Ještě na sklonku uplynulého roku 2015 na tuzemský knižní trh vstoupil bez přílišného humbuku román Město schodů: zajímavý přírůstek do stále oblíbenějšího subžánru městské fantasy z pera Roberta Jacksona Benneta. Hlavní lákadlo, kterým se může tento titul pochlubit, je znamenitě zvládnutá konstrukce fantaskního světa.
Série Amatérské povídky.
Nejedná se o tuctovou fantasy ani sci-fi, ale právě svým zvláštním pojetím a dějem si zasloužila místo v naší sérii.
V bežnej čitateľskej i autorskej praxi prevláda rovnica jedna sa rovná jednej – čiže jeden autor, jedna kniha. Ako osvieženie sa vyskytujú prípady autorských dvojíc (bratia Strugackovci, Konkol a Pavelková), prípadne zborníky poviedok či básní. Traja autori v jednej knižke, v dvoch prípadoch dokonca vytvárajúci autorské dvojice (Zuska Minichová – Tono Stiffel, Vilo Búr – Tono Stiffel) tvoria vskutku výnimočný prípad.
„A my mu říkali – hlavně žádnej průšvih, Hofírek, na nic nešahat, jak tu minulost jednou změníš, už to nejde vrátit a bude to celý roz.. ehm, rozhozený. A von né, no a průšvih je na světě. A teď tady hopsá časem jak vožralej klokan, a čumí, co ty jeho nenechavý ruce způsobily.“
Anton Stiffel: Věda je po sci-fi moje druhá největší láska
|Je mi velikou ctí, že v následujícím rozhovoru mohu představit a přiblížit významného nestora slovenské literární fantastiky se zarytě úzkým zaměřením na její vědecko-fantastický žánr. Řeč není o nikom menším než o Antonu Stiffelovi, držiteli mnoha ocenění v nejenom tuzemských soutěžích, autorem dvou samostatných knih Zabudnutý vesmír (2015, 2019) a Časonauti (2022) a přítomného v nemalém množství povídkových antologií. Řeč bude převážně o nejnovější knize – tak bez dalšího oddalování můžeme začít rovnou s otázkami.
Světl Ilusie se pomalu rozrůstá. Tři knihy a nyní prequel, to už není zrovna málo. Za celou ságou stojí Milada Střítezská, která je v tomto projektu víc než autorka. A právě ona si s námi popovídala nejen o Ilusii…
Apokalypsa může mít různé podoby. To máte… Ne, nebudeme nosit dříví do lesa, každý milovník fantastiky jich zvládne vyjmenovat minimálně pět, a mnohdy se zlomyslným úsměvem na tváři. Ale že lidi zblbnou a stane se z nich tupé stádo – slovy klasika: „Letos sem to opravdu nečekal!“.
Jeff VanderMeer je pro znalého českého čtenáře symbolem temného „podivna“ podávaného v koňských dávkách a ve formě znepokojivých fragmentů, které je třeba si s vypětím všech sil doskládat do kompletního příběhu. Ani tentokrát ze své pověsti příliš neslevil, i když Finch je proti trilogii Jižní Zóna mnohem konkrétnější a uchopitelnější. Stále je však mrazivý, atmosférický a především vzdálený mainstreamovému čtivu. A originální, proklatě originální!
Dnes se podíváme na dva autory, které se rozhodl Mystery Press vytáhnout z fondu zlatých klasik – Jaroslava Velinského a jeho detektivky s Augustinem Velikým v hlavní roli, a také na Ellise Peterse, autorku (ano, je to tak) historických detektivek a jejího bratra Cadfaela. Pokud se trochu ve světě detektivky orientujete, pak nám dáte zajisté zapravdu, že co jméno, to pojem.
Lidská potřeba neustále válčit dostává zcela nové rozměry. Proč by měli pokládat životy lidští vojáci když za ně mohou udělat všechnu špinavou práci bioformové – zvířata s implantovanou inteligencí a vražednými schopnostmi mnohokrát převyšující ty lidské? A kdo je potom ten špatný: zvíře poslouchající rozkazy nebo člověk, který je vydává?