Katastrofický thriller jako žánr je spíše taková nevinná zábava, kterou lze zkouknout, prohlásit, že se vám to nelíbí, a vypustit z hlavy. Většinou má také předem daný mustr, který je striktně dodržován a také většinou způsobí odpadový charakter výsledného počinu. Rovněž má naprosto specifickou diváckou základnu, která si na svůj píseček nedá sáhnout a ráda plácá ostatní zbytek světa přes prsty. O co se nám tu tedy dneska Stevie pokouší?

Celý snímek bychom pro pořádek mohli rozdělit hned do několika rovin, každá z nich pak má zvláštní účel a každá z nich vypravuje svou část příběhu z několika úhlů. Možná to byl taky důvod, proč se na plátně míhá tolik známých tváří (Matt Damon, Elliot Gould, Gwyneth Paltrow, Jude Law, prostě kvanta).

První linie je ryze katastrofická, vyprávěná pomocí šéfa Centra pro kontrolu nemocí (dále jen lakonicky CDC), hraného Laurencem Fishburnem, který vysílá do Chicaga, ohniska nákazy, Kate Winslet jako doktorku Mearsovou. Ta je v první linii proti nákaze a snaží se zachránit tlející město před totální anihilací. Sám velký šéf mezitím pracuje na vakcíně se svým über týmem doktorů a vědátorů. Celkově lze pozorovat velice slušné, realistické zobrazení základních principů, jak se vlastně likviduje takový průser. Ani jeden charakter není nadbytečný, každý má své předem dané místo a part, který dodržuje, a kupodivu ani nenarazíte na nelogické skutečnosti, které kolikrát dokážou naprosto zruinovat jakoukoli filmovou zkázu.

Ústředním charakterem další dějové linky je Matt Damon, který si dal pár hambáčů a dělá poslušného manžílka Gwyneth Paltrow, jež je oním prvním nakaženým (a taky našemu obtloustlému hrdinovi zahýbá). No a jako na potvoru – když přijede, zařve ona, zařve i její syn, no a chudák otec je prý vůči nákaze imunní. Ovšem jeho dcera odolná být nemusí, proto ji tatík zavře do absolutní izolace a snaží se zachránit její život vskutku nevybíravým způsobem – zavřít ji, dokud nebude po všem. Toto vyobrazení dopadu epidemie na vztah rodič – potomek zbavuje patosu samotný boj s epidemií. Škoda jen přehnané snahy o dokument, protože v této linii by se určitě dala vytřískat tuna emocí, ovšem výsledek je chladný jako zadek ztuhlé mrtvoly.

A konečně poslední, ale neméně důležitým elementem příběhu je internetový blogger Jude Law a doktorka ze Světové zdravotnické organizace (WHO) Marion Cotillard. Hezounek Law nám dneska z katastrofy profituje a svým blogem hýbe velkou částí obyvatel a akcií a nestydí se vytřískat na tom strašný prachy. Konspirační teorie, že epidemie je jen lobby farmaceutických firem, aby měly na chleba, tu byly i v době prasečí chřipky, samotná postava je pak jen reakcí na tento fakt a pomáhá gradovat tu čistou paniku z breberek. Zcela opačným příběhem je právě dvorní medik WHO, Marion Cotillard, která v Číně stopuje „pacienta 0“ a nedobrovolně se stává obětí čínských úřadů, které ji chtějí vyměnit za léky pro nákazu. Nebojte se, nejde o klišé, ale asi o první a poslední záblesk lidskosti a emocí, které potkáte při prohlídce téhle Petriho misky.

Docela chápu, proč se hodně lidem Nákaza prostě líbit nebude. Nelze jí upřít sterilitu, odtažitost, ale taky velice realistický záznam všech skutečností, které bylo potřeba přenést na filmové plátno a zároveň se vyhnout žánrovým klišé. Konečně si taky někdo uvědomil, že žádná love story se ve filmové katastrofě prostě konat nemusí, a je to dobře. Lidský dotek jako ústřední motiv filmu funguje skvěle, symbolizuje jednak přenášení nákazy, jednak sociální separaci nezbytnou pro udržení nákazy pod kontrolou. Není to žádná bomba jako moji tolik oblíbení Potomci lidí, ale filmovým zpracováním zaujme, obsazení neurazí a člověk odchází z kina se zážitkem ojedinělým. Soderbergh zaujal a neurazil, vytvořil dílo, které do sebe pasuje a funguje jako dobře promazaný stroj, byť trochu neosobní a sterilní, ale výjimečně mu to projde.

Režie: Steven Soderbergh
Scénář: Scott Z. Burns
Hrají: Marion Cotillard, Matt Damon, Laurence Fishburne aj.
Premiéra: 20. 10. 2011