Rozvoj letectví a s ním spojených věd a technologií přinášel rozličné problémy. Klasické dvouplošníky měly značnou plochu křídel. Nízké plošné zatížení znamenalo solidní stoupavost, relativně nízkou vzletovou a přistávací rychlost a díky tomu i krátkou vzletovou a přistávací dráhu. Uspořádání nosných ploch dvouplošníku ale silně limitovalo dosahovanou maximální rychlost – stroje měly vysoký čelní odpor. Tehdejší jednoplošníky měly pro změnu vysokou rychlost a plošné zatížení, ale potřebovaly dlouhá letiště a jejich pilotáž byla náročnější. Postupem času se konstruktéři naučili řešit letové vlastnosti v různých režimech letu pomocí mechanizace křídla (použitím různých typů klapek a slotů, následně i změnou geometrie křídla za letu), zpočátku se ale vyskytly snahy o změnu letových vlastností pomocí radikálně měnitelné plochy křídla a tím i plošného zatížení. Šlo o snížení vzletové a přistávací rychlosti a hlavně o zkrácení vzletové a přistávací dráhy. Ve Francii byla zkoušena letadla s teleskopicky vysouvanými nástavci křídla, Britové sázeli na odhoditelné přídavné křídlo, montované na standardní stroje, v Sovětském svazu konstruktéři projektovali různé systémy, ale realizace se dočkal jen ten, který nás zajímá – projekt IS.

Mladí konstruktéři Nikitin a Ševčenko přišli ve druhé polovině 30. let s originální koncepcí – jejich stroj měl startovat jako dvouplošník a po vzletu zatáhnout podvozek do spodního křídla a spodní křídlo i s podvozkem složit do vybrání v trupu a ve spodní ploše horního křídla a v letu pokračovat jako jednoplošník. Při přistání by se proces otočil. Spodní křídlo se tedy i s podvozkem dvakrát zalomilo, než ukončilo svou pouť do jedné z výchozích poloh.
Celý projekt byl z usnesení konstrukčního kolektivu (celého personálu konstrukční kanceláře) nazván IS – Iosif Stalin, s čímž po setkání s konstruktéry pán rudého carství velkoryse souhlasil. Dokonce zašel ještě dál – dal konstruktérům velkorysou finanční podporu, „volnou ruku“ při pořizování pracovních sil i materiálu a navíc jim doporučil využít při shánění výše uvedeného Lavrentije Beriju, šéfa neblaze proslulého NKVD.
Oficiální vojenské značení bylo I-220 (IS-1) a I-220 bis (IS-2). V době, kdy Stalin vyšel z módy, se označení IS vykládalo jako Istrebitěl Skladnoj – skládací stíhačka.

V koncepci stroje zřejmě hrála roli i tehdejší sovětská doktrína použití stíhaček, která je dělila na rychlé stroje (jednoplošníky) určené pro stíhání a obratné stroje (dvouplošníky), předurčené k manévrovému boji. Tato teorie byla poslána na smetiště dějin španělskou občanskou válkou, sovětské letectvo na ni ale krutě doplácelo v letech 1941–1942.

Stroj IS-1 byl dokončen a zalétán v roce 1940, fungoval uspokojivě, ale nepodával vypočtené výkony. Výborné letové vlastnosti deklasoval slabý motor. Konstruktéři se nenechali odradit a pokračovali ve vývoji. Do roku 1941 byl postaven i zdokonalený stroj IS-2. Stroj měl vylepšenou aerodynamiku, silnější motor i výzbroj (pro IS-1 4× 7,62mm Škas, pro IS-2 2× 7,62mm Škas a 2× 12,7mm BS). Spodní křídlo se opět zatahovalo najednou i s podvozkem, nosné plochy měly ale proti první variantě upravené tvary a zmenšenou plochu. Zkoušky tohoto stroje přerušilo vypuknutí války. Konstruktéři sice pokračovali v projekčních pracích (IS-3, IS-4), ale ty byly posléze zastaveny. Letouny IS na zemi připomínaly polikarpovovy I-153, případně prototyp I-190 – nevelké dvouplošníky s křídly v oblasti centroplánu zalomenými do trupu. V letové konfiguraci se zataženým spodním křídlem mohly být z dálky podobné polským stíhačkám PZL P-11, případně P-24.
Mezi těmito unikátními prototypy a X-wingy z jedné vzdálené galaxie byl přeci jen jeden podstatný rozdíl – zatímco skutečné stroje startovaly jako dvouplošníky a bojovat měly jako jednoplošníky, jejich galaktičtí „potomci“ fungovaly opačně.

Stavebnice unikátních strojů vyrábí v měřítku 1/72 jako shortruny ruská firma A-model. Kvalita výlisků je „sovětská“ (v první fázi stavby použij sekeru), ale výlisky stroje IS-2 jsou přeci jen o něco lepší a proto jsem si postavil tuto variantu. Ke stavbě potřebujeme nůž, smirek různé hrubosti, spoustu tmelu a fajnšmekři ještě spoustu dílů interiéru kabiny z vrakoviště (ideálně ze zrušené I-153, což odpovídá předloze). K lepení stačí klasické lepidlo na polystyrénové modely. Kamuflážní barvy jsem použil od Agamy – z „ruské“ řady autentických odstínů. Bude ale nutno sehnat někde odpovídající obtisky (černě lemované rudé hvězdy), výrobce k oběma verzím přikládá sadu na IS-1, která je prakticky nepoužitelná.
Stavbu začneme začištěním jednotlivých dílů, nátěrem interiéru (ruská šedá na konstrukce) a drobných součástek (pneumatiky a palubní deska – černá, vzpěry a hydraulika – kov, vrtule – zepředu stříbrná, zezadu černá, podvozkové šachty a vnitřky krytů podvozku – šedá na konstrukce).
Zkompletujeme interiér, vlepíme ho do trupu, uzavřeme trup. Nalepíme do vybrání v trupu horní křídlo, centroplán dolního křídla a zepředu motorovou přepážku. Spoje přetmelíme a přebrousíme (focený model je staršího data stavby, není tmelený a broušený – vypadá tedy poněkud humpolácky, navíc má leccos za sebou a tudíž chybí některé drobné detaily). Na hotový trup dopasujeme motor s vrtulí a chladič oleje a přilepíme. Přilepíme ocasní plochy, vnější díly spodního křídla (s laskavou pomocí tmelu). Model v průběhu stavby přeryjeme podle dostupné dokumentace, pak dolepíme podvozek a natřeme. Zelené (ruská zelená) jsou horní a boční plochy (včetně vybrání pro části spodního křídla v bocích), střední části spodního křídla zespodu (od kořene centroplánu po dělící rovinu na úrovni konce podvozkových šachet) a vnější části podvozkových krytů. Zbylé spodní plochy jsou modré (ruská modrá).
Po vyschnutí nátěru model přelakujeme, naneseme dekály (rudé hvězdy na šesti pozicích podle sovětských předválečných zvyklostí – viz foto) a po vyschnutí opět přelakujeme. Nakonec vlepíme mezi spodní křídlo a trup díly hydrauliky, sloužící k jeho sklápění, a před kabinu nalepíme větrný štítek s vybarveným rámováním (vřele doporučuji sehnat nějaký kvalitnější, nejlépe z I-16), doporučuji pod něj doplnit zaměřovač.

Tento zajímavý model sice se značným úsilím zvládnou sestavit i začátečníci, ale doporučit ho mohu jen zdatným modelářům. Do sbírky přibude opravdu zajímavý stroj, který by mohl hrát významnou roli v některé z paralelních realit a zjevně se stal inspirací jisté konstrukční školy v jedné vzdálené galaxii – v této roli ale nezůstal osamocen. O tom však někdy příště.