Upírská tematika provází literaturu a film již od vzniku mýtu o Vladu Naražečovi. Od umělecky hodnotných děl, jako je například Stokerův Dracula či Nosferatu, se příběhy o nasávačích krve změnily ruku v ruce s příchodem nových trendů hororových snímků. Posledním případem je téměř Shakespearovské pojetí upírského mýtu v moderní době, nešikovně tlumočící některé zapšklé konzervativní názory. Adaptace „úspěšné“ ságy nepřinesla nic nového, ani nepřekvapila svou průměrností. Ledacos vysvětlí fakt, že jde o americkou produkci, která evidentně nemá žádné umělecké ambice. Komerčnost nade vše.

Díky bohu, že máme ještě Evropu se svými umělecky hodnotnými díly. Oblast nezávislých snímků nehýří jenom artovými a experimentálními filmy, ale vždy se objeví i nějaká žánrová záležitost, jakou je i švédský projekt Let the Right One In. Adaptace úspěšného románu Johna Ajvide Lindqvista, který připravil i scénář, se pouští zcela jiným směrem, než většina filmových monster holdujících hemoglobinu, které jsme měli tu čest vidět na plátnech kin a televizních obrazovkách.

Neotřelý přístup je znát na první pohled, kdy si divák uvědomí, že nesleduje obyčejný béčkový snímek o krvelačných netvorech. Žánrovost je tu totiž potlačena na minimum, a tím vzniká prostor pro dramatické uchopení příběhu. Režisér Alfredson se vrací o několik desetiletí zpátky a využívá vampýrismus jako netradiční metaforu. Sama tematika nočních tvorů se dostává na post, jaký známe hlavně ze zombie filmů mistra žánru Romera, díky čemuž dokáže natočit sociální kritiku, politickou satiru, či odsouzení současného konzumního způsobu života. A tak i Alfredson využívá žánr k předání poselství – ne tak rozsáhlého, jako například u Deníku mrtvých, ale o to originálnějšího.

Tvůrci vsadili na komornější podobu snímku. V centru příběhu je on a ona. On (neskutečně úpřímný Kare Hedebrant) je psychicky týraný kluk, ona (sympatická Lina Leandersson, kterou zajisté čeká úspěšná kariéra) upír žijící již několik desetiletí. Úmyslně se vyhnu tolik propagované Shakespearovské tragédii a americkému pojetí lásky tím jejich limonádovým způsobem, ze kterého bolí nejenom zuby, ale brzy se oprudí i zadnice. Let the Right One In potěší svou sofistikovaností a originálností. Mužský element je zastoupen dvanáctiletým klukem, který je nejen šikanován v škole, ale i vystavován neúmyslnému psychickému nátlaku doma. Rozvedená matka výchovu nezvládá a jeden den s otcem pochová všechny iluze, které o něm Oskar měl. Mladý hoch se skamarádí s Eli, dívkou ze sousedství. Její ne příliš sympatický zevnějšek (je strašně bílá a ,,divně“ páchne) ho od přátelství neodradí.

Kouzlo filmu spočívá v přístupu a práci s látkou. Tvůrci nezneužívají přítomnost upíra k prostoduchým scénám násilí či samoúčelným gejzírům krve. Místo toho věnují větší pozornost postavám a jejich psychologii, což posouvá snímek na mnohem vyšší úroveň. Násilí a neuróza jsou využity jako nástroje pro dospívaní. Děti jsou uznávané jako symbol nevinnosti a Alfredson využívá této představy, aby ji rozbil v sledu dramatických scén a dal jí zcela nový význam Vyspělost se přestává určovat dle věku nebo fyzické konstituce jedince, jediným parametrem je vědomí a uvědomění si sebe sama.

Dětská optika neumožňuje jenom exkurz do psychiky dítěte, ale je také vynikajícím způsobem, jak se podívat na svět dospělých. Mentalita zdánlivě bezchybných dospěláků se dostala pod nůž režisérovi, a ten opatrně proniká hrubou vrstvou pokrytectví a odhaluje jejich stinné stránky. I když to na první pohled vypadá jako okrajové téma, ve skutečnosti se jedná o esenciální prvek příběhu. Umožňuje nejenom srovnání dvou odlišných světů, ale i jejich vzájemné propojení a konfrontaci.

Na kvalitách snímku přidává i stylizace do socialistických osmdesátých let, kterou je cítit z každého záběru, ať už je na něm sídliště, vnitřek, pro dnešní děti muzeálního, bytu nebo plovárna; starší ročníky si nostalgicky zavzpomínají. Let the Right One In není žádná cukrkandlová pohádka, je to drsná i nostalgická výpověd, pohled na dospívaní i dospělé a vynikající umělecký zážitek.

Trailer: