než jen osud hlavního hrdiny.

Že je hlavním hrdinou Saul, není úplná pravda. Stejně důležitou roli má v knize samotné město Londýn, které je zřetelně něčím mnohem důležitějším než pouhými kulisami, ve kterých se odehrává děj. Londýn, město kde splývají, mísí se a vedle sebe rezistují rasy, kultury i mýty, město, kde se jednotlivé kulturní vrstvy, na kterých je postaveno, prolnuly a vytvořily ideální jeviště pro postmoderní divadlo v podání jednoho z nejnadanějších současných autorů science-fiction.

Dobrá, připusťme, že Miéville nebyl prvním, koho napadlo použít Londýn jako jednoho z hlavních aktérů svého díla. Vždyť je zde Gaimanovo nezapomenutelné, báječné Nikdykde s jeho Podlondýnem a galerií pitoreskních postaviček v něm žijících. Společný je i důraz obou autorů na mytologii a její využití v příběhu.  Na světě je ale dost místa pro oba spisovatele, neboť rozdíly zde jsou, a to značné. Miéville už ve své prvotině zcela zřetelně používá postupy, které později dovedl k dokonalosti ve svých dalších knihách. Bohatý jazyk, vynikající popisy, antihrdinové v zoufalých situacích a také zřetelně anarchistické a levicové směřování, patrné zvláště v závěru Krále Krysy

Adaptace prvků od jiných umělců, nejen spisovatelů, je ostatně Miévillovou typickou tvůrčí metodou. Metodou, která je přejatá z třetí podstatné části Krále Krysy, kterou je moderní elektronická taneční hudba, a zvláště její odrůda zvaná drum and bass. Hudba je motivem, který se vine celou knihou, a jak později pochopíme, vlastně patří k těm nejdůležitějším. Typickým postupem tvůrců taneční hudby je takzvané samplování – vypreparování některé linky cizí skladby a její následné vlastní využití. Přesně to Miéville ve svém díle dělá s fragmenty jiných děl. Vytrhne si to, co se mu líbí, přetvoří to k obrazu svému a groteskně zdeformuje. Výsledek je anarchistický,  vyzývavě dekadentní a místy morbidní.

Král krysa zjevně vyniká mezi hromadou prvotin, oslnivě se mezi nimi leskne jako nová žiletka v bahně na dně stoky. Tímto přirovnáním se také nabízí otázka, jak dlouho bude trvat, než se jako břitva ostrý kovový plátek z ušlechtilého materiálu ztupí a pokryje rzí – jak dlouho bude na čtenáře působit autorovo kouzlo?

Miévillova prvotina totiž zcela očividně předznamenává jeho silné i slabé stránky. Už v Králi Kryse je – stejně jako v jeho dalších knihách – zřejmé, že epická stránka je poněkud v pozadí za vynikajícími popisy a vůbec prací s jazykem. Nu což, nikdo není dokonalý. Výhodou Krále krysy je, že rozsah knihy je přiměřený síle námětu, takže je dlouhá zrovna tak, aby nezačala nudit. Což se nedá říci např. o Železné radě. Jako prvotina je Král Krysa vynikající. I když to není čtení pro každého, rozhodně ji lze doporučit. Pokud se vám líbily předchozí Miévillovy knihy, není co řešit.