V neděli osmnáctého června se moje lednička začala chovat divně. Pamatuji si to moc dobře, protože dva dny před tím se k nám do sousedství přistěhoval ten mladý pár a to byl určitě pátek, to vím jistě, protože zrovna končily oslavy dne daňové svobody, které i minulý rok připadly na čtrnáctého června a to se jako obvykle náš Klub Zhrzených Podnikatelů zhulákal na plech takovým způsobem, že i ti odolnější členové byli schopni vyslovovat dvou a více slabičná teprve dva dny poté. No a bez takových slov solidní pozdrav dohromady prostě nedáte a já, když jsem je to ráno potkal u popelnic, kam jsem vynášel poslední zbytky plastových pytlíků, lahví a hostů, nějaký pozdrav jednoduše potřeboval.
„Dobrý den,“ zaskřehotalo něco ze mě a já si uvědomil, že jsou dny, kdy i obyčejné „dobrý den“ zní jako přiznání nízké inteligence.
Ona byla hezoučká blondýnka, pracovala jako učitelka na základní škole a když jsem ji zdravil, nesměle klopila oči. Už dlouho jsem u ženy nic takového neviděl. On byl o hlavu vyšší, blonďák, typický hezoun a pokud je možné, aby se někdo živil jako kretén, tak on musel brát zaručeně balík. Znechuceně se na mě podíval, otočil se a na cestě od branky k domovním dveřím seřval blonďatou krásku na tři doby za to, že se se mnou vybavuje. Vrátil jsem se, rozpustil ve sklenici superpirin, protože po acylpirinu se mi spouští krev z nosu, a vrátil se do postele, kde jsem se rozhodl vyčkat dne, kdy se moje lednička začne chovat divně.
V neděli osmnáctého června se moje lednička začala chovat divně. Večer jsem k ní přistoupil, to už mě nic nebolelo a moje bytí si opět uvědomovalo své bytí, otevřel jsem dvířka, sehnul se a vytřeštil oči. Taková věc by vzala i silnější povahy! No posuďte sami: čtvrtka másla, tři litrové sklenice s pomerančovým džusem, dvakrát směs na sýrové fondue, půl kila anglické slaniny, pět Bernardů a ve stěně dveří zpola prázdná lahev Chateau Margaux!
Ponechme stranou, že preferuji úplně jinou značku džusu, pravé máslo jsem neviděl už tři roky a když se to vezme kolem a kolem, naposledy jsem byl nakoupit před dvěma týdny, takže ať už jsem tehdy dával do lednice cokoliv, mělo by to touhle dobou být zelené a chlupaté, ale především, a to bych rád vypíchl, já bych nikdy, opakuji NIKDY nebyl schopen načít Chateau Margaux a pak ho nedopitý odložit do lednice, abych z něj tímto způsobem do druhého dne vyrobil předražené zvětralé chcanky!
Fuj.
Všechny tyto indicie ohýbaly mojí dosavadní představu kauzálního a izotropního vesmíru a vůbec mi přišlo poměrně zarážející, že zatímco na vnějším držadle dvířek je napsáno CALEX, zevnitř moje stolitrová lednice nápadně připomíná poslední model třísetlitrové Zanussi a to včetně nápisu Zanussi samotného na zadní stěně. Opatrně jsem ohledal okolí bílého monolitu, ale kromě vnitřního prostoru a obsahu se všechno zdálo naprosto v pořádku. Pokrčil jsem rameny a lednici zase zavřel, ale to už jsem v ruce držel jednu láhev s roztomilou staromilskou imitací keramické zátky.
Základní povahou otázek je, přemýšlel jsem, zatímco jsem nad dřezem smýval z rukou polovinu vypěněného obsahu, že pokud se do nich nikdo nemontuje, tak vydrží v nezměněném stavu prakticky jak dlouho chcete. Z toho plyne, že tahle záhada může klidně počkat a to nejméně do zítřka, kdy si koupím francouzské bagety, abych měl na co namazat kaviár, který jsem objevil schovaný v neprůhledném boxu nad smutným mementem dobrého vína. Prostě kdo se moc ptá, moc se doví.
A já se neptám.
Lednička setrvala i nadále ve svém podivném chování a tak se veškeré moje nákupy velmi brzy omezily jen na pouhé doplňování zásob koření, čerstvého pečiva a zkrátka všech věcí, které se obvykle v lednici neskladují. Na něco takového si velmi snadno zvyknete, zvlášť když vás to zbaví opruzantní a frustrující povinnosti bloudit s košíkem mezi nekonečnými regály hypermarketu a přemýšlet, co ještě by se vám tak mohlo hodit. Také má strava se stala mnohem pestřejší, což mělo ve svém důsledku pozitivní dopad na mé zažívání. Co vám mám povídat? Přál bych vám vidět tu stolici, když se mi po pár týdnech srovnalo zažívání zmrzačené všemi těmi jogurty a dalšími obušky zdravé výživy.
A tak jsem zpohodlněl.
Ještě jsem nad tím čas od času dumal, ale těch chvil bylo čím dál tím méně a jednou jsem se dokonce přistihl jak láteřím, když v lednici namísto baget s rajčaty a mozzarellou, které mám tak rád, byla jenom loužička vody a mně tak nezbývalo, než zůstat o hladu. Připomnělo mi to, že každá lednice potřebuje čas od času rozmrazit, a že to je jedna z těch věcí, které dělám k smrti nerad, a které řadím mezi ty takzvané ženské práce někam mezi drhnutí schodů a mytí hajzlů.
V ten okamžik jsem se nad sebou musel hluboce zamyslet. Ponechal jsem stranou můj roztomilý mužský šovinismus a soustředil se na fakt, že i přes své nesporné výhody je celá tahle záležitost s ledničkou přeci jenom záhada a co já jsem to sakra za chlapa, objevitele a tradičního světlonoše pokroku, když dokážu žít takovou dobu vedle něčeho podobného, aniž bych se tomu pokusil přijít na kloub?
Šel jsem spát, abych ten hlad nějak zaspal, ale bylo to úplně zbytečné, házel jsem sebou přes celé letiště a dral povlaky na cáry, jak se mi v hlavě honily divoké teorie, které by nějak objasnily tajemství mé lednice. Z nich ta nejdivočejší byla, že už pána Boha jednoduše nebavilo obalovat sýry a ovoce plísní a svítit na ně pokaždé, když se rozhodnu podívat, zda se nestal zázrak a TO se neproměnilo v něco chutného a tak ten zázrak prostě zařídil a vytvořil mimo prostor a čas mou vlastní bezednou lednici, aby to měl jednou pro vždy z krku.
Jenomže málo platné, něco jsem se nachodil po akademické půdě a tak jsem zákonitě nakonec musel dospět k závěru, že když otevřu dveře lednice umístěné v mé kuchyni, ocitnu se uvnitř lednice jiné, která se nachází někde jinde, na nějakém jiném místě a kdo ví, dost možná i v jiném čase. Nepřímo na to ukazovalo i to rozmrazování, které vráželo teorii omnipotentního lenocha kůl do srdce. Také fakt, že potraviny z lednice samovolně mizely, podporoval myšlenku časoprostorové anomálie. Ať tak nebo tak, ta lednice rozhodně patřila někomu, kdo trpěl obsedantní představou, že prázdný foch v lednici je jeho vina a tak se ji neustále snažil udržovat natřískanou, což od osmnáctého června znamenalo zdvojnásobit množství všech nákupů.
Usnul jsem až ve tři hodiny ráno.
Další den večer už byla lednička opět plná, voněla čistotou a nabízela nepřeberné množství pokrmů a nápojů, z nich některé, jak jsem si s potěšením uvědomil, byly novinkou. Rozhodl jsem se provést svůj první experiment. Na prázdné místo, které tu zbylo po třech ležácích s příměsí kvasnic jsem umístil kartičku, kde byl rukou naškrábaný nápis: Děkuji.
Druhý den ráno jsem ani dospat nemohl a tak jsem byl na nohách už v deset. Okamžitě jsem vystartoval k lednici, ale k mému zklamání tam nápis stále ležel. Co půl hodiny jsem pak otevíral dvířka a prováděl kontroly, ale až teprve kolem páté hodiny odpolední cedulka náhle zmizela a s ní zmizelo i pár dalších potravin, které jsem obvykle nechával bez povšimnutí, jako byla zelenina, syrové maso a něco smradlavého v alobalu – já nevím asi droždí – no zkrátka věci, u nichž mám podezření, že k nim existuje určitý technologický postup, zřejmě značně hermetický, který z nich udělá chutný pokrm. Až teprve hodně pozdě večer, když se sídliště přestalo otřásat zvučným samčím „GOOOL!“, popřípadě „JEEeeee“ – ten den to bylo třikrát „GOOOL!“ a jen dvakrát „JEEeeee“, takže to hádám asi dopadlo dobře – se na místě mojí původní kartičky objevil plastový box, v něm byla jedna porce kuřete se smetanovou omáčkou a šest knedlíků a na boxu pak byla položena jiná kartička, na které bylo napsáno: Není zač.
Takováto zásadní změna v celém případu si pochopitelně vyžádala určité změny i v mém přístupu. Tak především jsem si pořídil mikrovlnku, abych si měl v čem ty večeře ohřívat. Od toho dne se totiž objevovaly s železnou pravidelností. Pak také celá tahle věc ztratila svou anonymitu, naopak dostala takový, řekl bych, lidský rozměr a já cítil povinnost se tomu na druhém konci červí díry nějak revanšovat. Každý večer jsem proto položil na malý talířek v horním fochu nějaké peníze, aniž bych měl jakoukoliv představu o tom, co kolik stojí. Se stejnou pravidelností se tam vždy druhý den k večeru objevily drobné, což mě napoprvé dojalo k slzám, protože s něčím takovým jsem skutečně nepočítal a tak jsem brečel celou tu dobu, po kterou jsem se ládoval svíčkovou.
Byla moc dobrá.
A opět jsem velmi rychle uvykl a je to docela zajímavá věc, protože vzato kolem a kolem, jsem měl doma něco, z čeho by nejeden držitel Nobelovy ceny rozčilením vyplázl jazyk. Já se naproti tomu celkem spokojil s tím, že mi to ráno dá snídani, večer dobrou večeři, chová se to tiše a dokonce se to samo udržuje.
Takové věci mě napadaly i tehdy, když byl u mě tenkrát Fotograf na návštěvě a tak jsem zvažoval, jestli bych se mu s celou věcí neměl svěřit. Posadil jsem ho do kuchyně ke stolu a jak jsem tak stál před otevřenými dvířky lednice a nahlas říkal tu opotřebovanou větu o tom, jak se podíváme, copak to tu vlastně máme, napadlo mě najednou ještě něco jiného. Vždyť tuhle větu říká před otevřenou lednicí snad každý muž. Jasně, v mém případě si opravdu nemohu být jistý, co v ní najdu, ale co když, říkal jsem si, co když to takhle mají i ostatní? Třeba se to všeobecně ví a jenom tak nějak patří k věci, že o tom nikdo nemluví?
Lednici jsem zase zabouchl, podal Fotografovi pivo a rozhodl se, že budu raději mlčet. Cítil jsem, že situace tak jako tak k něčemu spěje, a já už s tím stejně nemůžu nic dělat. Když pak v lednici nezbylo nic, co by o sebe mohlo cinkat a to bylo hned, protože její obsah byl dimenzován spíš pro mě než pro mě a mé návštěvy, tedy když už v lednici nic nezbylo a já vyprovázel Fotografa ke vrátkům, stala se věc, která vrhla na celou záležitost víc světla, než hořící hranice na hradby Kostnice.
„Ty blbá krávo,“ dral se z otevřeného balkónu od sousedů mužský řev, „to nejsi schopná zařídit, abych měl doma pivo, když se vrátím večer z práce?“ a hned za ním padal do trávy tichý ženský pláč, ale byl vzápětí znovu přehlušen tím sonickým struhadlem: „Řekl jsem ti jasně, že hraje Manchester a že mám mít doma šest Bernardů!“
V hlavě se rozječely sirény a řvaly na mě: Ty vole, to byla doba! Podíval jsem se k sousedovi na zvonek a viděl, jak je tam známým úhledným písmem napsáno Beránek a hádám, že i kdyby toho nebylo a nás každého s Fotografem nehřály v břiše tři předražené ležáky, že by mi to bylo jasné. Plácl jsem se do čela. Vždyť tohle mi mohlo dojít už dřív. Jedině ženská, která dokáže žít s takovým kreténem a při pozdravu klopí oči, může na mé drzé vybírání lednice odpovědět slušným není zač a vrácením drobných.
A tak jsem zapnul počítač, ustřelil pár alienům hlavy a když se fotbalový národ uložil ke spánku, počítač jsem zase vypnul, otevřel lednici a jednu po druhé z ní vyndal všechny potraviny a pak i fochy, až tam zbyl jen velký osvětlený prostor, do kterého jsem se poskládal a dveře za sebou zase zavřel. Ticho a tma soupeřily s chladem o moji pozornost a i když to oba byli silní soupeři, chlad přeci jenom nakonec získal převahu, až své protivníky vytlačil docela a já se třásl zimou a vzpomínal, jak jsme tehdy seděli na střelnici kolem ohně, všude mrzlo až praštilo a Serža jen tak, aby se neřeklo, prohodil: „Kurva, tady je zima jak v Rusku“. Starý Němec, který tam chodil střílet s námi, se pro sebe usmál a řekl: „Ja, ja, u Sthalingradu, tham nebylo dobše.“
Pak se dvířka konečně otevřela a za nimi stála ona, jenom tak v lehké noční košilce s motivem lučních kvítků. Byla trochu překvapená, no aby taky ne, když držela v rukou hrnec s poklicí a zavařovací gumou propletenou uchy a neměla ho kam dát, protože namísto všeho, co čekala, že v lednici uvidí, jsem tam byl já a třásl se zimou. Chtěl jsem něco říct, myslel jsem na to od té doby, kdy mi došlo, kam vede moje záhadná lednice, chtěl jsem se omluvit za všechno co jsem jí způsobil, chtěl jsem jí poděkovat za všechno co… no prostě za všechno a přiznám se, taky jsem chtěl, aby nezačala ječet. Namísto toho všeho ze mě vyšlo jen takové nějaké zajektání zuby, ale ona se nepolekala, jenom položila ten hrnec na stůl, vytáhla mě, zmrzlou zásilku viny ven, já se znovu pokusil něco říct, ale ona mi položila prst na ústa a namísto všech slov chytla dolní lem květované noční košilky a rychle si jí přetáhla přes hlavu.
Najednou přede mnou stála tak, jak ji pánbůh stvořil, s kůží bílou a čistou jakou mléko, dvěma jablíčky pevnými a nepoddajnými, klínem upraveným jako holčička a takovým množstvím života, který v ní byl a který nikdo nežil, protože mu to bylo zakázáno, až to z ní sálalo a chtělo ven. Chtělo to někoho hřát a já tam byl a to teplo jsem potřeboval a tak mi stáhla tričko i kalhoty, bez jediného slova si mě k sobě přitiskla a hřála mě tak dlouho, až jsem se přestal třást. Pak si znovu položila prst na rty, vzala mě za ruku a odvedla ke kuchyňské lince. Na tu kuchyňskou linku si sedla a sama od sebe roztáhla stehna, zvala mě dál a já šel, šel strašně rád. Ta tam byla zima. Třeli jsme se o sebe zpocenými těly a byli tak tišší jak to jen šlo v takové situaci, dusili v sobě všechno, co chtělo ven. Držela mě chvílemi tak, jako by už nikdy nechtěla pustit, jako by mě do sebe chtěla pohltit a nade mnou se navěky měla zavřít ta bílá neposkvrněná hladina její kůže.
A pak nás realita, ta děvka vlezlá, dohnala, já měl na sobě zas své tričko i kalhoty, lepkavou studánku zakrýval závoj lučních kvítků a já se skládal zpátky do lednice. Naposledy se na mě usmála, zavřela za mnou a zase byla tma a ticho a chlad. Povzdychl jsem si, otevřel a ještě zahlédl, jak ve dveřích mizí poslední hrst květin.
„Do hajzlu,“ ulevil jsem si, tak tohle jsme nedomysleli.
Dveře se znovu otevřely a v nich se objevil andělský obličej, avšak s výrazem hodně překvapeným. Nebyl jsem ve své kuchyni. Takhle to prostě nefungovalo. Nemohl jsem sám určit, kde budu, když otevřu dvířka zevnitř a v duchu si nadával, protože tohle mi snad mohlo být jasné.
Chytla mě za ruku, ale tentokrát mě neodvedla k lince, ani jinému kusu nábytku, ale k balkónovým dveřím a tam ukázala na hromosvod. Kývl jsem a slezl po něm dolů.
Jistě, mohlo mě mrzet, že jsem pak do osmi přešlapoval před domem, abych mohl zavolat zámečníky. Mohlo mě odradit to nastuzení, které jsem léčil ještě týden. Jenomže nemrzelo a neodradilo. K permanentně natřískané lednici a pravidelným večeřím se připojil ještě pravidelný sex s krásnou a rozdychtěnou blondýnkou, s čímž by se jistě každý muž srovnával jen velmi obtížně, ale já jsem to nějak zvládnul, i když to byla fakt dřina.
A zase jsem si zvykl.
Přes inzerát jsem najal studenta, který měl jediný úkol a totiž v deset nula nula za mnou zavřít lednici, v jedenáct nula nula ji zase otevřít, na nic se neptat a za žádnou cenu se mezi tím do ní nepodívat. Byl to úkol jako z pohádky a všichni víme, jak to mělo skončit, ale tyhle moderní děti prostě myslí jinak a tak jenom pokaždé sebral prachy a na nic se fakt neptal. Jen jednou nebo dvakrát jsem měl pocit, že má zdvižené obočí, ale to se mi nejspíš jenom zdálo.
Napříště jsem si také samozřejmě na cestu přibral svetr a bylo to lepší, ale jsem v tomhle směru poměrně choulostivý a tak, když už jsem se rovnou nenastydl, tak se mi alespoň spustila vazomotorická rýma. Po několika týdnech jsem si dokonce vypěstoval nějakou psychosomatickou reakci na ledničku a kdykoliv jsem ji pak otevřel, rovnou jsem musel sáhnout po kapesníku. Připojil jsem to na seznam věcí v mém životě, které sice nejsou dvakrát příjemné, ale se kterými se nedá nic dělat, nebo alespoň nic, po čem by ztráta nebyla větší zisku.
Takhle to šlo den za dnem, večeři za večeří a číslo za číslem a nezdálo se, že by se nám to mělo v dohledné době omrzet. Přísahám, že jsme si za celou tu dobu neřekli ani jediné slovo a přesto to bylo krásné a neutuchající.
Jednoho dne, nebyl vůbec ničím výjimečný, zastavil u domku na druhé straně ulice stěhovací vůz a pár dělníků v montérkách se pustilo vykládání nábytku, který pak postupně odnášeli dovnitř. Mezi nimi tancoval mladý pár. Ona byla krásná černovláska, studovala medicínu, vyzývavě se dívala na každého a na všechno, na dělníky, na mě a dokonce i na plaňky u plotu. On byl tichý vědátor, docela milý chlapík, ale tak trochu ten typ, kterému ženské říkají hodný ňouma. Usmál jsem se na ni, pozdravil a ona mě obdařila takovým pohledem, že o jeho jednoznačnosti by nepochybovala ani matka Tereza, a to i kdyby se tou dobou dívala na druhou stranu. Vzápětí se ale otočila, aby ostře napomenula dělníky, kteří právě do domu vlekli velkou, starobylou šatní skříň v masivním ořechu.
Toho dne večer, a jak jsem říkal, nevím, co to bylo za den, se moje šatní skříň začala chovat divně. Večer jsem k ní přistoupil, to už byl pomalu čas chystat se na noční výlet, otevřel ji a docela pohodlně se stačil divit. Ostatně byl jsem už na leccos zvyklý. Samozřejmě, že sada dámských halenek, sbírka spodního prádla a dokonce ani pánské šedivé kalhoty se vzorem rybí kosti ve velikosti 30/32 mi k ničemu nebudou, ale co mě fakticky nadchlo, byl fakt, že moje dřevotřísková funkcionalistická skříňka s imitací divoké třešně, do které se tak tak vešlo těch pár věcí, které jsem vlastnil, teď zevnitř měla velikost menšího obýváku a navíc byla obložená starým a trochu zprohýbaným ořechem. Nádherná práce. Pomalu, velmi pomalu se mi koutky zvedaly do širokého úsměvu.
„Tak,“ řekl jsem nahlas, „a je po rýmě.“