Ve druhé polovině války se na rýsovacích prknech německých konstruktérů rodily projekty nové, již druhé generace proudových letounů, zatímco ta první procházela zkouškou ohněm na německém nebi. Projekty byly bez ohledu na firmu limitovány motorem (HeS 011), výzbrojí (2 – 3 kanóny ráže 30mm) a hlavně surovinami, které měly být co nejvíce nedeficitní.

U firmy Heinkel se zrodilo několik řad projektů, přičemž jednu z nejzajímavějších najdeme pod číslem 1078. Tato řada zahrnovala pod označením A relativně klasicky řešený proudový stíhač, B bylo noční stíhací samokřídlo, o kterém se zde psalo v roce 2007, a C denní stíhací samokřídlo, které se od projektu B lišilo konvenčnějším řešením trupové gondoly. Všechny stroje spojovala konstrukce křídla, které bylo šípovité a lomené do tvaru širokého M. Následující řádky pojednávají o modelu varianty A.

Stavebnici Heinkelu 1078A v měřítku 1/72 kdysi před lety vyráběla jako relativně slušný shortrun firma Special Hobby. V krabici s velmi pěkným obrázkem byl rámeček obstojných výlisků, acetátový překryt kabiny, aršík standardních fotoleptů, velmi slušné obtisky a celkem přehledný návod. Bližší zkoumání dílů odhalilo otřepy, nálitky a vystouplé stopy po vyhazovačích, takže stavba začala tradičně – začištěním dílů. Následoval nátěr drobných součástek, podvozkových šachet a interiéru (RLM 66, RLM 02, chrom na hydrauliku, brynýrovaný kov na trysky, černá na pneumatiky). Zatímco schla barva, připravil jsem olověnou zátěž, aby letadlo stálo na podvozku (návod se o ní nezmiňuje). Do přídě se jí moc nevejde, takže je nutno nezanedbatelný kus umístit do trupu těsně za pilotní kabinu. Po zaschnutí barev a přípravě bločků olova jsem slepil interiér kabiny – přiložené lepty jsem nepoužil a poutací pásy naznačil jen obarvenými proužky papíru – z interiéru je stejně vidět jen horní okraj sedačky. Po interiéru přišly na řadu kola hlavního podvozku – jsou ze dvou půlek, je nutno je po slepení přebrousit. Pak nastal menší horor – bylo nutno dobrousit interiér kabiny a záslepku výtokové trysky s koncem turbíny tak, aby šlo slepit poloviny trupu, což obnáší neustálé zkoušení na sucho, dokud vše nezapadne. Po spasování zalepíme interiér do trupu, přidáme bloky zátěže (ty lepíme vteřiňákem), a slepíme trup. Po zaschnutí spoj přetmelíme a přebrousíme. Slepíme začištěné poloviny křídla a po zaschnutí je nalepíme na trup stejně, jako ocasní plochy. Křídla a ocasní plochy lepíme na tupo, takže je nutno postupovat opatrně a hlídat geometrii. Když vše náležitě proschne, nalepíme kola na podvozkové nohy a postupně je i s patřičnými vzpěrami podle návodu vlepíme do jednotlivých šachet. Ač jsou tyto díly z klasického materiálu (polystyrenu), doporučuji je přilepit vteřiňákem. Podobně jako křídla se lepí na tupo – tentokrát ale na dna šachet (nejsou pro ně předlisované úchyty). Po zalepení podvozku dolepíme podvozkové kryty. Do přední části kabiny vteřiňákem vlepíme drobný acetátový čtvereček – imitaci zaměřovače a pomocí Clearfixu nalepíme překryt kabiny, vypreparovaný z acetátového výlisku.

RLM 76, což lze považovat za dobrý základ. Je to solidní maskování pro stroj operující ve velké výšce, ale na zemi je dost kontrastní, takže jsem horní a boční plochy doplnil o „polní úpravu kamufláže“ – natupované drobné skvrny tmavě zelené RLM 82 a světle zelené RLM 83, do které přišlo jen několik skvrn hnědofialové RLM 81, většinou poblíž náběžných hran. Po vyschnutí kamufláže jsem patinovacími fixy zvýraznil napojení pohyblivých ploch. Následoval „obtiskový taneček“, kdy jsem (s náležitými pauzami na schnutí) přelakoval místa pro obtisky lesklým lakem, nanesl obtisky, zalakoval je a pak celý stroj natřel matným lakem.

A bylo hotovo. Sbírku doplnil zajímavý stroj, který upoutá jak tvary, tak kamufláží.

Použité barvy byly dílem akryláty Agama, dílem dvacet let staré syntetiky Molak, kovy pak Modelmaster. Lepidla – řídké Tamiya a běžné Humbrol na polystyren; vteřiňák (obvykle na lepty a polyuretan, zde na podvozkové nohy); disperze Clearfix na kabinu.

Strelec.M.P@sez­nam.cz



Přečtěte si i další díly scifistických modelů.