Začneme tím jednoduchým. Vicki má, jak známo, komplikovaný vztah s matkou. Což se dá zvládnout a brát i s humorem, pokud zůstane jen u toho. Jenže Vicki je komplikovaná osoba vůbec, která logicky přitahuje komplikované věci. Což znamená, že se na začátku knihy nachází v prekérní situaci mezi Henrym a Celuccim, autorkou historické romantiky v přestrojení a Italem, abychom zvolili trochu jiné opisy.

Není tedy divu, že v jednu chvíli Vicki nemá na svou matku moc náladu a ignoruje telefon, co to dá. Jenže tentokrát se nejednalo o klasické matčiny nářky. Tentokrát šlo o život. A tak se Vicki vydává na poslední cestu za matkou – na její pohřeb. Běžná tragédie, jakých jsou tisíce, se však rázem změní, když zjistí, že matčino tělo někdo nahradil dvěma pytli písku… Toho, kdo to udělal, si Vicki najde. A pak zajistí, že bude za to, co provedl, trpět. K tomu jí dopomáhej Henry a Michael, Bůh netřeba.

Na sérii Krevní pouta je sympatické, že opravdu každý díl je dost odlišný svou výchozí situací a snaží se někam posunout základní vztahový konflikt mezi trojicí ústředních postav. Není to jen přešlapování na místě. Výhodou je i to, že je autorka schopná vztahovou linii příběhu podat v několika odstínech – tak trochu psychologicky (samozřejmě to nepřehání, viz <a href= http://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?…>recenze na první díl), jindy s humorem (výborné špičkování mezi Henrym a Michaelem, které zde dosahuje svého vrcholu) a samozřejmě i s náležitým patosem (třeba závěr knihy, Henryho volba, Michaelova oběť a všechno okolo).

Díky tomu si Huffová drží čistý štít v boji s kýčem a pitomostmi, které v posledních letech zaplevelily nejen domácí trh. Ano, není to žádná bomba a místy si papírem také zašustí, ale laťku kvalitního, poctivě dělaného řemesla přeskakuje s přehledem.

Jejím velkým kladem je i to, že když slibuje nadpřirozenou kriminálku, tak ji svému čtenáři také dá. Vyšetřování, které Vicki absolvuje, je radost sledovat (po takové Charlaine Harrisové si připadáte jak u klasika Doylea). Mohla by sice někdy ubrat při poznámkách, jak z Vicki sálá síla a neústupnost (a alespoň jednou nám to předvést tak nějak pěkně natvrdo – zatím ovšem akce zůstává na mužských hrdinech), ale to je drobnost.

Navíc autorka předchází nudě či pádu do osidel opakování se i tím, že nemění pouze výchozí podmínky jednotlivých případů, ale hlavně protivníky, kterým hrdinové čelí. Po démonovi, antivlkodlačím fanatikovi a mumii se dostáváme k vědou oživeným lidem. Také cítíte stín doktora Frankensteina a filmů studia Hammer? Ostatně, možná právě na ty se až moc díval Celluci, jak mu Henry neopomene připomínat.

Vicki se tak musí vypořádat nejen s tím, že její matka je mrtvá, tělo ukradené, ale navíc ještě napumpované jakýmsi sajrajtem pro přemožení smrti. Nebo spíše znesvěcení věčného klidu. A kde hledat viníka? No, největší zvrhlíci, jak se ukázalo už v jedničce, pobývají na univerzitách.

Kde narazí Vicki na obzvláště šťavnaté postavičky, v čele s velmi schopnou manažerkou doktorkou Burkovou a podivným párečkem postgraduálních studentů. Vědecká posedlost, neúcta k autoritám, arogance intelektu v zájmu pokroku a vyššího dobra. To je dobrá kombinace. A Huffová ji neváhá doplnit o hodně černý humor (např. poznámka Burkové o mrtvých postgraduálech).

Prostředí zapadlých laboratoří v starých univerzitních budovách a šourající se oživené mrtvoly, chladicí boxy a neustále přítomný formaldehyd navíc navozují pěkně hororovou atmosféru. Vlastně zatím v sérii asi nejvýraznější.

Dohromady to všechno znamená, že Huffová opravdu po většinu času servíruje zatím suverénně nejlepší díl cyklu. Bohužel nikoliv do konce. Ty vůbec patří k jejím slabinám. Nikoliv kdovíjak tragickým, ale přesto docela výrazným. Tentokrát ukáplo až moc sentimentu a taktéž mocná ruka boha ze stroje zůstala v kanceláři přes čas. Naštěstí to Huffová kompenzuje opět zvýšenou dávkou černého humoru.

Spojení krve proto není nejlepším dílem série, ale musí se o tento primát dělit s předchozím mumiovským kouskem. Což nakonec není nejhorší výsledek. Navíc Huffová opravdu posouvá své hrdiny dál a zde si připravila pořádnou vějičku do závěrečné knihy, které se snad dočkáme co nejdříve.

A víc vlastně není co říct. Autorka prostě neslevila ze svých kvalit – a pokud někde zaváhala, vyrovnala to opravdu povedeným černým humorem a jiskřením mezi hrdiny. A z kvalit neslevili ani další zúčastnění – jazyk knihy je stejný jako předchozí díly, za oči nezatahají chyby ani překlepy a naopak je přitáhne obálka, která je už prostě tradiční a přitom stále neotřelá. Krevní pouta tak pořád dělají radost.

Boris Hokr (zástupce šéfredaktora)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz