Občané krajiny amerického snu se na veřejnosti prezentují jako puritánsky národ a jenom těžko ukrývají své liberální manýry pod plášť pokrytectví. Mentalita národu se manifestuje i přes umění. Co pak vypovídá umění o lidech z krajin vycházejícího slunce, kde téměř každý film je nějakým způsobem ujetý (většinou z proudu transgresivní fikce)? Jsou naprosto vyrovnány. Zatímco Američané si musejí ukájet své primitivní pudy prostřednictvím televizní obrazovky, Un-American Gladiators, což je původní název komiksu, přímo odkazuje na televizní sportovně-soutěžní sérii Američtí gladiátoři, ve které naolejovaní svalovci a svalovkyně soutěží ve fyzicky vyčerpávajících, ale zajímavých disciplín a kromě jiného i skvěle ventilují akumulovanou agresi nenásilným způsobem. Jenomže na půdě americké kultury je implicitní agrese spíše výjimkou než pravidlem. Skutečnou psychoterapií jsou wrestlingové zápasy, teatrální simulace násilnické interakce. Multimiliardový mogul zastřešující celostátní (celosvětovou) mainstreamovou wrestlingovou síť ji ještě propaguje jako rodinnou zábavu. Zápasy v kleci či hardcore no-rules podívaná pro děti od čtyř let.
V tomto momentu vstupuje do ringu rádoby gothic svalovec, jenž poslouží jako nástroj reflexe násilnických sklonů a jejich fetišizaci televizní obrazovkou a diváky. Univerzální gladiátoři jsou vytvořeny na míru průměrnému, po násilí bažícímu Američanovi. V našich končinách nedochází až tolik k potlačování jistých pudů, vražd máme každý den dost. Vtip spočívá vtom, že Grant a Wagner spolu s kreslířem Kennedym nekonstruují příběh adorující či glorifikující násilí, nýbrž nastavují zrcadlo exploataci a násilí v médiích. Komiks vyšel původně v roce 1993, tedy čtyři roky potom, co se u nás začal rozpínat liberalizmus a kapitalizmus, a zhruba teď jsme se dostali na ekvivalent tehdejší americké kultury (Grant v komiksu využíva hojně černý humor prostřednictvem sebevraždy a asistované sebevraždy, tj. eutanazie). V tomto případě není důležitá fabule, která se mimochodem vyskytuje jenom ve stopových prvcích prostřednictvím dvou postav, které se ani na planetě Mondo Carno nenacházejí, ale premise satirizace agrese v televizních pořadech stylem exploativných (grindhouse) filmů a groteskního a iracionálního násilí. Dochází k tomu i emulací principů počítačových her, které taky představují exkluzivní hájemství psychohygieny a ventilace jistých sklonů (v Japonsku vyvinuli i počítačovou hru, jež je simulátorem pronásledování, vyoeurizmu a znásilňování). A počítačové hry stejně tak jako televizní programy neodmyslitelně patří do stejného popkulturního univerza.
Pro někoho možná bezmozkové brakové čtení, pro někoho satira s přesahem. Bez ohledu na čtenáře s velkými nebo malými nároky, Univerzální gladiátoři disponují mamutí dávkou černého humoru, cynických hlášek a vtipů založených nejenom na komiksové intertextualitě, ale i na parodii televizních atributů. Potěší i vizuální komika Cama Kennedyho a jeho kreativní řádění při konstruování morbidních atrakcí pro sebevrahy, z kterých sálá infantilní sadistická radost ze zabíjení. Čistokrevně akční děj s učebnicovou demonstrací pojmu komiksové násilí poskytuje prostor i na zamyšlení a reflexi.
Planeta Mondo Carno pořádá každoroční klání gladiátorů, největší jatka v celém vesmíru, kterých se účastní ti největší tvrďáci ze všech planet. A je jasné, že takovouhle příležitost si Lobo nemůže nechat ujít. Nejde mu o ceny – dělá to pro radost. Jenže něco s tímhle bojem o život není v pořádku a někdo opravdu hodně nechce, aby Velkej šéf vyhrál. Což se Lobovi rozhodně nelíbí. Planeta Mondo Carno je ideální místo, pokud se chcete zabít. S Lobem na planetě to nebude problém. S Lobem na planetě bude mnohem složitější přijít na to, jak přežít. (anotace)
Martin Kudláč (redaktor)
